Historii nelze uniknout

František Graus (1921–1989) patří mezi nejsložitější a nejrozporuplnější postavy moderní československé historiografie. Antinomické je i jeho rozsáhlé dílo, jehož významná část se k tuzemské kulturní veřejnosti dostává až v posledních letech. Když na sklonku osmdesátých let umíral ve švýcarské emigraci, jeho práce z historie středověku, dějin mentalit i analýzy dějinného vědomí se těšily mezinárodnímu renomé. V československém prostředí však jeho jméno patřilo v posrpnovém období k zapovězeným. Známé tak byly především jeho práce z období angažovaného dějepisectví let padesátých, které byly součástí vžitého obrazu agilního koryfeje stalinis­tické historiografie.

Grausova práce Mor, flagelanti a vraždění Židů. 14. století jako období krize (Pest – Geis­sler – Judenmorde. Das 14. Jahrhundert als Krisenzeit, 1988) vychází česky poprvé a má potenciál oslovit kulturní veřejnost i po více než dvaceti letech od prvního vydání. Není tomu tak jen v důsledku poněkud prvoplánové aktualizace se současnou pandemií. Morové epidemie hrají navíc v monografii navzdory názvu spíše okrajovou úlohu. Historik se ve své poslední práci vracel především k tématu společenské krize 14. století. To jej přitahovalo již od počátků jeho vědecké dráhy, kdy se zabýval revolučními proměnami společenského řádu. Od schémat oficiální marxistické historiografie se v době psaní svého posledního díla dávno odchýlil, zůstával však věrný levicovým idejím. Je to patrné především z jeho zájmu o skupiny stigmatizované a vyloučené na okraj pozdně středověké společnosti – Židy, flagelanty, kacíře a heretiky nejrůznějších proudů.

Cesta historikova života

Graus náležel ke generaci formované zážitky druhé světové války, kterou pro svůj židovský původ strávil jako vězeň v Terezíně. V ghettu se stává členem ilegální komunistické organizace, v předposledním roce války je převezen do Osvětimi a její poslední rok strávil jako dělník v jedné z poboček tábora v Buchenwaldu. Rozvoj akademické dráhy zažíval v bezprostředních poúnorových letech ve Státním historickém ústavu (později součásti nově založené Československé akademie věd), přednášel na vysokých školách, stal se šéfredaktorem Českého časopisu historického. V roce 1952 se podílel na dobových taženích v kampani proti „kosmopolitismu“ v buržoazním dějepisectví, které vedly nejen k odsouzení Gollovy školy a Josefa Pekaře, ale i meziválečného odkazu prezidentů Masaryka a Beneše. Grausova motivace mohla být přitom značně složitá. Kromě osobních ambicí spojených s jeho marxistickým přesvědčením mohl hrát výraznou roli také motiv strachu. V době procesu se „Slánského bandou“ si nemohl být Graus kvůli židovskému původu jist před nařčením ze sionismu. Sám měl navíc kosmopolitní povahu, otevřenou inspiracím nejnovějším přístupům a metodám historického výzkumu. Nacionální pohled na české dějiny, který měl v Nejedlého koncepci tvořit syntézu s marxistickými idejemi, mu zůstával cizí.

Široce diskutovanému tématu společenské krize 14. století se věnoval již ve svých raných dílech o městské chudině (Chudina městská v době předhusitské, 1949) a především v Dějinách venkovského lidu (1953). Ty se v mnohém nesly v duchu schémat oficiálního výkladu marxistické filosofie. V předhusitských časech podle něho došlo k všeobecné krizi feudálního systému, poznamenaného přechodem od naturální renty k rentě peněžní, zhoršujícím se útiskem poddanského obyvatelstva, růstem cen potravin a stagnováním mezd. Vznik husitského hnutí pak měl být jejím odrazem. Morové epidemie v této krizi „ekonomické základny“ sehrávaly jen vedlejší roli. Nositelem revolty proti feudálnímu systému nebyla pro Grause jen lidová heretická hnutí, ale i středověká mystika, která však ve svém pohrdání „světem vezdejším“ nesla spíše omamné prvky. Kniha přitom vzbudila po svém vydání kontroverze spíše kvůli autorovu pokojnému chápání německé kolonizace ve vrcholném středověku, které mu mohlo vynést obvinění z podpory „sudetoněmeckého revanšismu“.

