Zoufalá, ale nikoli absurdní

Vysvětlit běžnému člověku, proč se česká vojenská historie desetiletí potácí v krizi, je možná ještě těžší než objasnit strukturální chudobu. Vychází sice obrovské množství titulů s vojenskou tematikou, ale těch, které se zabývají jinou než druhou světovou válkou, je menšina, a ještě méně je těch, jež se snaží zachytit autentickou válečnou zkušenost. Proto je vydání knihy Petra Wohlmutha Východ proti Západu? Krymská válka (1853–1856) pohledem historické antropologie mimořádnou událostí. Wohlmuth jako jeden z mála tuzemských autorů důsledně používá současné společenskovědní metody. Už v Bastionových pevnostech a vojenské revoluci (2015) uplatnil teorii Bruna Latoura o aktérech a sítích, díky níž se mu podařilo vylíčit proměnu stavitelů pevností z druhořadých řemeslníků ve svého druhu kouzelníky a nakonec experty. Obdobně v Krvi, cti a hrůze (2017) vysvětlil Wohlmuth na svou dobu mimořádně brutální obléhání nizozemského Bergenu op Zoom v roce 1747 jako fatální důsledek nedorozumění dvou zcela odlišných vojenských kultur. Případ Bergenu op Zoom si autor vybral záměrně. Chtěl ukázat, jak by asi vypadalo obléhání podobných pevnostních měst Terezína a Josefova s rozsáhlými podkopovými systémy, které byly ve své době považovány za nedobytné. A také proč tradiční vojenští historici nedokážou takové události vysvětlit, a tím je bezděčně úspěšně vytěsňují z kolektivní paměti.

První zákopová válka

Z téhož důvodu si Wohlmuth zvolil krymskou válku, v níž se Rusko střetlo s Tureckem, Británií a Francií v boji o přístup do Středomoří. S výjimkou Václava Králíčka a jeho populárně­-naučného Velkého švindlu (2015) tento konflikt, vlastně první zákopovou válku bez jasného vítěze, na kterou se často hledí jako na dějinný omyl, u nás nikdo uceleně nezpracoval. Wohlmuth přitom dokazuje, že krymská válka představuje důležitý mezník na cestě od Napoleona k válkám, které rozhodovala materiální a technologická převaha. V blátě kolem pevnostního města a přístavu Sevastopol totiž poprvé utrpělo vážné trhliny tradiční vojenství. Výcvik, statečnost i nasazení šly stranou. Obléhatelé se opírali o železnici, dalekonosné pušky a revolvery, zatímco obrana improvizovala, ukrytá ve změti zákopů, jež nešlo rozklíčovat podle žádné ze starších příruček, a vyzbrojená předimenzovanými děly z bitevních lodí.

Krymská válka navíc stvořila dříve neznámé aktéry konfliktu: uniformované ženy, byť v podřadném postavení zdravotnic a pečovatelek, válečné turisty a reportéry. A právě střet převratných změn a současníků, kteří na ně byli zoufale nepřipravení, tvoří jádro Wohlmuthovy práce. Aby tuto kolizi co nejlépe zachytil, odrazil se od nezvykle důsledné kritiky dobových pramenů. Zabýval se jak pohledy pisatelů, tak podmínkami, za jakých psali, poněvadž v denících i dopisech hraje roli mimo jiné i dostupnost psacích potřeb, a stopuje dokonce prvky autocenzury. Tím vším si totiž připravuje půdu pro plastičtější obraz války, než jaký v roce 1905, padesát let po jejím skončení, v Sevastopolu slavnostně odhalil malíř Franc Alexejevič Rubo. Zároveň Wohlmuth sledoval jevy, které se naplno rozvinou teprve za americké občanské a hlavně první světové války.

Trauma místo mýtu

Studie se dotýká nepřeberného množství témat, jedno však mají společné: dříve ležela na okraji zájmu vojenských historiků. Rozdílům v dostupnosti a úrovni zdravotní péče, dopadům vysilujícího obléhání na psychiku, posttraumatickému stresu nebo rabování se zkrátka tuzemští vojenští historici dříve příliš nevěnovali. Vladimír Kupka a jeho předchůdce Andrej Romaňák se soustředili na teoretickou stránku pevnostního stavitelství. Dějiny vojenského zdravotnictví zase víceméně žijí z textů, které ve volném čase sepsal docent chirurgie Eduard Wondrák, autor knihy Krev smyly deště. Osudy a utrpení roku 1866 (1989).

