Zánik dráhy jako možnost

Co vás přivedlo k zájmu o zanikající železnici?

Jitka Hlaváčková (JH): Na počátku stála moje spolupráce s Michalem při zachycování zvuků mizející industriální zóny v Libčicích nad Vltavou. Zaujala nás tam zvuková krajina tamních provozů i sociální rovina, když jsme se setkali s jejich současnými i bývalými zaměstnanci. Došlo mi, že je to velké téma i pro Galerii hlavního města Prahy, kde máme program Umění pro město, zaměřený na umělecké aktivity ve veřejném prostoru. V Praze je mimořádné množství (post)industriálních zón, kde začíná docházet k nejrozsáhlejší proměně města za velmi dlouhou dobu. Zajistit v těchto místech určitou kontinuitu třeba právě prostřednictvím uměleckých intervencí mi přijde důležité. Vršovická dráha je unikátní a její konverze by měla probíhat relativně citlivým způsobem, proto jsme se rozhodli místu věnovat, zachytit jeho původní stav a vymyslet strategii, jak tu nastavit kritéria pro případné umělecké projekty.

Členem tvůrčí jednotky nejsou jen umělci. Proč jste se v GHMP rozhodli, že tým rozšíříte, a co pro vás práce v multioborovém týmu znamená?

JH: Když jsme odstartovali program Umění pro město, začala jsem víc uvažovat, jak koncepčně přistupovat k veřejnému prostoru, jak využít jeho potenciál skrze umění pro potřeby města. Cílem programu je veřejný prostor pozvednout. Zajímá mě, jaké roviny městského života je možné uměleckými intervencemi zasáhnout. Je proto důležité zabývat se širším kontextem – proč a jak dané dílo v místě působí – a vnímat nejen umělecké, architektonické či urbanistické úhly pohledu, ale i ty sociální, komunitní nebo historické. Umění ve veřejném prostoru nemusí mít jen pozitivní dopad, může sloužit různým zájmům, například bezděčně přispět ke gentrifikaci.

Barbora Matysová (BM): Kontext dokáže velmi dobře podchytit právě mezioborová spolupráce, která u nás není bohužel ještě zcela běžná. Věnuje se jí například studio Anthropictures, proto jsme se spojili s jeho členem, antropologem Pavlem Boreckým. Zjišťujeme, že pokud chceme porozumět komplexním tématům, je mezioborová spolupráce velmi plodná, protože každý člen týmu se na realitu dívá trošku jinak a výsledný pohled je pak mnohem komplexnější, než když se uměním zabývají jen umělci a městem zase jen urbanisté.

Michal Kindernay (MK): Obecně se zajímám o zvukové kvality prostoru, a to i z politického a ekologického hlediska – jak a kdo profiluje zvukovou podobu města, což přirozeně souvisí s politikou a městským plánováním. Proto jsme přizvali také urbanistku Lyndu Zein, která je k současnému urbanismu poměrně kritická, a společně jsme hledali, jak se na tuhle lokalitu dívat. Původním záměrem ale bylo zachytit zvukový obraz, který se teď radikálně mění, a změna to snad bude pozitivní, protože by tu měla vzniknout cyklostezka. Až donedávna to byl poměrně rušný železniční koridor, ale obklopený zahrádkářskými koloniemi, starší zástavbou a tolik důležitými ostrovy městské divočiny, kde jsem nahrál zvuky ptáků, hmyzu, ale i zvuky průmyslové a komunitní. Na základě rozhovorů s místními obyvateli a dalších materiálů chceme projekt rozšířit i o další kontexty než jen ty umělecké. Mezioborová spolupráce umožňuje nový a kritický pohled na zvukovou krajinu, díky kterému lze rozkrýt potenciální problémy i tematizovat nové možnosti a kvality města.

Co by mělo umění ve veřejném prostoru společnosti přinášet? Může umění nějak reálně pomoci k rozvoji města a zlepšit život jeho obyvatel?

JH: Specifičnost umění ve veřejném prostoru oproti galerijnímu je velké téma. Považuji za důležité i v rámci projektu Umění pro město otevřít širší debatu o hledání uměleckého jazyka, který je schopen ve veřejném prostoru komunikovat a sdílet důležité otázky. Je třeba hledat ani ne tak kompromisy, jako spíš cesty a nástroje, které skutečně dokážou lidi oslovit. Je to hodně o komunikaci, proto jedním z nejdůležitějších nástrojů vršovické platformy mají být rozhovory s místními. Výsledkem našeho uměleckého průzkumu může být něco hmotného, ale může to být třeba i jen proces, který lidem ukáže to, co by jinak nezaznamenali.

