Ztělesňuju své pravé já

Jak jste přišel ke jménu Chi Chi Tornádo a co znamená?

Když jsem začínal v roce 1992 s travesti, dal jsem si jméno Lesbiana. Ve své době bylo legrační a lákavé, protože lidi tenkrát přitahovalo všechno, co bylo bizarní. Když jsme ale začali vystupovat na venkově, tohle jméno se nedalo použít. Tehdy jsem si začal říkat Chi Chi Tornádo. Chi Chi jako kočka a Tornádo z toho důvodu, že kamkoli přijdu, tam to vždycky rozbourám.

Lišily se ty identity nějak?

Zásadně. Na začátku devadesátých let byl drag vlastně dost podobný tomu, jak vypadá dnes. Malé publikum tehdy tvořili většinou gayové a travesti umělci tenkrát nedělali show ani tak pro lidi, jako spíš pro sebe. Nejen že se tím bavili, ale také zhmotňovali své nitro. Přehrávali písničky, ale jejich vystoupení měla i prvky stand up comedy a jejich líčení bylo často bláznivější a vyjadřovalo osobnost daného umělce. Například já jsem se neholil a líčil jsem se jinak než ostatní. V té době se u nás vystupovalo hlavně v gay klubech. Teprve v polovině devadesátek se travesti zpopularizovalo a stala se z toho lidová zábava, která vycházela z hudebního středního proudu – Ilony, Heleny, Haničky a tak dále. Všechny možné výstřelky, nahota a podobně pak šly stranou, protože lidé je neakceptovali. Dnes se to zase obrací – do pozadí ustupuje mainstreamová popkultura a vrací se klubová scéna s výraznými osobnostmi. Řada travesti umělců skončila, protože se nepřizpůsobili požadavkům trhu nebo prostě zamrzli v minulosti. Skupina Crazy Goddess, se kterou vystupuju, naproti tomu přišla s novými věcmi, které publikum dosud neznalo.

Jak jste se k dragu dostal?

To bylo ještě před revolucí. V dětství jsem chtěl být herec a chodil jsem do hereckého kursu, ale učitel mi tenkrát řekl, že jsem příliš zženštilý a že bych mohl hrát maximálně homosexuály. Nějakou dobu jsem chtěl být tanečník. Když jsem se pak dozvěděl o travesti, nadchlo mě, že v tom bylo všechno – tanec, zpěv, pohyb, moderování, herectví. Moje exhibicionistické touhy se mohly realizovat. Zpočátku mě hodně oslovila vysoupení Jaroslava Čejky, který byl vlastně první oficiální drag queen nebo „transka“ v českých médiích. V našem městě byl taneční klub, kde se dělaly módní přehlídky, a já vystupoval v pauzách, kdy se modelky převlékaly. Postupně jsem účinkoval třeba na MDŽ, kde jsem před osmdesátiletými babičkami sehrával Sladké mámení od Heleny Vondráčkové a ony byly nadšené. ­Uvedl jsem to jako „živý videoklip ve stylu Jardy Čejky“ a všichni byli spokojení. Tehdy nikdo neznal pojem travesti nebo drag, ale každý znal Jaroslava Čejku, takže v tom neviděli nic špatného, prostě jenom legraci.

Jaké byly počátky české travesti scény?

Na začátku devadesátých let mě přijali do prvního travesti souboru v pražské gay diskotéce Valdek. Odtamtud byl také přímý přenos pro televizní pořad Chmelnice, kde účinkovaly Ivana Trumpová a Lady Pitchfordová a my jsme jim dělali tanečníky. Lady Pitchfordovou jsem ale znal už z osmdesátých let ze soukromých gay parties. V devadesátých letech vznikla a zase zanikla spousta podniků, kde se pořádala pravidelná či nepravidelná travesti vystoupení, ale opravdovým průlomem bylo až otevření prvního oficiálního travesti klubu Aqua Club Euro Show 2000 v roce 1997. Vlastně šlo o takovou megalomanskou travesti továrnu. Majitel podniku mimo jiné rozesílal zvýhodněné vstupenky do továren, zemědělských družstev a na obecní úřady, takže do Prahy na akci přijely třeba čtyři autobusy diváků najednou a vystupovalo se každý den včetně víkendů. Postupně jsme začali dělat i výjezdy, protože v Euro Show bylo pořád plno. Tehdy začaly vznikat různé skupiny po celé republice, které jezdily po akcích v okolí. Trh se ale brzy nasytil, protože transky najednou byly všude. Problém byl, že tehdejší travesti umělci nenabízeli nic nového, ale pořád protáčeli ty samé písničky podle stejného scénáře. Mnoho lidí, kteří byli na travesti jednou, pak už znovu nešlo, protože si mysleli, že uvidí to samé. Což ale nebyla tak úplně pravda.

Vystupovali jste spíš ve skupinách, nebo solitérně?

