Modernizace „po rakousku“?

Po sérii publikací, v nichž hrála prim povětšinou otázka hospodářských, intelektuálních či kulturních elit a revoluční rok 1848, se náš patrně nejvýznamnější současný odborník na 19. století Jiří Štaif rozhodl v práci Modernizace na pokračování poskytnout panoramatičtější pohled na toto období. Tentokrát v popředí nestojí elity ani revoluce, ale celé století je – jak napovídá název – nahlíženo prizmatem problematiky modernizace. Ta sice bývá s tímto stoletím obecně spojována, avšak dosud nehrála v české historiografii jako výkladový klíč významnější roli. Tato úloha většinou připadla koncepci národního obrození, respektive zrození české společnosti (jíž se přirozeně Modernizace na pokračování taktéž nemohla vyhnout).

Konflikty i vyjednávání

Štaif se, přinejmenším dle vlastních slov, ne­chává inspirovat zavedenými jmény českého dějepisectví, jako jsou Miroslav Hroch a Otto Urban. V několika aspektech se však jeho přístup významně liší. Na rozdíl od Hrochova etapového pojetí národního hnutí (slavné fáze A, B, C) a Urbanova strukturálního přístupu, uplatněného spíše v jeho nedoceňovaném díle Kapitalismus a české společnosti (1978) než v přeceňované České společnosti 1849–1918 (1982), klade Štaif mnohem větší důraz na aktérskou perspektivu. Společnost chápe explicitně ve smyslu hřiště, na němž se utkávají hráči s cílem prosadit vliv, vlastní společenskou vizi nebo jednoduše uznání sebe samého jako plnoprávného člena společnosti. Důležitá je ale pro autora rovněž skutečnost, že dané společenské skupiny spolu nejen soupeří, nýbrž i spolupracují. Jeho přístup je tedy odlišný od přístupu marxistického, který naopak akcentuje konfliktualistickou perspektivu třídního boje. Z pozice této metodologické optiky jsou nejzajímavější takové situace, v jakých se na „hřiště“ hlásí noví hráči a snaží se nově definovat pravidla celé hry. Problémy samozřejmě začínají ve chvíli, kdy je novým hráčům tento přístup omezován, či přímo blokován. Tato perspektiva je pro 19. století zjevně příhodná, protože jsme zde skutečně svědky nástupu řady nových aktérů a pokusů redefinovat společenská pravidla. Ze Štaifova výkladu vyplývá, že lze tyto nástupy formulovat do tří otázek – národní, sociální a ženské –, v jejichž rámci o emancipaci usilují tři korespondující sociál­ní entity: národ, dělnictvo a ženy.

V autorově přístupu k národnostní otázce nacházíme znatelné stopy konceptu myšlených společností britského politologa Benedicta Andersona, ale rovněž symbolického interakcionismu, který se projevuje především ve vztahu obrozeneckých intelektuálů a jimi oslovované populace. Štaif jej chápe ve smyslu poměru učitele k žákovi, v němž intelektuálové musí v roli učitelů překládat národní symboly do již srozumitelných pojmů, aby vytvořili vůbec možnost pro porozumění, a tím i vznik národního společenství. I proto si zde podle něj nemůžeme vystačit s čistým konstruktivismem ve smyslu národa jako pouhého výtvoru intelektuální elity, neboť musíme předpokládat v oslovovaném lidu schopnost se s těmito symboly vůbec ztotožňovat.

Svůj historický výklad ale Štaif začíná v hloubi osvícenského 18. století, kde hledá první předpoklady pro nástup modernizace v českých zemích. Velký důraz přitom klade na tereziánské a následné josefínské reformy, které na jednu stranu propagovaly germanizaci a centralismus, na druhé straně však svou školskou reformou, tolerančním patentem a patentem o zrušení nevolnictví začaly rozhýbávat stojaté vody existujícího společenského rozvrstvení. Nezapomíná nicméně ani na jeden pozdější významný faktor, jímž byly napoleonské války, které zrodily celou jednu vrstvu rané protoburžoazie, jež zbohatla na státních dluhopisech. A právě všechny tyto faktory vytvářely podmínky pro nastartování „modernizace na pokračování“ v českých zemích.

Slepá ulička destrukce

Proč na pokračování? Zjevně proto, že autor nechce chápat modernizaci jako typ procesu směřující přes jednotlivé etapy k určitému konečnému stavu (jakým je Hrochovo pojetí národních hnutí), ale jako proces dynamičtější, který se musí orientovat vždy podle okolností, jež do něj nepředvídatelným způsobem zasahují. Přitom i sám pojem procesu bychom vzhledem ke Štaifově perspektivě měli chápat v uvozovkách, protože v jeho textu se setkáváme především s různorodými typy interakcí probíhajících v neustále se proměňujícím prostoru. Možná i to je důvod, proč autor necítí potřebu zaklínat se na každé stránce velkými teoretiky modernizace, jako byli Émile Durkheim či Max Weber a v současnosti zejména Peter Wagner.

