Případy neoprávněného policejního násilí sužují Spojené státy americké dlouhodobě a nezřídka bývají spouštěčem pouličních nepokojů, jako tomu bylo v případě úmrtí Afroameričana George Floyda. Může na tom jeden zlomový rozsudek, jenž shledal policistu Dereka Chauvina vinným z vraždy, něco výrazně změnit?
„Sakra!“ To jediné prý proběhlo hlavou Eliemu Mystalovi, když sledoval policejní video, v němž strážník v Ohiu zastřelil šestnáctiletou Afroameričanku Ma’Khiu Bryant. Novinář se v textu White Supremacy Never Takes a Day Off (Bělošská nadřazenost si nebere nikdy volno) na webu The Nation přiznává, že to nebylo kvůli tomu, že zemřela další černoška, ale že měla v ruce nůž. Byla hrozbou, proto je jasné, že to policistovi projde a že se objeví početné zástupy těch, kteří budou jeho řešení situace hodnotit pozitivně. Letmý pohled do diskusí pod videi či články mu dává za pravdu. Konzervativní kanály a weby mají navíc tendenci extrapolovat tento případ i na ostatní, a v důsledku tak policii poskytnout bianco šek pro další případy.
Teenagerka byla zastřelena 20. dubna, necelou půlhodinu před přečtením rozsudku pro bývalého policejního důstojníka Dereka Chauvina, obviněného z vraždy Afroameričana George Floyda, jež loni vyústila v celostátní protesty proti policejnímu násilí. Po tři týdny trvajícím soudním procesu ho minneapoliská porota shledala vinným ve všech třech bodech obžaloby. Ačkoli po vyřčení verdiktu následovaly ovace přihlížejících, mnoho Američanů si uvědomuje, že na optimismus je ještě brzy. „Nevidím důvod k oslavě, rozsudek v takovémto případě by měl být status quo. Ale na takovou Ameriku nejsme zvyklí,“ říká jeden z respondentů v textu Black Americans „used to injustice“ react to Chauvin’s verdict with mixed emotions (Černošští Američané „zvyklí na nespravedlnost“ reagují nejednoznačně na Chauvinův verdikt) na NBC News. „Nikdo by neměl být vděčný za tento verdikt, ten by měl být automatický. Soudní systém udělal to, co měl. Nic víc, nic míň,“ dodává další.
Kontrola a mýty
Neexistují žádné oficiální statistiky mapující počty lidí zabitých americkou policií, pokouší se o to ale databáze Mapping Police Violence, která od začátku roku 2013 eviduje více než 9 100 mrtvých. Stejně tak Washington Post spustil vlastní databázi v roce 2015, jež dodnes čítá přes 6 200 zabitých. Sedmnáctého dubna deník New York Times napsal: „Od začátku soudu 29. března zemřelo rukou policejních složek 64 lidí.“ Excesivní policejní násilí je dlouhodobý, hojně kritizovaný problém Spojených států a jeden, ač důležitý verdikt ho těžko změní.
Novinářka Nathalie Baptiste, vědoma si těchto čísel, na stránkách Mother Jones problematizuje roli policie a připomíná její genezi. Důvodem vzniku protopolicejních sborů v jižanských státech byl dohled nad otroky. Jakmile se otroci například pokusili utéct z plantáží, byli krutě trestáni skupinami tvořenými bělošskými muži. Po občanské válce se tyto skupiny staly součástí právního systému a jejich členům se dostalo rolí soudců, žalobců a policejních důstojníků. Právě policie během období takzvaných zákonů Jima Crowa udržovala segregaci a později zatýkala a šikanovala prominentní postavy hnutí za občanská práva. Baptiste užívá jazyk, na který nejsme u nás zvyklí. Když mluví o tom, že policii jde primárně o udržení statu quo, říká, že policie chrání „whiteness“. Při pohledu do (ne)dávné minulosti lze přinejmenším chápat její perspektivu.
Poté, co přestal být otevřený rasismus tolerován, začali mnozí konzervativci užívat „dog whistles“ – na první pohled nezaujatou rétoriku bez negativních stereotypů, která je ale, například vhodným užíváním statistik vytržených z kontextu, upevňuje. To jsou všechny ty na internetu kolující grafy o kriminalitě v černošských čtvrtích. Málokdy bývá zmiňováno, že tyto oblasti trpí právě podfinancovaným veřejným sektorem a zároveň extenzivním dohledem policejních složek. Mnohdy začarovaný kruh tak udržuje mýtus nebezpečného černocha, na kterém podle Baptiste částečně stála i argumentace Chauvinova obhájce Erica Nelsona – pětašedesátikilový strážník prostě musel klečet na krku více než stokilového obra, protože ten by ho mohl napadnout (i když měl pouta a sotva dýchal). K tomu lze přičíst kolemstojící svědky, kteří na Chauvina po celou dobu křičeli. Nelson chtěl porotu přesvědčit, že traumatizovaný dav nakonec Chauvina k činu vlastně dohnal.
Nevidím zlo, neslyším zlo
Spojené státy jsou zemí, v níž si patrně spousta lidí nebyla do poslední chvíle jistá, jak rozsudek dopadne, přestože důkazní videa byla natolik nezpochybnitelná, že minulý rok pohoršila celý svět, což je naprosto vzácný případ. I tak se konzervativní komik Steven Crowder pokusil začátkem dubna dokázat Chauvinovu nevinu a pustil se do bizarní „rekonstrukce“ Floydovy vraždy, která byla zároveň odpudivá a nechtěně komická. Politický komentátor Tucker Carlson po vyřčení verdiktu na Fox News naznačil, že porota takto rozhodla ze strachu před dalšími protesty. Konzervativní novinář Ben Shapiro souhlasil s rozsudkem, ale odmítl, že by šlo o vraždu. Tito lidé mají miliony diváků a nadále nabourávají narativ, podle nějž došlo alespoň k částečnému zadostiučinění.
Psychologie a neurověda už dlouhá léta zkoumají jev zvaný motivovaná percepce, během nějž mozek interpretuje pozorovanou událost na základě závěru, k němuž chce dojít. Ten na sobě dokáže při troše introspekce vypozorovat každý. Na konci dubna bylo zveřejněno otřesné video zabití šestadvacetiletého Maria Gonzaleze v San Francisku. Gonzalez, očividně zmatený vlivem drog nebo alkoholu, na něm poslouchá příkazy policistů, začne se ale trochu vzpírat. Ti ho zalehnou a asi pět minut na něm klečí. Nemůže nic dělat, sotva mluví, ztrácí vědomí a později v nemocnici umírá. Přesto byl pro spoustu lidí zákrok policistů legitimní.
Ne každý případ je ale tak jednoznačný jako Floydova, případně Gonzalezova smrt. Šestnáctiletá Ma’Khia Bryant měla nůž. Třináctiletý Latinoameričan Adam Toledo zahodil předtím, než se vzdal, pistoli, přesto byl 29. března zastřelen. Dvanáctiletý Tamir Rice měl plastovou pistolku. Koktejl motivované percepce, nekritického hodnocení kroků přespříliš militarizované policie a paranoidního strachu vedoucího k brutalitě nedává moc důvodů k optimismu ani naději na reformu.
Autor je publicista.