Na začátku devadesátých let jsme byli všichni solitéři. Ale i v éře Aqua Clubu každá travesti performerka vnímala ty ostatní jako konkurenci, takže si účinkující vzájemně dělali naschvály někdy až kriminálního typu. Nařezávaly se podpatky před výstupem na pódiu, sypala se sádra do make­-upu, rozstříhávaly se cizí šaty a úplně běžně se kradlo… Soubory vznikaly až později, kdy účinkující přestali snášet, co se dělo v Aqua Clubu. Takhle vznikly Kočky, Screamers, Hanky Panky a další.

Setkal jste se s nějakými odsudky nebo stereotypy?

Nejvíc negativních reakcí míváme na firemních akcích, kde dvě třetiny lidí travesti vůbec nezajímá. Tam si občas vyslechneme pár negativních věcí a párkrát se stalo, že nás i fyzicky napadli. Ale není to typické a nejsou to většinou homofobní výstupy. Ty si vyslechneme spíš na benzínce. To je ale také rozdíl oproti devadesátým letům. Tehdy jsme v ženských šatech chodili normálně po ulici nebo na nákup a nikdo to neřešil. Dneska už bych si to nedovolil. I když v domě, kde bydlím, mě nalíčeného viděli všichni sousedi a nikdo se nad tím příliš nepozastavoval.

Co pro vás znamená drag? Je to zábava, umělecká disciplína, nebo něco osobnějšího?

Na to se mě ptá hodně lidí – kdo je Chi Chi Tornádo a kdo Petr Vostárek? Je to jedna a táž osoba. Jsem Chi Chi i v soukromí a jsem Petr Vostárek i na jevišti. Jde o to, která z těch person je ta hlavní. Kolegové z práce mi třeba říkají, že se na jevišti kroutím jako akrobat a v práci si pak stěžuju, že mě bolí záda. Ale o to právě jde – na jevišti jsem jiná bytost a dokážu se odpoutat od trápení a bolestí. Myslím, že v dragu máte ztělesňovat své pravé já. Nemáte tam žádné hranice a můžete si dělat, co chcete a jak chcete, pokud to publikum akceptuje. Takže vám to dává prostor zhmotnit vaši pravou identitu, zatímco v civilním životě máte množství omezení – práce, rodina, známí, rodiče a tak dále. Takže většinu života žijete v přetvářce. I když jste s manželem nebo v rodině, vaše pravé já nikdo nikdy nepozná. Na dragu je úžasné právě to, že se v něm můžete úplně otevřít. Je to výborná terapie i pro obyčejného člověka, protože tam opravdu nemusíte řešit vůbec nic. Já jsem vždycky po své víkendové show tak odpočinutý, že nepotřebuju vůbec dovolenou.

Sledujete současný drag a jste v kontaktu s mladými českými drag queens?

RuPaul’s Drag Race jsem nadšeně sledoval od první sezony a RuPaula jsem měl v hledáčku už od devadesátých let. Strašně mě zajímají i současné české drag queens – nadchla mě Miss Petty Pisces, ale také třeba Just Karen. Dnešní drag queens si někdy myslí, že dělají něco úplně nového, ale ve skutečnosti to dost připomíná zmíněnou českou scénu na počátku devadesátých let. Dneska je navíc situace taková, že se drag queens třeba učí líčit podle tuto­rialů, zatímco my jsme si museli na všechny triky přijít sami nebo je od sebe odkoukat. Díky tomu jsme ale byli originálnější a lépe jsme vyjadřovali vlastní osobnost. Současné transky někdy zapomínají na to, že musí být výjimečné. Zároveň je ale pravda, že některé mladé queens se bály začínat, protože tady byla stará garda mastodontů, kteří se drželi pohromadě a nikoho mladšího mezi sebe nepustili.

Co pro vás znamenala účast v soutěži Československo má talent v roce 2010? To byl svým způsobem průlomový moment, kdy se drag dostal do mainstreamového televizního pořadu.

Bylo to pro mě obrovské zadostiučinění, protože do té doby jsem byl pro všechny své kolegyně druhořadá transka – ta nedokonalá. V té době už jsem sledoval Britain’s Got Talent! a věděl jsem, že tam jsou drag queens, a když to přišlo do Prahy, byl jsem první travestita, který běžel na casting hned do prvního kola. A šel jsem tam vlastně proto, abych si dokázal, že jsem dobrá transka: jestli mě dobře ohodnotí porota a přijme mě veřejnost, tak mi to potvrdí, že to dělám dobře…

Jak to vypadá s vaší kariérou dnes?

Za koronaviru moc kšeftů nebylo, ale obecně se dá říct, že naše skupina Crazy Goddess patří mezi nejvyhledávanější. Jezdíme za lidmi na venkov do malých hospůdek, protože jim chceme být co nejblíž. Naše show je postavená hlavně na stand up comedy. Oznámil jsem, že ve svých padesáti letech ukončím kariéru, takže teoreticky mám už jen jeden rok. Nechtěl bych skončit úplně, ale za třicet let už jsem z toho cestování dost unavený a mám pocit, že naše show začínají být všechny stejné. Dnes už skoro nedělám českou populární hudbu. Na druhou stranu miluju hip hop i soudobou populární hudbu a vystupovat pro její publikum by pro mě bylo obrovské zadostiučinění. Co bude v budoucnu, tedy nevím. Chystám se ale napsat knihu o travesti shows.