Opustit Caracas

Novelu V Caracasu bude nejspíš stále tma (La hija de la española, 2019) je namístě otevírat s mírným podezřením. To, že byl prozaic­ký debut venezuelské novinářky žijící od roku 2006 ve Španělsku přeložen během roku do čtyřiadvaceti jazyků, nemusí svědčit jen o literárních kvalitách, ale také o síle marketingu, který neváhá čtenářům prodat hlavně pocit, že si přečetli něco aktuálního o „venezuelském pekle“. Takové námitky od některých španělskojazyčných kritiků skutečně zaznívají (zatímco dosavadní české reakce jsou vesměs kladné). Samotné autorské gesto Kariny Sainz Borgo přitom není tak cynické, jak by se mohlo zdát; ani jemu se ale rozpory nevyhýbají.

My versus oni

Redaktorce Adelaidě Falcónové bude brzy čtyřicet, právě pochovala matku a zůstala úplně sama. Z caracaského bytu, kde spolu žily, vyráží do ulic plných ozbrojených band jen v nejnutnějších případech a z obchodů často přichází s prázdnou. Při jednom z takových návratů má u bytu vyměněný zámek – uvnitř se usalašilo komando žen „revolucionářek“, aby tu šmelily s vládní potravinovou pomocí. Adelaidě se ale podaří dostat do sousedního bytu, jehož podobně osamělá majitelka právě zemřela. Po akčních scénách, kdy se protagonistka – a zároveň vypravěčka – zbavuje mrtvoly, se otevírají další roviny příběhu: etická a hlavně existenciální, jelikož Adelaida se začne vydávat za mrtvou Julii Peraltovou, získá na její jméno španělský pas, ohlásí se „svým“ madridským příbuzným a nakonec se jí podaří zemi opustit.

To vše je prokládáno kapitolami, v nichž se Adelaida vrací do dětských let a k prázdninám na venezuelském venkově. Tyto nostalgické vsuvky jsou jakýmsi kontrapunktem pasáží, které se směsí zoufalství a zhnusení komentují aktuální situaci země. Úskalí těchto promluv přitom nespočívá v samotné obžalobě, ale v jejich dikci. Ukazuje se to už na popisu ženského komanda: „Ty ženské se potily jako kamioňáci. Páchly nakysle a nechutně.“ Nebo: „Všechno na ní bylo přehnané: velikost jejího těla, zápach potu i laciné voňavky. Z každého jejího svalu a gesta vyzařovala skoro nestoudná panovačnost.“ Od estetického zhnusení nad nuzotou a nehty s oprýskaným lakem pak není daleko k dehumanizaci nepřítele a totální polarizaci „my versus oni“.

„Mýtili nás. Vybíjeli nás jako psy,“ glosuje Adelaida výjev z kliniky, kde umírají lidé postřelení vládními jednotkami. Kdo jsou ale tihle „my“, když je hrdinka tak osamělá, politiku jen komentuje a nesolidarizuje se skoro s nikým? Zatímco ve skutečné Venezuele dopadá extrémní míra institucionálního násilí opět hlavně na chudé obyvatele tmavší barvy pleti (což je bohužel jen další doklad krachu bolívarovského projektu), protagonistka ztělesňuje takřka kalvínské ctnosti, je vzdělaná a pracovala pro prestižní noviny. Na její „my“ by pak sedělo adjektivum, které se jindy zdráhám užít neironicky: totiž „buržoazní“. A ještě horší je, že když na ulici hoří mrtvoly, připomíná to vypravěčce „černošskou oslavu“.

Než přišel Comandante

Ve fikci je dovoleno vše, proto nemá smysl obviňovat autorku z rasismu či třídní diskriminace. Ani u její hrdinky to koneckonců není tak jednoduché. Když například ve vzpomínkách projíždí cestou k příbuzným okolo sila na kukuřičnou krupici, poznamená, že „skutečná demokracie spočívala v téhle průmyslové kukuřici. Ať kreolský šlechtic, ať nuzák, ti oba se krmili oním škrobem, z něhož se pekly naše vzpomínky.“ S výše citovanými pasážemi to ovšem nejde tak úplně dohromady. Zavádějící je i nostalgie po osmdesátých a devadesátých letech, kdy Venezuela stagnovala kvůli pádu cen ropy (druhý pád pak přišel v době Madurova nástupu) a zaváděla neoliberalismus. Také dějiny jsou tu rozděleny vedví: „nám“ patří ty minulé, plné aluzí na reálné postavy venezuelské historie, kultury a politiky, zatímco ty „jejich“, současné, znají jen označení jako „Děti Revoluce“ nebo „Comandante“ – aniž by bylo zřejmé, kdy jde o Cháveze a kdy o Madura.

„Dcera Španělky“, jak by zněl doslovný pře­­vod titulu, má přitom i řadu předností (k nimž se přidává i hladký překlad Lady Hazaiové). Sainz Borgo je schopná působivé zkratky, dokáže psát o komplikovaných vztazích mezi ženami (naopak obě relevantní mužské postavy zůstávají poněkud nezřetelné) a umí vnořit do příběhu několik dalších linek – například o tom, že zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech byla Venezuela cílovou zemí evropských i latinskoamerických migrantů a politických exulantů, dnes je tomu naopak. Celkově ale kniha působí, jako by se autorka nedokázala či nechtěla rozhodnout, nakolik má být „alegorická“, a nakolik má balancovat na hraně faktografie, třebaže „svědecký záměr“ v poznámce popírá.

Mezi četnými literárními odkazy v novele nechybějí ani prózy Thomase Bernharda. Možná by i próze Sainz Borgo prospělo, kdyby vypravěčka do svého zhnusení důsledněji zahrnula také sebe a „nás“ – něco takového už ostatně učinil Salvadořan Horacio Castella­nos Moya v románu El asco. Thomas Bernhard en San Salvador (Hnus. Thomas Bernhard v San Salvadoru, 1997). Není důvod zastávat se Madurova režimu – denunciaci si zaslouží. Problémem novely není ani samotná nenávist či hyperbolické zhuštění násilností do téměř permanentních jatek. Potíž je v tom, že dikce vyprávění nakonec oslabuje právě tu rovinu knihy, kvůli níž po ní nejspíš sáhlo tolik nakladatelů.