Během nouzových stavů uplynulého roku se radikálně transformoval náš vztah k městu i okolní přírodě – místa, která jsme dříve míjeli bez povšimnutí, získala na významnosti. Podobně se v radikálně odlišném kontextu domova proměňovaly i mezilidské vztahy. Nehodila by se citlivost vůči světu, vyvolaná pandemií, i v časech, které po ní budou následovat?
Ve společenské paměti existují sdílené, nepsané milníky. Radikálně přestavují zavedená paradigmata vidění; iniciují vztahy mezi společenskými řády a těmi, kdo je vytvářejí. Jedním z takových milníků může být v historii se opakující návrat k přírodě. Dnešní „návrat k přírodě“ velmi dobře ilustruje proměnu vztahu k prostoru – vztahu, který moderní člověk vedl po kolektivní trajektorii, již bylo donedávna nepředstavitelné opustit. Dá se dokonce tvrdit, že dochází k proměně epicentra lidského života. Ke změně dochází i na jiné úrovni; pandemií vylidněná města mají šanci na rekonceptualizaci – na to být chápána v kontextech špatně viditelných za přítomnosti lidí. Město jako místo, kde se člověk majetnicky podepisuje, tak pokládá otázku mnohovrstevnatosti abstraktního, metaforického dotyku. Ten je, ve své intimnější, osobnější a konkrétnější verzi, také centrálním hybatelem posledního diskutovaného posunu: lidského vztahování se k domovu, k osobnímu epicentru za zavřenými dveřmi.
Pohyb jako dekonstrukce cíle
Pandemie ukazuje metropoli, jindy svíranou rychlostí, jako prostor, jehož odolávání jakémukoli typu svázanosti evokuje symbolickou mystiku Březinových Tajemných dálek. Tajemno fascinovalo už romantiky a ve vizuálním umění tuto jejich fascinaci zpodobňuje mlha; ať už se jedná o konkrétní fyzikální jev v krajině nebo metaforické rozvolnění časovosti v podobě nejasné – mlhavé – budoucnosti. Když se anglický básník John Keats zmiňuje v roce 1817 o „negativní schopnosti“ (negative capability), mluví o kráse jako prostředku vedoucím k bytí v nejistotě, záhadě, pochybnosti, upozorňuje na významnost tohoto znejistění a umění nesnažit se porozumět. Nejpřirozenějším prostředím takové krásy je příroda, prostor bezcílného toulání.
Wanderlust je nejenom neukojitelnou (a přesně nepřeložitelnou) touhou po putování, ale také pevnou součástí německé kulturní imaginace. Na mysl přichází Caspar David Friedrich a jeho olejomalba Poutník nad mořem mlhy (1818), která k pozorovateli promlouvá svou kontemplativností. Poutník stojící zády k divákovi a vyhlížející do ničím neohraničené dálky svádí k tomu, abychom obraz interpretovali jako artikulaci poutníkovy sebereflexe. Při romantickém toulání člověk ztrácí pojem o čase, cílem se stává samotný proces. Tomuto výroku i Friedrichově spiritualitě přitakává Fréderic Gros, který v knize Philosophy of Walking (Filosofie chůze, 2014) nastiňuje další okolnosti doprovázející bezcílný pohyb. Když píše, že „jsme zbavováni tužeb i identit, aktem fyzického pokrývání si terén přivlastňujeme“, vyslovuje i to, co by se mohlo honit hlavou poutníkovi z Friedrichova obrazu.
To samé se dá říct o pandemických časech podsouvajících koncept limbu a vnucené přítomnosti bez možnosti úniku. Minulost i budoucnost ustupují nemožnosti plánovat, udržovat sociální role přímo závislé na veřejném prostoru: ustupují zoufalosti z bezčasí. Pokud se epicentrem mého života stal zastavený čas, pak nejlepší odpověď na nastalou situaci představoval útěk tam, kde čas nehrál roli nikdy – k toulání. Procházky nenabízejí jen záchranné lano duševnímu zdraví, jsou často také jedinou možností, jak vidět někoho dalšího – jak uniknout a cítit přitom co nejmenší vinu za to, že člověk prchá.
Nové zítřky těla
Patřím k lidem, kteří nikdy nepociťovali potřebu vyhýbat se čtyřiadvacetihodinovým cyklům, v nichž nás média zahrnují informacemi, naopak. Konstantní přísun informací mi pomáhal udržovat se nohama na zemi, ujišťovat úzkost reálnými fakty. Sladkou nevědomost jsem vnímala jako oxymóron. Americká spisovatelka, publicistka a teoretička Susan Sontag se v knize S bolestí druhých před očima (2003, česky 2011) ptá, jak ovlivňuje vystavování se obrazům násilí citlivost vůči lidskému utrpení. Pandemická realita odpověděla jednoznačně: potřebu konstantní informovanosti, v pandemii synonymum k vystavování se utrpení, u mě vystřídala lhostejnost a posléze nechuť noviny vůbec otevírat.
