Jorge Luis Borges
Autobiografie
Přeložila Mariana Machová
Triáda 2020, 104 s.
„Kdybych měl uvést nejdůležitější událost svého života, řekl bych otcova knihovna. Vlastně mám pocit, že jsem z té knihovny nikdy nevyšel ven.“ Tato věta asi nejlépe určuje ráz stručné autobiografie Jorgeho Luise Borgese. Argentinský spisovatel ji napsal ve spolupráci se svým americkým překladatelem Normanem Thomasem di Giovannim a poprvé vyšla v roce 1970 v časopise New York Times. Dočítáme se zde především o autorově životě s knihami, o fázích jeho tvorby i o jeho uvažování o literatuře. Ta byla pro Borgese smyslem života, zdrojem radosti i prostorem neustálého hledání a vnitřních bojů. Knihomol z vojenské rodiny považoval čtení za mnohem těžší činnost než psaní a vrcholem spisovatelského umu pro něho byly povídky, které ostatně sám propracoval k dokonalosti. Značná část vzpomínek na mládí se týká autorových literárních omylů a poučení z nich. Z vnějších historických okolností stojí za pozornost „devět let setrvalého neštěstí“ při práci v knihovně, z níž byl během vlády prezidenta Peróna „povýšen“ do funkce inspektora drůbeže a králíků na veřejných tržištích. V poslední kapitole píše o překvapivém úspěchu a radosti, kterou zažíval na svých cestách po světě a při setkávání s lidmi. Borges působí jako sympatický vzdělanec a polyglot, za jehož vzpomínkami se skrývá upřímná skromnost a smíření se světem: „Lidé na mě byli nevysvětlitelně hodní. Nemám žádné nepřátele, a pokud jistí lidé nosili masku nepřátelství, byli příliš dobrotiví na to, aby mi kdy ublížili. Kdykoli čtu něco proti sobě, nejenže pisatelův pocit sdílím, ale mám dojem, že bych to sám napsal mnohem lépe.“
Karel Kouba
Pavel Petr
Eféb směje se mezi jinými slovy
Protimluv 2020, 44 s.
Poslední sbírka Pavla Petra je tenká. Sympaticky tenká. Koncentrovaná do pouhých pětatřiceti krátkých básní, často jen čtyřverší nebo trojverší. A kupodivu to stačí. Jedná se o sedmý, závěrečný svazek volného elegického cyklu. Společně s předchozími knihami cyklu je spojen stejnou grafickou úpravou a formátem, přestože prošly několika nakladatelstvími. Opět potkáváme některé ze známých motivů: záblesky minulosti a dávných časů, návraty k antice. Ostatně už slovo eféb k této etapě dějin odkazuje. Avšak cítit se adolescentem ve zralém věku by bylo poněkud pošetilé. Něco jiného je však chlapecký postoj k světu, ten lze zaujímat opakovaně. A znovu i kolorit středomořského prostoru, obrazy moře, vln, dálek za obzorem. Tento svět provází básníkovu tvorbu a je přítomný i v jeho předchozích sbírkách nebo jeho autorském výboru. Tentokrát má sbírka již lehce rekapitulující výraz. Dávný patos, charakteristický pro první období Petrovy tvorby, se vytratil. Také tělesnost a erotismus ustoupily do pozadí. Poznáváme spíše básníkovo nitro. Objevují se obrazy smrti a zmaru, ale nezapomíná se ani na lásku, byť nemusí být opětovaná. Víru v ní doprovází vědomí, že láska a smrt jsou dvě strany jedné mince. Petrova poezie prošla postupnou proměnou k současnému oproštěnému výrazu a až k jakémusi zcivilnění. Snad je to důsledek částečného vystřízlivění, k němuž přispívá i elegický podtón. Říká se, že dobrého stačí málo. V tomto případě to platí. Kniha představuje jeden z vrcholů Petrovy tvorby, pokud ne rovnou ten nejvyšší.
Pavel Kotrla
Liv Strömquistová
Nejrudější růže rozkvétá
Přeložila Marie Voslářová
Paseka 2021, 164 s.
Proč randí Leonardo DiCaprio s modelkami Victoria’s Secret, které jsou si podobné (zvlášť v černo-šedo-bílé komiksové kresbě) jako vejce vejci, a tu pravou stále ne a ne najít? Liv Strömquistová se proslavila komiksem Ovoce poznání, pojednávajícím „o tom, čemu se říká ženský pohlavní orgán“, a na začátku letošního roku nakladatelství Paseka vydalo další její bestseller Nejrudější růže rozkvétá, věnující se podobně třaskavému tématu – lásce. Příběh interpretuje nejrůznější myslitelky a myslitele, kteří se v dějinách lidstva zabývali podstatou lásky a zamilovanosti (především staví na práci socioložky Evy Illouz), a klade otázku, proč je v dnešní době pocit lásky k někomu čím dál vzácnější. Odpovídá celkem jednoznačně – může za to narcismus spojený se současnou podobou kapitalismu, v němž není místo pro setkání s druhým jako radikálně jiným, a racionalizace, které oblast emocí a mezilidských vztahů donedávna odolávala. Aktuální teorie společnosti se mísí s popkulturními příklady, převyprávěnými mýty i starověkou filosofií a ve chvíli, kdy by snad nějaký závěr působil až příliš kategoricky, je vše odlehčeno odstupem, který všechnu tu poučnost činí překvapivě vtipnou a zábavnou. Ať už se to totiž se současnou láskou má jakkoli, Nejrudější růže rozkvétá ukazuje stručně a přehledně, že spousta věcí, které považujeme za nezpochybnitelná fakta, jsou zkrátka sociální konstrukty, které se v dějinách proměňují – včetně něčeho zdánlivě tak přirozeného, jako je pocit zamilovanosti.
