Neviditelní červíci

Mor dorazil do Neapole na jaře roku 1656 spolu se sardinskými vojáky. Když epidemie vrcholila, umíraly každý den tisíce lidí. Zoufalí a vystrašení občané se hromadně hrnuli do kostelů za duchovní útěchou. Podle jednoho z dobových svědectví se k těmto „zmateným procesím“ připojili lidé „z nejvyšších kruhů“ stejně jako „trhani“ a nakažení. Hrůzostrašné následky na sebe nenechaly dlouho čekat: „ulice a schody kostelů byly pokryty těly mrtvých“. Do srpna, kdy epidemie v Neapoli skončila, zemřelo až sto padesát tisíc obyvatel města.

Řím na zprávy z Neapole reagoval dohledem nad námořními přístavy a důslednou kontrolou lidí a zvířat vstupujících do města. V červnu se nemoc přesto dostala dovnitř – nakažený rybář přespával v chudinském Trastevere, od centrálního Říma odděleném řekou Tiberou. Zemřel pár dní poté, co se začal cítit nemocný. Popisovaná „zlá znamení“ na jeho těle byly nejspíš záněty lymfatických uzlin v tříslech a podpaždí charakteristické pro dýmějový mor, plné hnisu a zčernalé sraženou krví. Možná ztratil vědomí, zvracel nebo kašlal krev…

Dopady moru

Na příkaz římské kongregace vojáci přes noc postavili kolem čtvrti dřevěnou ohradu, která uvěznila všechny, kdo žili v úzkých uličkách Trastevere. Přes Tiberu byly nataženy řetězy bránící plavbě lodí. Městské brány se uzavřely. Krátce nato ale byly ohlášeny další případy i mimo Trastevere – v židovském ghettu a dalších částech Říma.

Podle tehdejších představ bylo příčinou moru páchnoucí miasma, vzduch zkažený hnilobnými parami. Lidé se domnívali, že epidemii vyvolává především aktivita vesmírných těles, například spojení zlověstného Marsu s horkým a vlhkým Jupiterem. Ke špatnému ovzduší přispívaly i tlející mrtvoly, pach jídla a výkalů, nadměrná vlhkost, stojaté vody, emise sopek – to vše se mělo mísit s morovým miasmatem a zhoršovat ho. Věřilo se, že jed ulpívá na oděvech a vlasech a proniká do těla póry v pokožce.

V obraně před nákazou lidé drhli podlahy a stěny octem, vykuřovali příbytky rozmarýnem, cypřišem a jalovcem; pokožku si natírali oleji a esencemi. Bohatí, pokud mohli, opustili zemi. Tuláci byli zavřeni do vězení nebo zverbováni na pomoc nemocným a k čištění ulic. Nakažení měšťané byli uvrženi i s celou domácností do karantény a jejich domy byly zabedněny. Drtivá většina nemocných byla odvezena tam, kde jejich výpary mohly nadělat nejméně škody – do lazaretů, pojmenovaných po biblickém Lazarovi. Pokud jste se v nich ocitli, bylo téměř jisté, že zemřete. „Obklopí vás tady nesnesitelný puch,“ napsal o několik let dříve jeden návštěvník boloňského lazaretu. „Mrtvoly potkáte na každém kroku. Necítíte nic než hrůzu smrti.“

Na konci června byly uzavřeny školy, soudy, tržnice i obchody. Na čtyřicet dní byl nařízen všeobecný zákaz vycházení. Lékaři chodili po tichých ulicích v dobových verzích protibakteriologických obleků, se zobáky ochranných masek naplněnými bylinkami a kořením. Lidé, kteří porušili předpisy či karanténu, byli uvězněni a v mnoha případech i usmrceni. Jedna třináctiletá dívka, jež vyběhla na ulici za slepicí, byla oběšena obyvatelstvu pro výstrahu.

Ačkoli epidemie pokračovala déle než rok, mnoho z těchto zákazů skutečně pomohlo zabránit šíření nemoci. Dopady moru v Římě byly mnohem menší než v Neapoli – zemřelo jen asi patnáct tisíc lidí. Jak děsivé bylo žít v té době, z vlastní zkušenosti dobře věděl i výstřední a mimořádně činorodý jezuitský učenec Athanasius Kircher.

Na jezuitské koleji Collegio Romano se tento energický polyhistor vrhal do studia všeho možného a psal mimořádně rozsáhlé spisy na nejrůznější témata, od magnetismu až po hudbu. V časech před morovou nákazou Kircher často prováděl významné hosty svým muzeem, v němž vystavoval nejen kuriozity z celého světa (shromážděné jezuitskými misionáři), ale také předváděl vlastní vynálezy – magické lucerny či mluvící sochy.