BM: Jako socioložka nejsem odbornice na umění, ale tohle téma jsme diskutovaly s Jitkou už při přípravě jiného projektu. Jitka mě tehdy prosila o vyjádření k tomu, jaké umělecké projekty dělat s veřejností a jak by mohlo umění akcentovat palčivá společenská témata. Napsala jsem jí tehdy, že ve chvíli, kdy lidé nemají na nájem a řeší existenční problémy, je asi umění ve veřejném prostoru nebude zajímat. Ale když se na to dívám z dnešní perspektivy, tak si naopak myslím, že pokud je umělecké dílo dobře uděláno, může lidem pomoct – například v emancipaci. Mohou si díky němu uvědomit, že jejich situace není něco, za co by se měli stydět, ale něco, co se dá kritizovat, a také že v tom nejsou sami. Když je umění ve veřejném prostoru realizováno s někým, kdo dokáže přispět sociální nebo antropologickou rovinou, tak z toho může být pro veřejnost prospěšná věc. Na projektu vršovické dráhy mě zajímá možnost proměny trochu jiného druhu, než na jaký jsme v Praze zvyklí. Nejdůležitější je ale pro mě vždy názor lidí z okolí a považuji za naprostou povinnost, aby v případě jakékoli revitalizace měla veřejnost možnost na ní participovat.

MK: Umění ve veřejném prostoru určitě nemá plnit jen estetickou funkci, ale mělo by reagovat na prostředí, kontext a být nějakým způsobem aktuální. Měl by nastat dialog mezi umělcem, respektive dílem, a okolním prostředím. U vršovické dráhy nám nejde jen o zvukovou podobu místa a fascinaci zvukem průmyslového dědictví, ale zajímá nás i samotná proměna a její proces. Brownfieldy jsou často velmi necitlivě revitalizovány a využívány jen pro finanční zisk. A tady se naskýtá možnost to zvrátit a proměnit lokalitu v něco, co bude přínosné pro celou společnost. Potěšilo mě, že autoři architektonické studie to vidí podobně a že do proluky po dráze navrhli novou zelenou vrstvu. Ve studii navíc zachovávají původní prvky, například most na zastávce Praha­-Strašnice. Uvažujeme, že bychom tam umístili zvukovou instalaci, kde by se třeba ozývaly dozvuky železnice, vibrace, které most po desetiletí rozeznívaly. A to je příklad dialogu – dozvíme se, jaké místo bylo, jeho původní funkci, a zároveň ukazujeme, že se vágní terény dají využít přínosným způsobem.

BM: Autoři studie mají k místu úctu a pokoru a nepohlížejí na něj jen jako na prostor pro komerční využití, což se dnes málo vidí. Studii také neberou jako uzavřenou věc, ale jsou ochotní k další diskusi a je pro ně důležitá participace s místními.

JH: Umění má velký participační potenciál. Nejde jen o to komunikovat o umění samotném, ale také skrze ně. Každá intervence do veřejného prostoru přináší otázky, ale může také pomáhat identifikaci místní komunity, přispívat k přemostění sociálních vrstev či ke komunikaci mezi jednotlivci a samosprávou. V tom vidím i vazbu mezi uměleckým a sociál­ním rozměrem našeho projektu.

Jak konkrétně místní obyvatele zapojujete, aby nešlo o participaci jen naoko, jak je dnes u mnoha urbanistických, ale i uměleckých projektů běžné?

BM: Pandemie koronaviru bohužel ­výrazně omezila naši činnost. Až to bude možné, chce­­me dělat anketní rozhovory s místními a hloub­­kové rozhovory s pamětníky a jsme ve spojení i s komunitní koordinátorkou městské části. Pokud chceme provozovat skutečně poctivou participaci, je třeba mít dostatek času a dělat ji do hloubky, jinak je to jen klouzání po povrchu. Na Praze 10 za sebou mají projekty, u nichž byla snaha přizvat občany k plánování už od začátku. Nebylo to v obvyklém stylu: „Máme tady plán, řekněte nám, co si o něm myslíte. Nelíbí se vám? Smůla!“, jak to při participaci s developery v Praze běžně chodí. V projektu vršovické dráhy tak vidím velký potenciál.

MK: Plánů, které se vinou pandemie ne­uskutečnily, bylo hodně. Chtěli jsme třeba po projetí posledního vlaku uspořádat manifestační průvod, který by propojil místní komunity a upozornil na chystané změny. Teď už jsou koleje vytrhané a po bývalé dráze se dá normálně procházet. Zvuková krajina se také výrazně proměnila. Naskýtá se možnost si tu cestu s lidmi znovu projít, ale jinak. Pro mě je participace možná i ve zvuku, v kolektivním poslechu. Často si to neuvědomujeme, ale zvuk vnímáme neustále, ať chceme či ne. Tato část městské krajiny je nyní velmi tichá, jsou tu slyšet zvuky městské přírody – je to unikátní místo k poslechu i na procházku.

BM: Procházky jsou pro participaci obecně velmi nosné. Lidé se jdou někam nenuceně projít, a myšlenky a nápady se začnou přirozeně vynořovat. Při procházce lze začít i se samotnou participací, můžete se lidí ptát na jejich představy nebo vzpomínky. Do budoucna máme procházky s místními v plánu.