Kokoro. Konečně

Snad každý jen trochu vážnější zájemce o ja­ponskou literaturu si dříve či později začne sestavovat vlastní překladový „wishlist“ (resp. hošímono risuto). Příznivci japonské prózy a poezie jsou na tom nejspíš lépe než čtenáři toužící po textech z jiných východoasijských kultur, přesto ale platí, že leckterá klíčová díla moderní japonské literatury zůstávají nedostupná. O to větší radost pak ale způsobí, když lze třeba i po dlouhých desetiletích čekání nějaký takový „dluh“ či „rest“ z onoho pomyslného soupisu škrtnout. Nakladatelství Vyšehrad, které už takto v posledních letech očistilo naše mentální „wishlisty“ od několika prací Šúsaku Endóa, přišlo v loňském roce s titulem, který na sebe – s vědomím jeho důležitosti vcelku nepochopitelně – nechal čekat déle než sto let.

Vztahy a osobní selhání

Jeden z nejváženějších klasiků moderní japonské prózy Sóseki Nacume vydával svůj vrcholný román Kokoro na pokračování v deníku Asahi Šimbun od dubna do srpna roku 1914. Zdrojovým textem čtivého a plnokrevného českého překladu Michaela Webera přitom je – jak praví tirážové údaje – 99. knižní vydání, které v roce 1996 připravilo nakladatelství Iwanami šoten. Už jen tento elementární údaj, prostá informace o počtu vydání (který navíc za další čtvrtstoletí jistě zase o něco narostl), jasně dosvědčuje, s jak zásadním, v nejlepším slova smyslu určujícím a klasickým dílem se čeští čtenáři konečně potkávají.

Současně by ale byla velká chyba přistupovat ke čtení Kokora jen jako k zušlechťujícímu seznamování se s klasikou – na to je Nacumeho román i sto sedm let od svého vzniku až příliš živý, myšlenkově komplexní, kompozičně nápaditý, ba na svůj způsob i napínavý. Syžet příběhu, který začíná setkáním mladého studenta se stárnoucím, životem unaveným a společnosti se stranícím profesorem, tvoří postupné rozvíjení jejich vztahu a odkrývání dávných tajemství profesorova osudu, ale pod povrchem vyprávění o osobních selháních, rodinných vztazích a vztahových trojúhelnících se skrývá až ohromující hojnost obecnějších témat příběhem adresovaných. Zdařilé kompoziční rozvržení, při kterém se román, strukturovaný do sto deseti nedlouhých kapitol (jež snad odrážejí onen novinově­-seriálový původ textu) a tří rozsáhlejších oddílů, dvakrát zásadně rozlomí, napomáhá přes pozvolnější tempo udržovat čtenáře v napětí, kam se posune a co „bude dál“. Zatímco prvních 54 kapitol, z nichž sestávají úvodní dva oddíly (Profesor a já, Rodiče a já), ich­-formou zachycuje imprese onoho vlastně trochu tápajícího mladíka, poslední oddíl, 56 kapitol dlouhá část Profesor a jeho odkaz, je stylizován jako uvážlivý testament vlastního života, který do posledního dopisu příteli­-studentovi zapsal nedlouho před svou dobrovolnou smrtí sám profesor.

Vějíř nejednoznačnosti

Nabízelo by se interpretovat Kokoro jako román základních, binárních opozic: profesor a student, rodiče a děti, stáří a mládí, „moderní doba“ a „staré časy“, vnitřní exil a pobyt ve světě a konečně smrt a život. Nacume takovému čtení na jednu stranu vychází vstříc, na stranu druhou ale vše komplikuje propracovanou nuancovaností a neschematičností obou představovaných pozic. Román o soumraku jedné doby a lidí (mentalit, postojů, životů) s ní spojených by snadno mohl sklouznout do tenat sebezálibného melodramatického kýče, Nacume vyprávějící o konci „starého Japonska“ ale místo rozhodné pozice předkládá spíše inspirativní vějíř nejednoznačnosti. Profesorův dobrovolný odchod ze světa, jenž je tu přímo vztahován ke konceptu oddanosti svému pánu a slavné sebevraždě generála Nogiho a jeho ženy (oba zemřeli vlastní rukou v den pohřbu císaře Meidžiho), představuje těžko rozlousknutelnou hádanku, k jejímuž rozkrytí nabízí román tolik leckdy protichůdných nápověd, že finální vyznění zůstává nakonec na čtenáři.

Vynikajícím pomocníkem při inspirativním potýkání se s Nacumeho Kokorem (nepřeložený, protože nepřeložitelný titul znamená v japonštině „srdce“, „mysl“ i „duch“, dost možná jednotlivce, dost možná národa) je čtenáři i výborný rozsáhlý doslov Igora Cimy. Jemu, Vyšehradu a především Michaelu Weberovi lze jen co nejhlasitěji poděkovat za tuto obdivuhodnou splátku letitého dluhu. A na závěr ještě nesmělá otázka: Nedalo by se něco udělat třeba i s tou Mišimovou tetralogií?

Autor je bohemista.