V roce 1656 podle Kircherových vzpomínek nikdo neunikl zprávám o „příšerném a nekončícím masakru“ v Neapoli, přičemž „každý člověk ze strachu před blížícím se obrazem smrti s neumdlévajícím úsilím hledal protijed, který by pomohl od tak ukrutného zla“. Melancholický vzdělanec byl k následkům moru obzvláště citlivý. Vyhlídka na smrt se ovšem mnohdy promítne do touhy zajistit si vlastní nesmrtelnost – a do nemírných ambicí. Kircher byl oním typem člověka, který se ze zájmu o geologii spustí do doutnajícího kráteru Vesuvu. Možná tedy není překvapivé, že se rozhodl přijmout i největší výzvu v otázce veřejného zdraví tehdejšího světa.

„V této situaci,“ vzpomínal, „uprostřed strašlivého ticha truchlícího města a v nejhlubším výklenku samoty (protože vchod do Římské koleje byl uzavřen) jsem se pokoušel mravenčí prací rozvíjet teorie, které jsem již dříve zastával ohledně původu moru.“ V průběhu svého bádání se Kircher stal jedním z prvních lidí v historii, kteří použili ke studiu nemoci mikroskop. A dost možná byl úplně první. Svými zjištěními pak podpořil jistou pradávnou, nebo naopak úplně novou představu – záleží na době a perspektivě, z níž je hodnocena.

Nauka o samoplození

Jak objasňuje jeho encyklopedická kniha Ars magna lucis et umbrae (Velké umění světla a stínu), publikovaná v roce 1645, Kircher experimentoval s čočkami a optikou dávno před římskou epidemií. Na téměř tisíci stránkách měl svazek poskytnout čtenářům veškeré vědění o světle, barvách, vidění a souvisejících záležitostech, a spolu s návodem na výrobu slunečních hodin a výkladem, jak přenášet obraz pomocí zrcadel, obsahoval i popis čehosi, co Kircher nazval smicroscopus. (O použití dalekohledu upraveného tak, aby šlo pozorovat věci zblízka, se zmiňuje Galileo. Jeden takový přístroj daroval členům Accademie dei Lincei v Římě, kteří na oplátku zveřejnili popis a obrázky zvětšených včel. A právě od členů této akademie mohl Kircher získat znalosti o daném zařízení.)

Kircherův mikroskop tehdy možná nebyl ničím víc než krátkou trubicí se zvětšovací čočkou (nebo soustavou čoček) umístěnou uvnitř. Ve Velkém umění světla a stínu však autor tvrdí, že spatřil „roztoče, kteří připomínali chlupaté medvědy“ a nepatrné organismy v sýru, octě a mléce. Pokud jsou živé formy, které lze vidět mikroskopem, „tak malé, že jsou mimo dosah smyslů“, uvažoval v pozdějších letech, „jak malá mohou být jejich srdce? Jak malá musí být jejich játra nebo žaludky, jejich chrupavky a nervy, jejich údy?“

Další zprávy o své práci s mikroskopem podal polyhistor čtenářům v roce 1658 ve své knize o moru Scrutinium physico­-medicum contagiosae luis, quae pestis dicitur (Fyzikálně­-lékařské zkoumání nákazy zvané mor). „Je všeobecně známo, že červi rostou z rozkládajících se těl,“ napsal Kircher v tomto svazku. „Ale od použití tohoto pozoruhodného objevu, smicroscopu nebo takzvaného zvětšovacího skla, se ukázalo, že všechno hnilobné je plné nesčetného množství malých červů, které nebylo možné vidět pouhým okem a bez čoček.“

Je důležité dodat, že po mnoho staletí bylo takzvané samoplození nezpochybňovanou naukou. Předpokládalo se, že malá stvoření, jako jsou mouchy, mravenci, a dokonce i žáby a hadi, rostou z neživé hmoty – bahna, hniloby či exkrementů. Kdo by mohl například popřít, že se na hnijícím mase objevují červi? A spousta myslitelů v dějinách s tím souhlasila. Plinius se domníval, že hmyz se rodí ze zkaženého mléka a masa, nebo také z ovoce, rosy či deště. Ovidius, Plútarchos, Vergilius a další věřili, že včely se rodí z kravské mrvy. Také Aristotelés věřil v samoplození z živé hmoty a tvrdil, že zelí plodí housenky.