Paralyzace globálním traumatem mě jakožto člověka, jehož přirozeností je věnovat světu pozornost, vedla k pocitu viny za to, že jsem tuto nechuť pociťovala. Ve městě se prohlubovala, hledala každým dnem nové dno: současné město je přece hlavně konstantní připomínkou všeho, co bylo a co není. Únik mimo město zastavil toto morální krvácení. V přírodě neschopnost vstřebávat nové informace nevadí, přirozeností onoho prostoru je narušování společenských řádů, zákonitostí, požadavků, její prostředí přímo svádí ke kritické reflexi vztahování se k druhým. Společné toulání v přírodě je pohybem mimo vyznačené cesty i referenční rámce, je to čas necentralizovaný žádným místem, čas bez epicentra a privilegií, která setkávání ve městě nevyhnutelně poodkrývá. Pokud se v současné době kolektivně zamýšlíme nad tím, jaké části našeho života před pandemií jsou ty, ke kterým má cenu se vracet, je dobré se zeptat i naopak, totiž co si z doby pandemie ponechat.
Nemoci jsou z historického pohledu katalyzátory vývoje. Ukazují na urbanistické nedostatky měst, jsou hnací silou designových změn. Dýmějový mor přiměl města k otevření veřejných prostor, žlutá zimnice a cholera stály za rozšířením bulvárů a budováním kanalizací. Venkovní areály sanatorií, kde se léčila například tuberkulóza, inspirovaly svou funkčností modernismus a s ním spojený minimalistický nábytek, který bez zbytečných ozdob lépe odolává špíně.
V pandemickém městě je každý dotyk nebezpečný. Kontaktní řetěz z kabelky přes peněženku, telefon ke kreditní kartě má dříve neuvědomované souvislosti. Pandemický stav volá po větší míře bezdotykovosti, jenže její realizaci omezuje sociální nerovnost. Vztah k městu zasaženému nemocí odhaluje nuance mezi „space“ a „place“ (prostorem a místem); prázdné, opuštěné ulice mají mnohem blíž k prvnímu označení, které je navíc v angličtině oproštěno od jakékoli citové vazby. To, že bylo náhle město zbaveno tíhy overturismu a světelného smogu, umožňuje přepsat mentální mapu míst, pro jejichž identitu bylo donedávna klíčové to, že se v nich nedal trávit čas. Toulat se najednou šlo i ulicemi.
Nová, budoucí městská realita bude volat po rozestupech, distancování jako po určité normě. Obejde se ale evropské intelektuální dědictví bez přeplněných kaváren a hospod? Ohrožená je i kosmopolitní atmosféra nenucené interakce na kulturních akcích. Boj za omezení přenosu nákazy je také bojem o zachování pospolitosti, která vyžaduje bezprostřední blízkost. V neposlední řadě je pandemie apelem na posun od architektonických narativů individualismu, od potřeby člověka podepsat se. Ve středu zájmu stojí ale především prostory velkovýroby, prostory, kde se bádá a léčí, místa sociální práce, kde se současná transformace reality projevuje na kolektivní úrovni nemarkantněji a kde jsou nedostatky nejviditelnější.
Mikrokosmos o čtyřech stěnách
Mnoho sociálních interakcí dostane mimo místa, kde se obvykle odehrávají, jiný rozměr. Zvlášť pokud se velká část z nich přesunula, jako tomu bylo v mém případě, do uzavřených prostor a změnila se v konverzace oscilující mezi protilehlými stranami stolu. Hovory, které jsem uvnitř uskutečňovala, jako by nedokázaly existovat samy o sobě, i „doma“ podléhaly nepsaným pravidlům barů, kaváren a jiných míst udávajících směr slovům. Mnoho mých vztahů tak přerostlo limity dříve nastavené prostředím.
Epicentra veřejného života se vylidnila, populace se stáhla „dovnitř“. Život ve městě charakterizuje právě i jasný předěl mezi „vevnitř“ a „venku“. Z městské ulice lze vejít do nejrůznějších typů tohoto „vevnitř“: do „officů“, obchodů, garáží, supermarketů nebo kulturních institucí. Moje snaha napodobit fyzické předěly (hranice města) na několika desítkách metrů čtverečních domova se dlouho zdála být ironickou variací na feng-šuej. Začala jsem si uvědomovat například neřešitelný problém akustické izolace v prostoru, kde jsem až do minulého roku trávila nanejvýš pár hodin denně. Najednou je času až moc, místa až moc málo. Pro Ilse Crawford, britskou interiérovou designérku, je design synonymem pro komfort: ve své práci, ovlivněné studiem antropologie, se dlouhodobě zabývá tím, jak nejlépe obydlí přizpůsobit lidskému chování a každodennosti.
Právě absencí komfortu se můj domov, epicentrum dění posledního roku, vyznačoval. Celosvětová krize ale u mě, jako i u mnoha dalších, podnítila malou, domácí revoluci; heatmapy prostoru snažící se momentálně vydržet pnutí mezi intimní zranitelností a odosobněnou atmosférou kanceláře ukázaly, že i když to byl prostor obyvatelný, skutečně bydlet, žít, se v něm nedalo. Většina nábytku plnila estetickou funkci, která se jen občas potkala s praktičností: toto spojení do prostoru vnášeli až další lidé, návštěvy netušící, jak prostor obvykle využívám. A rušící navyklou nepohodlnost, která ale jistým způsobem uklidňuje – stejně jako seriály, které člověk nesleduje kvůli klimaxu, stejně jako tvorba hudebních minimalistů Michaela Nymana a Philipa Glasse, jejichž důraz na repetitivnost jde proti veškerým neočekávaným, a tedy strach vyvolávajícím skutečnostem.