Marta Martinová
Clifford A. Pickover
Kniha o vědě
Přeložili Petr Holčák, Ivan Štoll, Jan Klíma a Pavel Pecháček
Argo/Dokořán 2020, 535 s.
V podtitulu objemné Knihy o vědě, dalšího svazku edice ZIP, na níž spolupracují nakladatelství Argo a Dokořán, je uvedeno, že se pohybuje v rozpětí „od Darwina k temné hmotě“. Není to ale úplně přesné. Clifford A. Pickover knihu otevírá mnohem staršími objevy, než je evoluční teorie – tím prvním je používání matematiky, zdokumentované na opičí kosti z doby asi 18 tisíc let před naším letopočtem. K Darwinovi se tak propracuje až na stránce 220 z celkových pěti set. Autor se pokusil vybrat 250 největších vědeckých výdobytků lidské historie a každému z nich věnoval dvoustranu – vlevo najdeme letopočet, jméno autora (případně autorů, kteří k němu přispěli třeba i o stovky let dříve) a popis objevu a jeho přínosu, zatímco protilehlá strana je věnována ilustraci. V praxi to znamená, že zejména u složitějších objevů je text hodně stručný a autorovi se jen stěží daří objasnit, o co vlastně jde. Ve výsledku tedy Kniha o vědě poslouží především jako studijní pomůcka pro žáky základních a středních škol, kteří si mohou ujasnit posloupnost vědeckého bádání uplynulých věků. Navíc ukazuje, nakolik je pohled na vědu určován tím, kdy a odkud se na ni díváme. Zhruba polovina svazku je totiž věnována objevům uskutečněným po roce 1900. Bylo by jistě zajímavé vidět vydání podobné knihy za sto let. Bude i aktuální století vědecky tak plodné jako to minulé?
Jiří G. Růžička
Nadosmrti
(Ride Or Die)
Režie Rjúiči Hiroki, Japonsko 2021, 142 min.
Premiéra 15. 4. 2021 (Netflix)
Nejvýraznější scéna nového filmu japonského autora erotických dramat Rjúičiho Hirokiho Nadosmrti zachycuje mladou ženu Rei v koupelně s nahým tělem pokrytým krví čerstvě zavražděného manžela její dívčí lásky Nanae. Samotná Nanae vejde do místnosti, vymočí se a pak před Rei odhalí i své tělo plné pohmožděnin – následků domácího násilí. Nahoty a sexuality je tu sice hodně, ale slouží spíš jako expresivní prostředek než erotický stimulant. To odpovídá stylu, který si Hiroki pěstuje už od počátku nultých let, kdy v dramatech jako Sběračka odpadků z Tokia nebo Měkký život ztvárňoval ženská traumata tehdejší japonské společnosti. Nikdy mu nešlo o realističnost, ale spíš o zachycení nálady a psychického rozpoložení. Zájem o emoce se projevuje i na více či méně patologických povahách jeho hrdinek, k nimž se ale zároveň staví s maximální empatií. Nadosmrti zachycuje Hirokiho ve vrcholné formě. V poněkud fyzičtější variaci na Thelmu a Louise se režisér nejen vrací k přístupu svých nejautorštějších filmů, ale je také formálně sebejistější než kdy dřív. Vyprávění funkčně využívá retrospektiv, které v pravý čas dokreslují jednání postav, film je plný delších, náročněji komponovaných záběrů v čele s desetiminutovou sexuální scénou natočenou v jediném, téměř statickém záběru. Nadosmrti je dílo vyzrálého osobitého filmaře, který se příliš neohlíží na současné trendy, ale utváří působivou syntézu vlastních témat a přístupů.
