Kout příběhy, dokud jsou žhavé

Upoutávka na zadní straně obálky knihy Re­publika Davida Zábranského slibuje pokus o odpověď na otázku, „co pro region střední a východní Evropy znamená rok 1989 a co tento region znamená pro současný svět“. Tato otázka stále vyvolává živé debaty a také potřebu mnoha rozumných či mudrlantských povah se k ní vyjádřit. Samo o sobě není nic špatného na tom, když se do řady takových hlasů postaví autor, který se za léta literární praxe naučil docela slušně skládat slova do vět a hlavně se nebojí pouštět do aktuálních politických diskusí. Činí tak ale bohužel bez ohledu na to, zda má svou odpověď dostatečně promyšlenou.

Krkolomný referát

Tentokrát David Zábranský do značně vleklé diskuse nepřináší nic víc než podprůměrnou kriminálně­-detektivní zápletku ze slovenské politické scény se specifickými „komickými prvky“. Ve výsledku kniha budí dojem sbírky náhodně vybraných komentářů ze sociálních sítí. Odkazy na aktuální politickou situaci jsou poskládané natolik neuměle, že kniha působí jako referát, který student narychlo sepsal a odevzdal hodinu před termínem, aby dostal aspoň bod za splnění domácího úkolu – anebo jako snaha svézt se na vlně aktuálních kauz, protože za rok už téma nebude natolik žhavé. Ku prospěchu díla není ani Zábranského sebevědomá poloha, kterou si už vyzkoušel v předchozích dvou románech Logoz (2019; viz A2 č. 19/2019) a Za Alpami (2017; viz A2 č. 1/2018), kde řešil konzumní západní společnost, záchranu světa a jen tak mimochodem i současné dějiny. Pravděpodobně pochopil, že s vlastními, někdy až krkolomnými, jindy zase vypůjčenými politologickými a filosofickými úvahami o světě nedokáže obstát, a tak se pustil do literárního zpracování politických skandálů východních sousedů. Nebyl by to však Zábranský, kdyby do mediálně známého případu nezapracoval hned několik globálních problémů. Tomuto pokušení se neubránil ani v Republice, která čtenářům servíruje otázky depolitizace společnosti a klimatické krize. Jejich podání vyznívá nejen nepřesvědčivě, ale především směšně – asi jako anonymní dopis vyděrače, který před odesláním zjistí, že některé pasáže moc nedávají smysl, ale zároveň si je natolik jist úspěchem svého počínání, že se na opravu vykašle. Ve všem tom spěchu navíc autor zapomněl odpovědět na původní otázku o významu střední a východní Evropy a odkazu roku 1989.

Auta a lidské stroje

Republika však nevypovídá jen o politice, korupci a lidských vztazích. Značnou roli v ní hrají auta – a také události, které se v jejich blízkosti odehrávají. Kromě toho, že představují sociální status literárních postav, dokážou kolem sebe auta vytvořit takřka mystickou atmosféru. Například rodiče protagonisty Andreje, který byl podle knižního podtitulu „otec i syn i premiér“, svému synovi neustále vštěpují, že ho „zplodilo a přivedlo na svět auto“. Ještě bizarnější je závěr románu, kde Andrejovi z přihrádky před sedadlem spolujezdce skočí do obličeje vetřelec, který ale nebyl „z našeho zakřiveného světa“, takže setkání s ním „nakonec mohlo proběhnout v docela přátelském duchu“. S auty se také pojí jedna z mnoha neumělých metafor. Například premiérova žena Světlana si při řízení svého Range Roveru připadá jako šém – a tuto mytickou oživující kuličku vidí i v ostatních řidičích s vysokým společenským postavením. Tato metaforika se ještě vystupňuje, když její golem v podobě SUV málem přejede mladého investigativního novináře Matúše Petríka, čímž se spustí sled tragických románových příhod.

Tyto a další absurdní motivy se celkem zbytečně pokoušejí zpestřit líčení politických událostí, které na Slovensku vyvolala vražda novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové v únoru 2018. Právě tato kauza nejspíš ponoukla spisovatelovo ego k tomu, aby českému publiku zprostředkoval svou verzi příběhu na pozadí korupčních skandálů, milostných eskapád, pohádkových metafor a fantastických bytostí. Původně chtěl Zábranský svůj román nazvat Slavopeklo. Moudré rozhodnutí (ať už autorovo nebo redakční) o změně názvu ale nedokázalo za­­chránit samotnou knihu, jejíž obsah bohužel připomíná nepromyšlenou slátaninu. Ve výsledku román nepřináší nic nového, ocenit na něm lze jen řemeslnou práci se slovy. A snad také to, že se kniha čte velmi rychle – utrpení způsobené jejím obsahem tak ne­­trvá dlouho.

Autorka je komparatistka.