Kircher vysvětlil, že provedl celou řadu „experimentů“ souvisejících s tímto zjevným fenoménem, a vyzval své čtenáře (s přístupem k podobnému nástroji) k jejich opakování. Například nabádal: „Vezměte kus masa a vystavte jej přes noc až do následujícího dne působení měsíční vlhkosti. Poté ho pečlivě prozkoumejte pod mikroskopem a zjistíte, že veškerá hniloba čerpaná z Měsíce byla přeměněna na bezpočet malých červů různých velikostí, které byste bez mikroskopu nebyli schopni odhalit…“ Stejná věc nastane, tvrdil, když vezmete misku s vodou, nasypete do ní trochu zeminy a na několik dní ji vystavíte slunci: „Uvidíte (…) vezikuly, které se rychle vyvíjejí v mimořádně malé červy“, z nichž se nakonec stane „obrovské množství much“. Podobně „pokud nakrájíte hada na malé kousky, namočíte je do dešťové vody, vystavíte je na několik dní slunci, pohřbíte je na celý den a noc do země a poté, když jsou měkcí hnilobou, je prozkoumáte pod mikroskopem“, bude k vidění hmota hemžící se malými „hady“.

Na základě těchto „nevyvratitelných experimentů“ Kircher nijak nepochyboval o tom, o čem byl přesvědčen, že ví, a sice že ona drobná jednoduchá stvoření vyrostla z rozkladu jiných živých věcí. A zdálo se mu, že to potvrzuje víru jeho i všech ostatních, že mor také vzniká z rozkladu a hniloby. S tímto přesvědčením pak Kircher několikrát pod svým mikroskopem zkoumal krev lidí trpících morem. „Hnilobná krev postižených horečkami mě plně přesvědčila,“ napsal. „Asi hodinu poté, co jsem ji opustil, jsem shledal, že se hemží červy natolik, že mě to přímo ohromilo.“ Jeho závěr: „Mor je obecně řečeno živý tvor.“

Zakrytá nádoba

Argumenty předložené ve Scrutinium pestis je obtížné sledovat, důležité ale je, že zahrnují cosi, co Kircher nazýval „panspermie“ neboli univerzální semena: věřil, že „semena vegetativní a vnímavé povahy“ jsou „rozptýlena všude mezi živelnými těly“ a že rozkládající se hmota působí jako hnojivo nebo nezbytná přísada pro plození nových forem. V případě moru usoudil, že když se drobná semina neboli „semena“ či „tělíska“, která emanují ze všech přírodnin, poškodí hnilobou, stanou se neviditelnými nositeli nemoci. „Částice tohoto druhu nejsou obecně živé,“ vysvětlil, „ale díky působení okolního tepla, které již bylo zasaženo podobným znečištěním, se přeměňují v plémě nespočetných neviditelných červíků.“

Podle Kirchera jsou tito „šiřitelé moru tak drobní, tak lehcí a tak křehcí, že unikají jakémukoli ze smyslů a lze je vidět pouze pod nejvýkonnějším mikroskopem“. Proto „jsou snadno vylučováni všemi průchody a póry“ těl obětí moru i nemocných a „pohne jimi i nejslabší závan vzduchu, stejně jako částicí prachu ve sluneční záři“. Poté jsou „taženi dechem a potními póry těla, a to posléze zasáhnou strašnými příznaky a účinky“.

Během několika následujících let pozvedl Kircher své teoretizování na novou úroveň; podle jeho názoru byla univerzální semena v podstatě životní silou. Ale jeho přesvědčení – přinejmenším ta o samoplození – byla v roce 1668 poněkud ponižujícím způsobem vyvrácena lékařem Franceskem Redim, působícím u medicejského dvora. Redi ve svém spisu Esperienze intorno alla generazione degl’insetti (Pokusy s rozmnožováním hmyzu) dokumentuje jeden z prvních kontrolovaných pokusů: „Dal jsem hada, nějaké ryby, úhoře z Arna a kousek telecího do čtyř velkých baněk se širokým hrdlem; když jsem je dobře uzavřel a zapečetil, naplnil jsem obdobně stejný počet baněk, ale nechal jsem je otevřené.“ Červi se brzy začali objevovat na mase v otevřených nádobách, ale nikoli v uzavřených. Experiment provedl s řadou variací, někdy baňky zakryl jen „tenkým neapolským závojem“, ale uvnitř zakrytých nádob se nikdy neobjevili žádní červi. Poslušně se také řídil Kircherovými pokyny pro chov včel z mrvy, pro chov štírů z mrtvých štírů a pro chov much z mrtvých much. Nikdy neměl štěstí. Redi tak nabyl přesvědčení, že v uzavřených baňkách se žádný hmyz neobjevuje: „Žádné zvíře jakéhokoli druhu nikdy nevyroste z mrtvého těla, pokud zde nebude předchozí ložisko jeho vajíček.“

Tak málo stačilo k vyvrácení odvěké představy o genezi nižších forem života. Redi označil Kirchera poněkud povýšeně za „muže hodného úcty“, ale pravda byla taková, že Kirchera nikdy nenapadlo, aby své pokusy prováděl tímto způsobem – zkrátka aby na nádobu položil víčko. Jen o několik let později Redi zveřejnil další soubor zjištění a zatočil obdobně s Kircherovou vírou v léčivost takzvaného hadího kamene…