Pozornost mezi svá témata Wohlmuth dělí rovnoměrně. Výjimkou je pouze „nouzové náboženství“, jemuž věnuje celou jednu kapitolu. Tento fenomén chápe jako způsob, jímž se vyčerpaní a zubožení vojáci vyrovnávali s všudypřítomnou smrtí. A podotýká, že se nouzové náboženství víc rozmohlo mezi Brity, kde panoval nedostatek kněží. Pověry, primitivní esoterické praktiky i laické výklady Bible motivovaly vojáky dál bojovat, ale přispívaly také k nebývalé dehumanizaci nepřítele. Wohlmuth to ilustruje na postavě, která na sebe vzala roli kněze a jejíž smrt v boji se pak stala záminkou pro několik odvetných akcí. Kapitán Hedley Vicars vycházel jen z několika biblických pasáží, které vojáci lehce mohli vztáhnout na sebe. První list Petrův měl povzbudit věřící v nepřátelské cizině, Pavlův List Koloským oslovoval černomořské křesťany a kniha Izaiáš spolu se Zjevením sv. Jana popisují apokalyptické vize. Jakkoliv to Wohlmuth výslovně nezmiňuje, právě v nouzovém náboženství můžeme tušit jeden z kořenů současného náboženského fundamentalismu.

Překvapivě autor opomenul pilíře britské i ruské imperiální mytologie: na jedné straně mýtus o „tenké červené linii“ a Tennysonovu báseň Útok lehké kavalérie z roku 1854, na straně druhé Sevastopolské povídky (1855, česky 1950) Lva Nikolajeviče Tolstého. Má pro to nicméně pádné důvody. Obě populární epizody bitvy o Balaklavu nevypovídají nic o povaze poziční války, a navíc ji nepřípadně vykreslují jako zcela nahodilou. V prvním případě dvě řady pěšáků, vyzbrojené tehdy moderními dalekonosnými puškami, zastavily pětinásobnou přesilu jezdectva; v tom druhém britská jízda vykrvácela při chaotickém frontálním útoku. Tolstoj sice ve městě sloužil jako důstojník 3. lehké baterie polního dělostřelectva, Wohlmuth ale uvádí, že „Tolstoj je jediný z ruských aktérů, kterého ani tváří v tvář druhému ostřelování neopustilo vnímání své zkušenosti skrze to, co Jeršov označuje za významový svět vojenské poezie, který jeho osobně opustil okamžitě po prvním bojovém nasazení. Vysoce pravděpodobným důvodem je to, že Tolstoj se během své přítomnosti v Sevastopolu nedostal do intenzivního bojového nasazení a nemusel čelit na pozicích žádnému ostřelování města.“ Odvolává se přitom na jeho osobní deník, ve kterém není žádný záznam naznačující, že by spisovatel zažil intenzivní ostřelování nebo se účastnil nočního výpadu.

Zostuzeni pomocí

Jediné slabiny Wohlmuthovy studie vyhmátl v oponentuře Jiří Hutečka, další klíčový aktér úzkého okruhu „nové české vojenské historie“. Upozorňuje, že francouzským pramenům autor nevěnoval takovou pozornost jako těm britským a ruským, přestože se britská a francouzská vojenská kultura zjevně mohly lišit. Oprávněně se Hutečka pozastavuje i nad rezervou ve vnímání viktoriánských představ o mužnosti. Například pasáže, ve kterých strádající britští vojáci hovoří o svém „zostuzení“ humanitární pomocí, kterou pro ně doma schraňovali civilisté, by tím jedině získaly.

I tak je ale Východ proti Západu? vzorem pro další česky psané studie z oboru válečné antropologie. Byť jich v dohledné době nejspíš vyjde poskrovnu, mají nyní přinejmenším nač navazovat. Petr Wohlmuth, který si jazyk, metody i formy nové vojenské historie osvojil už dříve, do českého prostředí přispěl výjimečnou, suverénní a teoreticky mimořádně solidně ukotvenou studií.

Autor je publicista a historik.