Uhranutí minulostí

V šedesátých letech se stal Graus protagonistou reformní historiografie a od badatelského zájmu o krizová období pozdního středověku se obracel k otázkám postavení a smyslu dějepisectví. Středobodem jeho úvah se stávala krize historického vědomí, která souvisela nejen se zprofanováním oboru politickou služebností, ale též s kritikou „velkých historických příběhů“ a lineárního chápání pokroku v dějinách i ve vědě. Ve svém eseji Živá a mrtvá minulost (1968) se přiklonil k tradici dějepisectví jako ikonoklastického řemesla, bořícího mýty o vyvolených národech, idyličnosti patriarchální společnosti nebo obecných zákonitostech historického vývoje. „Minulost možno milovat, nebo nenávidět, vidět v ní hrdý vzor, nebo snůšku překonaných nesmyslů, zbytečný balast. Lze napsat dějiny, v nichž jeden národ se stane inkarnací dobra a druhý inkarnací zla (…) S historií lze učinit cokoliv, jen jí nelze uniknout.“ Ve své práci Živá minulost. Středověké tradice a představy o středověku (2017) se pak věnuje dekonstrukci a komparaci mnoha vyprávění evropských dějin, včetně legendy o Janě z Arku nebo příběhu husitského hnutí.

Ke krizovému období pozdního středověku se autor vrátil až v závěru svého života, v době akademického působení na basilejské univerzitě. Jakkoliv se jeho pohled na problémy 14. století od počátků jeho kariéry značně proměnil, některé dřívější koncepce si Graus uchoval. Platí to například pro jeho chápání morových epidemií, jimž sice přisuzuje důležitou úlohu ve společenském napětí, ale nepovažuje je za jeho hlavní spouštěč. Naproti tomu se v tomto díle zcela odklonil od koncepce všeobecné krize feudalismu a spíše se zaměřil na krizi západní církve. Odmítá přitom tradiční představy středověku jako období spojeného jasně definovaným hierarchickým řádem. Z Grausova pojetí středověku naopak vyvstává obraz pestré společnosti církevních reformátorů i heretiků (mezi nimiž vede často velmi tenká linie), mystiků a mystiček, zápasících stran šlechty, městského patriciátu, řemeslnictva i sedláků stejně jako skupin na okraji society – flagelantů, mágů, čarodějnic a především Židů.

Promyšlené pogromy

Nejvíce pozornosti věnoval Graus protižidovským pogromům, značnou roli v tom jistě sehrávaly i jeho negativní osobní zkušenosti. Podrobně si všímá stereotypů zaměřených proti židovské populaci. Kromě tradovaných mýtů o rituálních vraždách a trávení studní zmiňuje i obvinění Židů z hanobení hostií, které mělo být zneuctěním Kristova těla. Pokud jde o zavedená tvrzení o židovském lichvářství, ukazuje, jak byly mnohé zákazy vybírání úroků překračovány i v kruzích křesťanské společnosti. Velmi kritický je také Grausův postoj k císaři Karlu IV. Toho obviňuje z přímého podílu na pogromu v Norimberku (1349), ke kterému dal svolení a z něhož těžil ve svém politickém boji. Jakkoliv už v posledních letech není ani při oficiálních připomínkách Karlových výročí tato událost zamlčována, Grausova rétorika je v hodnocení středoevropského panovníka mnohem vyhrocenější. Protižidovské pogromy ve 14. století podle něj v důsledku vedly k organizovanému vyhánění Židů z velkých evropských měst.

Autor se také pokouší nacházet souvislosti mezi krizovými jevy pozdního středověku – útoky proti Židům, heretikům, ale i klerikům, selskými i městskými povstáními a morovými epidemiemi. Dochází však k závěru, že je nemožné popsat toto období jako „všeobecnou krizi“, nalézt v chápání krizových jevů jednoznačné spojnice a zařadit dějinný vývoj do obecnějších schémat. Po vydání knihy se Grausovi dostalo ocenění odborné kritiky pro široký pramenný základ a odbornou erudici, a to i od předního evropského medievisty Jacquese Le Goffa. Byla mu naopak vytýkána neschopnost univerzálnějšího a sevřenějšího popisu krizového fenoménu. Rozsáhlá práce však byla rezultátem dosavadního Grausova osobního, odborného i politického vývoje.

Analýza kolektivní mentality pozdního středověku může čtenáře oslovit také svými literárními a stylistickými kvalitami. Monografie však především dokumentuje historikovu touhu po vnitřním pochopení rozporů vedoucích k ostrakizaci, segregaci a likvidaci skupin, které se vymykají pravidlům většinové společnosti. Graus se ostatně vždycky více zajímal o sociální dějiny a kolektivní fenomény než o životy individuálních dějinných aktérů. A práce o mrskačích a morech překračuje svou hloubkou a empatií i spory o charakteru jeho komplikované osobnosti.

Autor je historik.