Smutné osudy smetánky

Spisovatelka Laura se po šesti letech mateřské dovolené, obklopená každodenní rutinou manželky a matky dvou malých dcer, snaží opět začít psát. Nabídku i zálohu na novou knihu nadšeně přijala, ale nyní sedí před laptopem, hypnotizuje kurzor blikající na bílém pozadí textového editoru a nemá nejmenší ponětí, jak dál. Dost možná cítí, že je to celé úplně zbytečné, že kniha má jen cosi komusi dokázat a že těch pár zoufalých výkřiků ze životní marnosti dunících v její hlavě nesvede převést do formy, již by veřejnost akceptovala jako umělecké dílo. Podobně se může cítit i ten, kdo se rozhodne něco napsat o filmu V úskalí Sofie Coppoly, tvůrkyně, jejíž dobře situované hrdinky a hrdiny provázejí pocity opuštěnosti, odcizení a především prázdnoty. Právě ta se bohužel přelévá z niter protagonistů do výsledného dojmu ze snímku.

Otec versus manžel

Originální název On the Rocks neodkazuje jen k chladivému doplňku alkoholických nápojů, podávaných během obědů v luxusních restauracích, posezení v nočních barech a setkání v salonech zbohatlíků. K ledu spěje i Lauřin vztah s přepracovaným a neustále mizejícím manželem Deanem. Uvězněná doma s dětmi a laptopem se Laura cítí být vůči rozlétanému muži kariérně méněcenná. Odbývá i patřičnou reprezentaci své příslušnosti k vyšší třídě, když se neobléká na míru společenským příležitostem, za což ji plísní příbuzenstvo. A nález dámské toaletní tašky v Deanově zavazadle ji navede na myšlenku, že ji manžel podvádí. Lauřin bonvivánský otec Felix, bohatý obchodník s uměním a nenapravitelný záletník, trvá na tom, že by společně měli Deana tajně sledovat. Stárnoucí sukničkář cítí příležitost napravit si reputaci otce, jenž kdysi rozbil svou rodinu, a hodlá nevěrného manžela nahradit v pozici muže nejbližšího Lauřinu srdci. Schyluje se k podobně „lákavému“ příslibu jako v komiksu Chrise Warea Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě (2000, česky 2004), kde osmdesátiletý otec obejme kolem ramen šedesátiletého syna se slovy: „Vím, že jsem nebyl úplně při tom, když jsi vyrůstal… ale chci, abys pochopil, že tentokrát už zůstanu.“

V úskalí je tedy příběhem Lauřiny volby mezi dvěma „partnery“, více či méně soupeřícími o její přízeň. Progresivní manžel ji dokáže inspirovat a ukázat cestu ze životní stagnace, ale zároveň v ní vlastním úspěchem nechtěně spouští sebesabotující myšlenky. To nahrává konzervativnímu otci s misogynními názory, jež Lauru sice zraňují, ale pouto založené na sdíleném předsudku vůči někomu šťastnějšímu má na dva životem vyprahlé blížence hojivý účinek.

Nerdovská společnost

Poslední film Sofie Coppoly lze vztáhnout k tradici psychologických dramat ze života „obyčejných“ představitelů ekonomické a intelektuální smetánky, u nichž melancholie, existenciální tíže a citová zranitelnost převažují nad sociálními a materiálními starostmi. Příkladem tohoto typu děl mohou být některé snímky Oliviera Assayase: Letní čas (L’­­Heure d’été, 2008) něžně rozpitvává pocit ztráty symbolické a emocionální hodnoty po vynuceném prodeji rodinného domu, Personal Shopper (Osobní nákupčí, 2016) zase zkoumá vnitřní prázdnotu po ztrátě dvojčete, již nezaplní ani bezbřehá osobní a finanční svoboda. Coppola v tomto „žánru“ natočila například pocitové drama Odnikud někam (Some­where, 2010). Jeho hrdina, hollywoodský herec obklopený přepychem, si díky kontaktu s dcerou přizná, že se z něho stala osamělá, v rutině uvízlá troska, jež není schopna chápat už ani podstatu ztvárňovaných rolí. Podobné vnitřní boje hrdinů z „lepší společnosti“ bývají často označovány za bezvýznamné „problémy prvního světa“, jakkoli se dotýkají vážných témat identity, mezilidských vztahů i mentálního zdraví. Jisté ovšem je, že tato problematika nerezonuje u každého.