Antonín Tesař
Černý bávo > bílej boomer
GAMPA, Pardubice, 14. 4. – 6. 6. 2021
Galerie města Pardubice neboli GAMPA minulý měsíc zahájila celoroční cyklus Revoluce, jehož první událostí je výstavní projekt Černý bávo > bílej boomer Pamely Kuťákové, Vojtěcha Nováka a Maxe Dvořáka. Projekt Revoluce, jenž se má stát jakýmsi laboratorním prostředím, „v němž bude analyzována vlastní funkce a status“ galerie, hodlá reflektovat způsoby vystavování v posledním roce, a pracovat tak s online i offline formáty. I umělecko-kurátorský projekt trojice umělců se skládá z několika částí: fyzické výstavy uvnitř instituce, kterou lze od minulého týdne vidět naživo, z virtuální verze, jež je přístupná od poloviny dubna, a z instagramového účtu cernybavobilejboomer, který tvoří jádro díla autorské trojice. Tvůrci se pod pseudonymy Safe Space Inspector, Never Surprised a Basenji Aficionado s notnou dávkou nadsázky vyjadřují k problémům, jako jsou krize bydlení, iluze individuální odpovědnosti za klimatickou krizi, současné a budoucí formy práce či otázka, jak se uživit uměním; zkrátka problémům blízkým mnohým mileniálům. V tomto tónu, který jde místy až příliš na ruku naší generační deziluzi, pokračuje i video A Transgenerational Alliance, které je první položkou série čtrnácti videí od různých tvůrců a tvůrkyň. Některá videa se noří do mileniálské deprese podporované všudypřítomnými sociálními sítěmi, ale najdeme tu i snímky, jež z těchto zobecňujících tendencí svými konkrétními a specifickými tématy úspěšně vybředávají.
Natálie Drtinová
Wojtek Ziemilski
Sex
Psáno z online premiéry 19. 4. 2021
Terén lze vzhledem k pandemické kulturní odstávce považovat za stále ještě novou scénu brněnského Centra experimentálního divadla. Těsně po konci série lockdownů uvedl výrazný projekt, který se snaží vystihnout podivné bezčasí bez prostoru, v němž poslední rok žijeme. Režisér, choreograf a pedagog Wojtek Ziemilski pozval do scénického prostoru umělce nejrůznějších zaměření – Bernardetu Babákovou, Markétu Lisou, Zuzanu Fuksovou, S.d.Ch., Ivana Palackého a Vojtěcha Staňka –, aby společně vyplňovali tabulku. V úvodu performance, která evokuje zapomenuté LAN party, se řeší otázky, co je odpudivé a co naopak žádoucí, váhavá interakce aktérů postupem času nabírá na obrátkách i intenzitě. V hodinu a půl trvajícím streamu se střídají záběry na tváře koncentrovaně „pracujících“ performerů a sdílený spreadsheet. Mikropříběhy se proplétají, asociace stýkají, jenže nekonečný prostor vymezený pro trénovanou improvizaci nakonec stejně začne připomínat klec. Radikální, jistě, a jako metafora pasti, z níž snad brzy utečeme, to funguje. Sledovat, jak přibývají okýnka v tabulce, může být v pandemickém stavu i docela zábavné, vzpomínat na to ale nikdo chtít nebude. Sex jako soustředěná práce v připravených kolonkách. Sex, při němž nevznikne nic, co je hodno zapamatování. Konec aktu nastává na povel. Bylo to fajn, tak čau… Těším se už prostě hlavně na to, až si sednu do první řady rozdychtěná očekáváním a trochu i vystrašená netušíc, co přijde, a performer mě násilím vytáhne na jeviště nebo aspoň něčím potřísní.
Marta Martinová
Cassandra Jenkins
An Overview on Phenomenal Nature
CD, Ba Da Bing 2021
Sebevražda Davida Bermana, hudebníka a básníka spjatého s kapelami Silver Jews a Purple Mountains, v roce 2019 silně zasáhla americkou folkovou scénu. Reakcí na jeho odchod, svědčící o silném, ba dokonce intimním poutu, je do jisté míry i druhé album newyorské písničkářky Cassandry Jenkins, jež měla být součástí sestavy Purple Mountains na plánovaném turné, které se ovšem již neuskutečnilo. Nahrávka An Overview on Phenomenal Nature, jež vznikla ve spolupráci s producentem a multiinstrumentalistou Joshem Kaufmanem, nicméně k Bermanovi neodkazuje explicitně, slovy písní nebo doprovodným textem, nýbrž způsobem, jakým je vyprodukovaná – tím, jak zní. Jako by zde spolu s tématy ztráty a hojení (hudebnice se přirovnává k třínohému psovi, který se učí znovu chodit) rezonovala i Bermanova tvorba. Jenkins ve svém dream folku dokáže spojit intenzitu s úsporností. Každý hudební motiv rozpracovává, jako by chtěla zhodnotit celý jeho potenciál. Výsledkem je, že vše, co na desce zazní, se zdá být důležité. Snad by se dalo říct, že jsou zde jen konstitutivní prvky; žádné aranže či doplňky. V tomto směru se Jenkins podobá (o něco známější) písničkářce Aldous Harding. Zvuk alba je minimalistický: hlas, kytara, bubny, piano. Zvuková střídmost i fakt, že skladby nepůsobí jako folkrockové náčrtky, ale jako promyšlené, sevřené kompozice až tíživé závažnosti, přitom vyvolává dojem určité abstraktní čistoty a odstupu, k němuž ostatně odkazuje už název alba.
Benjamin Slavík