Promyšlená lyrika

Dostat se na kobylku nové básnické sbírce Martina Stöhra není snadné. Její smysl uniká pod významy pozoruhodných slov, kryje se zdánlivě nenápadnou grafickou podobou, rozpouští se v poklonkujících ohlasech a recenzích, z jakých se žádný autor nemůže skutečně těšit. Gesto skromnosti, gesto oproštěné básnické a lidské zralosti, se projevilo i v autorském „medailonu“, který sestává ze jména, roku narození a seznamu vydaných sbírek s jejich vročením. Anebo je to rafinovaný způsob, jak říct, že Martin Stöhr je v literárním světě natolik známý a všudypřítomný, že není třeba jej jakkoli představovat? A tu jsme u paradoxu Užité lyriky, který prochází různými rovinami sbírky coby komunikátu autorova sentimentu.

Lyrický lunapark

Užitá lyrika je v procesu výroby pečlivě kontrolovaný, dokonale zabalený produkt, který znalci (čti: vděčné ženy a mužové české poezie) očekávají s rukama napřaženýma k potlesku dříve, než jej četli. Sbírka má tu výhodu, že její autor je většinově vnímán jako instituce, kterou je radno velebit pro její zásluhy. Málokoho napadne ptát se bez dalšího na to, co chtěl sám básník říci. Pracuje se bezpečně s jeho obrazem. Ve volném výhledu na dílo zaclání stavovská úcta, pro kterou autorství zduřelo v roli nárokující si společenský dosah. Věřím, že i Martinu Stöhrovi je tahle maska těsná – je to chytrý básník. Ukazuje to už jeho autorské kličkování, navenek elegantní, ale bránící plné, nelomené výpovědi. Bylo by stokrát milejší, kdyby se autor v básních Užité lyriky vylil z citů, kterými ostatně přetéká, než když napolo, stále pod svým dozorem koulí ohně a po širém světě si pohrává s malými oblými věcmi. Ať raději bez uzardění pláče nad tím, co prožil a jak to bylo krásné, než laskavě ironizuje, co nenávratně ztratil.

Užitou lyrikou projdou čtenáři jako lunaparkem blikavých, krásných slov, která na sebe široko daleko poutají pozornost. Autor se jimi zaskví, bude se tleskat, ale to není, obávám se, to, po čem básník touží. Snad by mu bylo líp, kdyby si mohl nerušeně a nepozorovaně pustit žilou. Pokud jde o to, o čem se v Užité lyrice nejčastěji a opravdu mluví, jsem s autorem zajedno: ani já nevím, jak se mám vyrovnat s tím, že čas vážně existuje, že unáší a komolí, čím jsme kdysi žili – což nakonec zjišťujeme až nyní, spíš s hrůzou než s dojetím. Pokud jde o to, jak o zkušenostech nadevše unikavých vypovídat, zdá se mi, že se autor vzdává dřív, než si jeho záměr zasluhuje. Podle svého naturelu spěje k melické, rozjímavé poloze, od konkrétního k abstraktnímu, od evidence k epifanii. A zároveň si tuhle výsostně lyrickou polohu odpírá. Že by se rozpomněl na svůj věk a postavení a naznal, že se nesluší, aby se jen tak dopouštěl něhy, dával průchod své usedlosti nebo říkal věci, jak je cítí? A přitom tam, kde si to dovolil, jsou jeho verše nejpřesvědčivější.

Klubovny bez wifiny

Cítím za básněmi Užité lyriky zvláštní opatrnost. Jako by se autor při vší nenucenosti nechtěl nebo neuměl dát všanc a prodlít v jedné plné poloze. Když například prohlásí, co se mu v básni podobá: „jsem docent na melancholické fakultě/ do noci svítím na katedře smutku“, následuje kontrapunkt: „naposled jsme se spolu ožrali/ v noci, u nás na smyčce tramvají/ lavička, hvězdy, lahváče, petře!/ takové ty pindy v podnebesí“, aby se vidělo, jaký je pořád Jura a že má daleko k vážnosti mramoru. Když se zase jindy ohlásí dávná katolická nota, lze se jí úspěšně bránit lehounkou blasfemií nebo milým vtípkem: „Boží tělo bez průvodu/ beránek v reprobedně“; „Zahrada laskavá jak láska, světlo navždy vlídné/ na letní verandě sešit s pětkou z náboženství“. To jsou básnické finesy, které mnozí budou považovat za nápadité a neotřelé.

Básník takových veršů chce víc někým být, někým se jevit, než něco vyslovit nebo pojmenovat, nedej bože jen tak psát. Na dvojverší „Pojď se mnou tam, kde jsou/ klubovny ještě bez wifiny“ máme přece ocenit důvtip, s jakým básník parafrázoval Foglarova slova, a až pak skutečnost, že se mu možná prach­obyčejně stýská po starých časech. V celé sbírce jsou verše proloženy slovy, která z nich trčí a přibrzďují jinak velmi plynulý lyrický tok. Jako by autor lavíroval mezi touhou brát se vážně – jejíž naplnění by mohlo být stejně úlevné jako blahodárné – a zjištěním, že už to nejde, že to nevypadá dobře. Jako by protřelý rozum nesl víc užitku než starosvětské „ach“, jemuž se ale tady na stránkách sbírky – zase ten vtíravý dojem – věří víc než čemukoli jinému. Užitá lyrika je sérií důmyslných pokusů, jak lehkonohým veršem překonat sebereflexi vycvičenou letitým úřadováním nad básněmi. Copak se autor bojí kýče, když hledá sám sebe?

Hezké a promyšlené

Gesto skromného básníka, který už nemá zapotřebí to ani ono, ohrožují projevy okázalosti, jimiž Užitá lyrika manifestuje svoji služebnost, chcete­-li užitost. Odkazy na přátele a druhé autory, jejich vyobrazení v básni, slova specifických, oborových významů, která znějí poeticky, hlášky a repliky odněkud – to všechno na první pohled působí nonšalantně a opravdicky. Nejeden čtenář jistě radostí zaplesá, když pozná, kdo jsou Petr H. a Jan B. v básni V Ostravě. Jakkoli však mohou takové básně být trefnými momentkami minulých okamžiků, mají svou cenu především pro jejich aktéry. Ošemetnější je situace s verši, jimiž se autor ohlíží nazpět kvůli sobě, třeba v básni Bylo to dávno. Krátká báseň se verš za veršem naplňuje dávnou vzpomínkou, obraz frýdecké osady roste před očima, a když už to zase může na chvíli být jako tenkrát, ba když už to tak skoro je, udělá náhle básník úkrok stranou a zaujme moudrý odstup: „nestojí to za řeč“. Paradoxně právě tento závěrečný verš propůjčí jinak skvělé básni odstín jakési zbytné parádivosti. Právě tento verš na básníka prozradí, jak moc nám to chtěl říct. Svůj moudrý odstup zaujal až příliš chytře.

Konečně i grafická úprava sbírky mate tělem. Obálka je bílá, s nepatrnou, filigránskou kresbou. K první básni se musíš prolistovat na stranu 13, skladbou tuhých, barevných listů, z nichž každý nese nějakou informaci nebo ilustraci. Je to hezké, je to rafinované, je to všechno pohlídané, nachystané. Je to promyšlené.

Autor je literární kritik.