Ve svém nejvýraznějším díle, filmu Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003), snoubila Coppola emoční náboj existenciálních příběhů s jemným, téměř čistě vizuálním humorem a minimalistickým komediálním gestem Billa Murrayho. Často zůstávalo skryto, o čem spolu postavy mluvily, když už vzácně přerušily mlčení. Viděli jsme je, jak hýbají rty, přitakávají, smějí se, ale slyšeli jsme jen taneční hudbu. Jak by tento přístup pomohl V úskalí, kde je divák zahlcen pustými tlachy, aby procítil jednostrannost jako podstatu mezilidské komunikace! Nikdo už nikoho bytostně nezajímá, společnost znerdovatěla a zmizela z ní i schopnost small talks. Jakýmsi refrénem je Lauřino odevzdané předstírání poslechu sousedčiných banálních milostných peripetií. Lidé se ve filmu bezvýsledně pokoušejí navázat kontakt nebo čelí sondáži svého statusu a ekonomického pozadí.

Příběhu Laury a Felixe rovněž nechybí humor, ten však vedle konverzačních přestřelek otce s dcerou sahá k žánrovým schématům a absurdním pointám, vyrůstajícím z přerodu hrdinů v amatérské detektivy. To do filmu vnáší špetku ztřeštěnosti z dob klasických hollywoodských komedií o excentrických boháčích, zatímco hloubka ponoru do ztrápené duše kosmopolitních světáků a krea­tivců se značně snižuje. Pokusem o vtipnou narážku na Murrayho postavu herce ze Ztraceno v překladu je prvoplánová verbální propagace luxusní značky šperků z Felixových úst, ale ta film kontraproduktivně katapultuje kamsi k reklamním spotům, lacině lichotícím konzumentům exkluzivního zboží.

Feministka a misogyn

Role Billa Murrayho pak stojí na skrývání nenaplněné potřeby být „dostatečně“ milován a zahrnován pozorností pod masku sebevědomého komedianta bavícího široké okolí. Felix vše pojímá jako veřejné divadlo, nabídne dva žalostné pěvecké výstupy a rád kohokoli poučí genderovým stereotypem vydávaným za ověřený zdroj vědění o podstatě světa i mezilidských vztahů. Smutný klaun a feťák lásky a pozornosti vše vysvětluje skrze vyčpělé fixní role: ženy mají mít dlouhé lokny a dojde i na pohádku o muži jako zvířeti neschopném sebeovládání a naprogramovaném k oplodnění všech samic. Kdyby Felix neměl v Lauře feministickou oponentku, ocitli bychom se téměř na úrovni českých lifestylových komedií. Skrze Felixovy výroky, stejně jako v poznámkách příbuzenstva na Lauřino „nepatřičné odění“, se vrací stěžejní režisérčino téma – nepříjemný tlak rozšířených stereotypů a nároků na každého, kdo se ve filmu objeví.

Další tradicí, na niž V úskalí navazuje, jsou autoterapeutické filmy typu 8 ½ (1963) Federica Felliniho. Tvůrci tyto projekty často pojímají jako zprávu o aktuálním tvůrčím bloku, zachycují v nich atmosféru milovaných míst či rodných měst (u Coppoly denní i noční New York), šermují jmény umělců a děl, jež je dojímají, a vedlejší postavy modelují podle osob, které kdysi znali. Podstatné však je, zda konstelace hýčkaných individuálních vášní dokáže přesáhnout osobní svět a setkat se s divákovým vkusem, zájmem a empatií.

Od Sofie Coppoly bývá zvykem očekávat formálně vytříbené snímky a v tomto ohledu V úskalí poněkud zaostává. Vystačí si s občasnou melancholií zpomalených záběrů (kapkou dopadající do sklenice aperitivu) a barevně stylizovanými kompozicemi, v nichž vnitřní mizérie rozervanců v krásných šatech kontrastuje s nádhernými kulisami exkluzivních destinací pro bohaté. Slabší je i antikatarzní závěr, v němž si všichni svá nedorozumění kultivovaně vyříkají a jejich životy naberou kýžený směr, byť se přímo nabízejí mnohem zajímavější dramaturgické zvraty. Ale každý projekt je třeba dovést k nějakému konci, tak proč ne třeba k tomuto?

Autor je filmový publicista.