Posun v citlivosti vnímání mě vedl k přehodnocení toho, co jsem považovala za design: významnost estetického aspektu domova (a třídní výlučnost se slovem design spojovanou) vystřídal komfort v jeho nejobyčejnější, každodenní definici. Zmíněný posun v citlivosti by se také dal nazvat akcelerací: setkávání s lidmi uvnitř mého domova funguje odlišně od běžných sociálních kontextů. Interakce probíhá ve své nahotě. Vzhledem k povaze své práce trávím většinu času sama a u psacího stolu; veškeré interakce odehrávající se uvnitř prostoru, který není běžně využíván k čemukoli sociálnímu a postrádající souvislosti, z nichž se život dříve skládal, nabývaly na důležitosti. Co by člověka jindy ani nezaujalo, dostává se nebezpečně pod kůži a naopak – co bylo dříve významné, zdá se nyní nicotné. Čím déle pandemie trvá, tím snáze interakce narazí na citlivá místa. Přemýšlím nad tím, jak mi chybí samota nevtěsnaná do čtyř stěn jediného prostoru: samota prožívaná mezi lidmi; rozdíl mezi „loneliness“ a „solitude“. Ilse Crawford píše v eseji The Domestic New Deal (Domácí Nový úděl) o Bauhausu jako o reakci na pandemii pozdně viktoriánského období: na špínu industrializovaných měst. Bauhausovský důraz na funkčnost sahá až do našeho přítomného okamžiku.
Příběh klimatické krize
Chovám k budoucnosti veřejných struktur pesimismus podmíněný minulostí; s trochou optimismu je ale – jak doufám, věřím – možná realita, ve které jsou změny, jimiž prošlo lidské vnímání prostoru, trvalé. Dělat obecně platné závěry ohledně budoucností vyvstávajících z načrtnutých vztahů by bylo možné jen v případě, že by naše současná, kolektivně sdílená situace nebyla tolik zakotvená mimo tok času. V úvahu přichází představovat si budoucí realitu spíš coby borgesovsky se rozbíhající cesty, které se ale, jako ostatně celé Borgesovo dílo, neobejdou bez cykličnosti a zrcadlení. Stejně jako se romantismus podílel na vyhrocené subjektivitě německé kulturní imaginace, přepisuje virus tu naši, současnou. Jak budeme vyprávět o koronaviru? Pravděpodobně se přitom obejdeme bez chronologičnosti a jiných zákonitostí času a místa, které jsme považovali za nevyvratitelné. Příběh pandemie každopádně předznamenává jiný, ještě důležitější příběh, který na rozdíl od současné pandemie konkrétní časový horizont má – příběh klimatické krize.
Romanopisec a esejista Jonathan Safran Foer mluví v knize We Are the Weather: Saving the Planet Begins at Breakfast (Počasí jsme my. Záchrana planety začíná u snídaně, 2019) o rozdílu mezi intelektuálním přijetím pravdy a vírou v ni. Naši současnost podle něj charakterizuje krize kultury, a tím pádem i krize imaginace a víry. Na takové situace v minulosti odpovídali umělci různými způsoby. Emeritní profesor historie medicíny na Yaleově univerzitě Frank M. Snowden tak zmiňuje transformativní efekt, který měl mor na ikonografii evropského umění. Stal se upomínkou na lidskou pomíjivost – vanitas, memento mori. Pomíjivost je i dnes příliš blízko, než aby dovolovala jakoukoli abstrakci. Pandemie ovšem dopadá geograficky disproporčně – na neprivilegované, a to samé se dá říct o klimatické krizi, které snad zatím nemusíme, jak Foer píše, věřit. Můžeme, ale nemusíme věřit návratu k přírodě, který pandemie vyvolala; můžeme, a nemusíme věřit tomu, že pokud nedojde k zásadnímu obratu, moc času už člověk v přírodě moci trávit nebude. Věřit i nevěřit se dá změnám, k nimž dojde ve stále ještě vylidněných velkoměstech. Epidemie SARS vyvolala v jihovýchodní Asii svého času vlnu inovací nejen ve zdravotnictví, je ale dost dobře možné, že naše evropské (české) naučené kulturní vzorce skutečně zásadním a trvalým inovacím odolají. Je také docela dost dobře možné, že se v naší domácí izolované každodennosti z přestálé krize nepoučíme a celá pandemická zkušenost zůstane na úrovni sdíleného traumatu, které k žádné transgresi nevedlo. Záleží na tom, kolik z nás se odmítne vrátit na pozice, kterým krize nastavila zrcadlo, a rozhodne se radši věřit pravdě.
Autorka je spisovatelka.