Je ovšem nutno zdůraznit, že onen prostor, to jest rodící se občanská společnost, nepředstavuje pro Štaifa kybernetický systém, který by flexibilně reagoval na vnější rušivé podněty, ani nafukovací balón, jenž by do sebe pojímal ne­­omezené množství plynů různých kvalit. Taková představa by neodpovídala společenskému dění v českých zemích, potažmo v celém Rakousku (a Uhersku) v dlouhém devatenáctém století. I přes trvalý důraz na možnosti konsenzu a spolupráce a odmítání inherentního antagonismu Štaif nemůže ignorovat sílící konfliktní povahu sociálních interakcí, které nebyla s to utlumit ani konzervativní, bismarckovsky laděná, leč jisté reformy provádějící Taaf­feho vláda (­1879–1893), ani otevřeně modernizující a reformám mnohem vstřícnější vláda Ernsta von Koerbera ­(1901–1904), která do popředí jednotících snah mnohonárodnostní říše již nestavěla centralizační či germanizující princip, ale hospodářskou prosperitu. Odtud pochází i jistý, na první pohled snad zdánlivý paradox rakousko­-uherské společenské situa­ce: čím více různorodých aktérů je vpuštěno jako rovnocenný partner na bobtnající hřiště občanské společnosti, tím se zvyšuje četnost konfliktů a hrozba dezintegrace samotného hřiště. Nicméně Štaif přijímá i důsledky zcela opačného směřování: čím více se dané hřiště novým aktérům uzavírá, tím větší vzniká hrozba dezintegrace zvnějšku. Rakousko­-uherská společnost jako by se nacházela v bezvýchodné antinomii, kde každý z možných směrů vlastně vedl do stejné slepé uličky destrukce. Štaif tuto tezi sice explicitně neformuluje, přesto do jisté míry připouští její relevanci, zvláště v pasážích, jež se věnují obtížím všech posttaaffeovských vlád, jejichž návrhy už nedokázaly tlumit konfliktní potenciál demokratizující se společnosti.

Role idejí

Autor se nevěnuje pouze jednotlivým sociálním aktérům v jejich politickém projevování, ale i fenoménům, které pro modernizaci hrají často zcela zásadní roli – klade důraz na kulturní modernitu, individualismus a konzumerismus. Na druhou stranu dokáže náležitě docenit úlohu spolkového i hospodského života jako důležitého faktoru při třídním a politickém uvědomování těch sociálních skupin, kterým byla upřena plná politická práva. To platí nejen pro emancipaci nemajetných společenských vrstev, ale rovněž emancipaci ženskou, která získala mohutný impuls k dalšímu rozvoji díky rostoucím pracovním příležitostem, jež poskytovala druhá průmyslová revoluce. (Česká) žena se osvobozovala z vazeb patriarchální společnosti především na základě postupně rostoucí ekonomické samostatnosti, po níž následovala emancipace na rovině rozhodování o vlastním těle.

Potěší na české poměry střízlivý pohled na Masarykův nijak originální a vposled moralis­tický pohled na sociální otázku, naopak spíš zamrzí absence hlubší analýzy ideového světa jednotlivých sociálních a politických aktérů: liberálů, demokratů, realistů, ale zvláště proudů nově vznikajících v devadesátých letech 19. století. Nezasvěcenému čtenáři by pak bylo nepochybně jasnější, co vlastně znamená, že se německo­-rakouský liberalismus dostává po roce 1880 pod tlak, že konzervativní Bachův absolutismus liberalizuje ekonomiku nebo že se liberální české buržoazní vrstvy pokoušejí o revizi výstřelků liberálního chápání svobody kapitalistického podnikání a zároveň kladou důraz na roli státu v řešení sociální otázky. To všechno jsou zásadní a netriviální postřehy, jejichž podrobnější osvětlení by výrazně pomohlo k jejich hlubšímu pochopení.

Jiří Štaif nepochybně sepsal výraznou a ne­zjednodušující knihu, v níž představil vlastní koncept společensko­-politických pohybů české (a rovněž moravské!) společnosti 19. století. Lze jí snad vytknout jen občasnou stylistickou neobratnost (neustále se opakující obrat „K tomu je nutné dodat…“), která ale svědčí spíše o nedostatečné redakci textu ze strany nakladatelství, jistou nevyváženost v rozvržení kapitol a nadbytečné medailonky historických osobností zvláště na začátku publikace. Bohatě by totiž stačily zobecňující závěry o sociálním původu českých a moravských obrozenců, respektive o formování jejich jednotlivých „kruhů“, které by následně bylo možné srovnat se situací jiných národních hnutí v habsburské monarchii, potažmo střední a východní Evropě. Více by se tím zdůraznila specifičnost českého národního hnutí především vzhledem k jeho maďarskému, polskému i německému protějšku, od nichž se zvláště s ohledem na sociální základnu přece jen výrazně lišilo.

Autor je filosof.