Kresba Eva Koťátková
Během uplynulého roku byl veřejný prostor ještě více než kdy dříve prosycen deklamacemi nedůvěry, prosbami o důvěru, proměřováním a vyčíslováním jejího vývoje napříč časem a prostorem. Kategorie důvěry či důvěryhodnosti zde vystupuje jako univerzální jednotka, kterou lze údajně činit souměřitelnými různé typy institucí, ale také jednotlivce či opatření, srovnávat, jak si stojí vlády v různých zemích nebo různé profese. Do omrzení jsme za poslední měsíce slyšeli, že lidé nevěří státu a stát nevěří svým občanům.
Něco nám vzrůstající a padající křivky důvěry asi říkají, ale co přesně? Co znamená „důvěřovat internetu” a srovnávat to s mírou důvěry třeba v armádu či ve výsledky voleb, jak se na to opakovaně dotazuje Centrum pro výzkum veřejného mínění? Je opakem důvěry skutečně nedůvěra? A co znamená, když 17 procent respondentů v září 2020 CVVM deklarovalo, že nevědí, zda důvěřují či nedůvěřují odborům?
Ať tematizována v jakékoli souvislosti, důvěra se považuje za pozitivní indikátor. Je ale důvěryhodnost skutečně tou kvalitou institucí a procesů, na kterou bychom se v dnešní době měli speciálně upínat? Spíše než slepou honbou za málo obsažnou kategorií důvěry bychom se měli zabývat tím, zda není důvěra pohrobkem jakéhosi kvazináboženského pojetí institucí, jež stavějí na tom, že „laické veřejnosti” nezbývá než v ně více či méně pevně věřit.
Varovat by nás mohl třeba titulek jednoho z nejčtenějších zpravodajských serverů hlásající, že „důvěra ve vládu hluboce klesla, naopak Češi víc vzhlížejí k Bruselu”. K institucím bychom neměli vzhlížet. Namístě je naopak zvažovat, prověřovat, pochybovat, pěstovat k nim poučeně kritický vztah. A nejen k institucím, ale i k sobě samým. Moje banka mi nedávno poslala e-mailovou zprávu, ve které mě informuje o průzkumu, v němž zjistili, že se jako národ podceňujeme: 33 procent Čechů si prý nevěří a 45 procent si nedokáže vybavit chvíli, kdy jsme byli silní jako národ. „Patříte k těm, kdo o sobě nikdy nepochybují, nebo občas váháte a cítíte se nejistá?” vyzývá mě banka, abych se otestovala v krátkém kvízu, a nabízí mi za to „povzbuzující odměnu”. Jsou váhání a pochybnosti skutečně tím, čeho bychom se měli zbavit a vyvarovat? Je slabostí cítit se nejistou v dnešním nejistém světě, nebo je to naopak kvalita, na které lze stavět?
Zkusme se na nedůvěru podívat jinak. Lze ji považovat za projev kritického myšlení, vyššího vzdělání a dostupnosti různorodých informací (včetně těch uniklých z režimu „důvěrné”). Nedůvěra znamená, že máme dostatek času věnovat se věcem veřejným, a značí i pád kultu výjimečných, mužně sebejistých elit, které celek společnosti buď ohromně vedou, nebo zklamávají.
Neobhajuji současnou podobu českého státu a jeho instituce. Téměř všichni jsme zvláště v uplynulém roce naléhavě cítili, že hodně věcí není, jak má být. Zjištění míry nedůvěry v různé instituce a postavy ale nic nevysvětluje a její zvýšení, případně povyskočení samo o sobě ani nic neřeší. Jestliže v různých mezinárodních žebříčcích vidíme, že třeba zvládání současné covidové epidemie s mírou důvěry v instituce koreluje, vezměme to jako východisko pro potřebnou, daleko diferencovanější analýzu toho, z čeho celková akceschopnost státu vyrůstá. Budou to konkrétní vlastnosti institucí, jako otevřenost a kritická reflexivita, schopnost učit se či plodně mediovat spory.
Úplně nejvíc jde ale možná o to, zda stát dokáže generovat, co ekonomka Mariana Mazzucato nazývá „vládou s posláním” (mission oriented government). V tomto pojetí není stát pouhým přerozdělovacím strojkem, napravovatelem občasného selhání trhů či pojistkou pro podnikatele v době pandemie. Stát je tu poháněn vizí a vůlí aktivně definovat a řešit konkrétní klíčové společenské problémy. Vytváří cílené programy a infrastruktury, v jejichž rámci mohou na řešení spolupracovat veřejné, soukromé a neziskové organizace, tak jako v šedesátých letech minulého století cílila NASA k letu na Měsíc.
Pokud to dá ve výsledku vzniknout vyšší a trvanlivější důvěře ve státní instituce a posílí to národní sebedůvěru, projeví se to právě tak, že o (sebe)důvěře nebude vůbec potřeba explicitně mluvit.
Autorka je socioložka.