Přeložila Mariana Machová
Triáda 2020, 104 s.
„Kdybych měl uvést nejdůležitější událost svého života, řekl bych otcova knihovna. Vlastně mám pocit, že jsem z té knihovny nikdy nevyšel ven.“ Tato věta asi nejlépe určuje ráz stručné autobiografie Jorgeho Luise Borgese. Argentinský spisovatel ji napsal ve spolupráci se svým americkým překladatelem Normanem Thomasem di Giovannim a poprvé vyšla v roce 1970 v časopise New York Times. Dočítáme se zde především o autorově životě s knihami, o fázích jeho tvorby i o jeho uvažování o literatuře. Ta byla pro Borgese smyslem života, zdrojem radosti i prostorem neustálého hledání a vnitřních bojů. Knihomol z vojenské rodiny považoval čtení za mnohem těžší činnost než psaní a vrcholem spisovatelského umu pro něho byly povídky, které ostatně sám propracoval k dokonalosti. Značná část vzpomínek na mládí se týká autorových literárních omylů a poučení z nich. Z vnějších historických okolností stojí za pozornost „devět let setrvalého neštěstí“ při práci v knihovně, z níž byl během vlády prezidenta Peróna „povýšen“ do funkce inspektora drůbeže a králíků na veřejných tržištích. V poslední kapitole píše o překvapivém úspěchu a radosti, kterou zažíval na svých cestách po světě a při setkávání s lidmi. Borges působí jako sympatický vzdělanec a polyglot, za jehož vzpomínkami se skrývá upřímná skromnost a smíření se světem: „Lidé na mě byli nevysvětlitelně hodní. Nemám žádné nepřátele, a pokud jistí lidé nosili masku nepřátelství, byli příliš dobrotiví na to, aby mi kdy ublížili. Kdykoli čtu něco proti sobě, nejenže pisatelův pocit sdílím, ale mám dojem, že bych to sám napsal mnohem lépe.“