Pověst Kircherových objevů

V roce 1932 popsal Cecil Clifford Dobell, přední biolog se specializací na protozoologii, Scrutinium pestis jako „směsici nesmyslných spekulací člověka, který neoplývá ani vědeckou pronikavostí, ani lékařským instinktem“. Mnoho jiných však připisuje Kircherovi velký objev. Podle slov jisté lékařské autority 20. století byl Kircher „nepochybně první, kdo formuloval nauku o contagiu vivum jako příčině infekčních nemocí“. Jinými slovy, Kircher objevil mikroorganismy a jako první přednesl teorii bakteriální infekce. Pokud však tato slova platí, pak byla Kircherova artikulace teorie zárodků založena na argumentech, které by žádný moderní vědec nepovažoval za průkazné. Kromě toho se koncept univerzálních semen vrátil zpět k řeckému filosofu Anaxagorásovi a myšlence, že nemoc je živá, což je starověká, ale i mystická představa. (Dnes jsou mimochodem bakterie – například ty, které způsobují mor – chápány jako živé organismy, zatímco viry – jako třeba ­covid­-19 – za „živé“ považovány nejsou.)

Mnoho z toho, co Kircher psal o nemoci, pochází od Lucretia, Epikurova žáka, od něhož Pierre Gassendi převzal své moderně působící představy o atomech. Ve své epické básni De rerum natura (O povaze věcí, asi 60 př. n. l.) Lucretius napsal, že „existuje mnoho semen věcí, které podporují život, a na druhé straně jich kolem poletuje mnoho takových, které způsobují nemoci a smrt“. Mohou padat „dolů z nebe s oblaky a mlhami, nebo houstnou a povstávají ze samotné země, když se vlhko stává hnilobným“.

Kromě jiných zdrojů si Kircher výrazně vypůjčuje také od veronského lékaře, který se proslavil epickou básní Syphilis sive de morbo gallico (Syfilis neboli francouzská nemoc, 1539). (K nemoci, jejíž šíření tehdy dosáhlo rozměrů epidemie, se pochopitelně nikdo nehlásil – pro muslimy to byla nemoc křesťanů, Angličani jí přezdívali francouzské neštovice, podle Francouze šlo o neapolskou nemoc a podle Italů měla španělský původ.) Autor básně Girolamo Fracastoro vypracoval i teorii nákazy popisující přenos „nepostřehnutelných částic“, infekčních a rychle se množících, které nazval seminaria neboli „ložiska“ či „zárodky“.

Co vůbec viděl Kircher, když zkoumal krev pacientů stižených morem? Tvrdil sice, že jeho mikroskop „způsobil, že všechno vypadá tisíckrát větší, než ve skutečnosti je“, ale nemyslel to doslovně. Není možné, aby viděl morové bacily, které jsou velké šest setin milimetru. I kdyby použil nějakou formu mikroskopu složeného z řady čoček, jakýkoli organický vzorek by stejně vypadal jako hromada drobných červů.

Přes to přese všechno se většina Kircherových čtenářů nikdy přes mikroskop nepodívala. Bylo publikováno snad jedno či dvě pojednání na ono téma a Scrutinium pestis vyvolalo určitou senzaci v korespondenční síti vědců a filosofů (takzvané république des lettres, tedy republice vzdělanců). Jistý drážďanský lékař přirovnal Kircherovu brilantnost k záři slunce. Profesor anatomie v Jeně Kirchera informoval, že „pověst Kircherových objevů“ se „rozšířila po celé Evropě“. Jako poděkování za výtisk knihy poslal misionář z Nového Španělska Kircherovi čokoládu a papričky „nesoucí jméno Chile“…

Ale ať už Scrutinium pestis vyslovilo jeden z hlavních principů epidemiologie nebo ne, nepochybně inspirovalo velké množství experimentů s mikroskopem a ovlivnilo úvahy, které vedly ke skutečným odpovědím na otázku, jak se šíří nemoci. Cena za to – oběti moru z roku 1656 – však byla nesmírná.

Ještě poznámka na závěr: Kircherovi horliví čtenáři mohli nesprávně předpokládat, že se snad podílel na zastavení morové epidemie v Římě. V otázce prevence a léčby Kircher svůj uvážený názor skutečně poskytl, jako doklad moderního lékařského myšlení však zrovna nepůsobí: věřil, že kromě útěku z postižené oblasti pomáhá jako protijed amulet obsahující žabí maso, případně prášek ze sušené ropuchy, nošený na srdci.

Autor je spisovatel a fotograf.

Z anglického originálu Invisible Little Worms, publikovaného 22. dubna 2020 na webu publicdomainreview.org, přeložila Marta Martinová.