Dildem proti předsudkům

Prostřední část nového filmu Radu Judeho má podobu eklektického slovníku. U hesla „kino“ dochází na slova Siegfrieda Kracauera. Perseus ve známé starověké báji přemohl Medusu s pomocí lesklého štítu bohyně Athény. Kdyby se Gorgoně podíval do tváře, hrůzou by zkameněl. Podle německého kulturního teoretika je filmové plátno obdobou Athénina štítu. Kinematografie reflektuje a činí přístupnější skutečnost, která je někdy příliš děsivá na to, abychom jí dokázali čelit přímo. Tato myšlenka stojí za celou Judeho filmografií. Oceňovaný režisér ve svých konfrontačních hraných a dokumentárních snímcích oživuje vytěsněné kapitoly rumunských dějin a nasvěcuje jejich prostřednictvím přítomnost. Všímá si zejména toho, jak je selektivní čtení historie zneužíváno při konstruování národní identity. Například čistky, kterých se dopustili etničtí Rumuni na menšinách, se nehodí do dějinného narativu, podle něhož jsou cizinci naopak původci všeho zla. Česká zkušenost přitom napovídá, že jiné postkomunistické národy o sobě nepřemýšlejí odlišně.

Ležérní sexismus

Tři roky poté, co v Karlových Varech obdržel hlavní cenu za jízlivou disputaci o historické paměti „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari“, 2018), obdržel Jude na letošním berlínském festivalu Zlatého medvěda za Smolný pich aneb Pitomý porno. Černá komedie natočená během loňského lockdownu v minoritní české koprodukci nás opět staví před otázky, kterým bychom se raději vyhnuli. Nic neskrývající erotické scéně, která film otevírá, ale uniknout nelze.

Na pohlavním styku manželského páru ve skutečnosti není nic šokujícího. Jeho autentická trapnost jej činí spíš komickým a povědomým. Několika desítkami vteřin orálního a vaginálního sexu by mohli být pohoršeni snad jen muži, kteří si nechtějí připustit, že by žena mohla mít kontrolu nad svou slastí. Právě dvojí standard patriarchátu je však jedním z důvodů, proč amatérské porno video navzdory své banalitě vzbudí poprask, když unikne na internet. U mužů totiž bývá sexuál­ní akt vnímán jako doklad virility, kdežto v případě žen, jejichž sexualitu společnost odnepaměti reguluje přísněji, jde o obscénní chování, posilující v ostatních přesvědčení, že jsou oprávněni dotyčnou soudit.

Judeho film je prošpikován projevy ležérního sexismu, který podobné postoje normalizuje. Hlavním terčem nechutných invektiv je Emi, učitelka dějepisu z prestižní střední školy a zároveň aktérka inkriminovaného videa. Na rodičovské schůzi má padnout rozhodnutí, zda bude moci dál vyučovat. Kvůli probíhající covidové pandemii je dějištěm setkání školní dvůr, nasvícený zelenými a červenými světly. Rozhořčení otcové a matky přicházejí ve svých pracovních uniformách a s pestrobarevnými rouškami na tvářích. Karnevalový ráz sekvence ladí s nevkusem celého snímku, potažmo doby, ve které se odehrává.

Vytváření nepřítele

Během lidového tribunálu se rozpoutá vášnivá diskuse o výchově a vzdělávání. Kritika ovšem míří jediným směrem. Nikdo z přítomných si nepřipouští zodpovědnost za to, že jeho potomci zhlédli učitelčino „internetové bunga bunga“. Skandalizace něčeho tak přirozeného, jako je pohlavní styk, tak vypovídá především o neschopnosti rodičů čelit závažnějším prohřeškům, kterých se dopouštějí například političtí lídři. Emi je obětí, na kterou stačí.

Oplzlé pohledy a urážlivé výroky ji přitom situují do téže pozice sexuálního objektu, ve které vzbudila takové pohoršení. Její domácí radovánky však s každým dalším argumentačním faulem ustupují do pozadí. Pro zúčastněné se žena stává hromosvodem nenávisti a předsudků. V přímém přenosu tak sledujeme vytváření nepřítele, na němž založilo svůj úspěch tolik populistických politiků. Fakta, jimiž se žena poučená historií snaží bránit, narážejí na neprostupný val vyhrocených emocí. Její tvrzení, že čelný představitel rumunského romantismu Mihai Emines­cu psal necudné básničky, je odmítnuto jako fake news. Když dojde řeč na antisemitské zločiny rumunské armády, s nimiž učitelka obeznámila studenty, vyslechne si, že ji platí Mossad, aby šířila „židáckou propagandu“. Rodiče, opakovaně usvědčovaní z neznalosti dějin vlastní země, nejsou schopni přijmout pravdu, která se jim nezamlouvá a která stejně jako erotické video nezapadá do jejich omezených myšlenkových rámců.

Porno v ulicích

Přestože samozvaní strážci morálky nacházejí perverzní potěšení v rozebírání intimního života souzené ženy, setkání nakonec obnažuje především jejich pokrytectví. Smolný pich je v jádru starosvětskou moralitou, v níž jasně typizované postavy ztělesňují určité lidské vlastnosti. Jude se ovšem nebouří jen proti společenským, ale také proti formálním konvencím. Sitcomovému soudu tak předcházejí dvě stylově odlišné kapitoly.

V té první Emi prochází ulicemi Bukurešti a připravuje se na schůzku. Kamera ji snímá zpovzdálí ve stylu cinema verité. Záběry velkoměstského ruchu pokračují i poté, co protagonistka opustí rám. Máme dost času na prohlížení počmáraných zdí rozpadajících se domů, výlohy obchodu, kde knížka o Ježíšovi sousedí s animovanými panďuláky, nebo billboardů s polonahými těly a slogany typu „Mám to ráda hluboko“. Obchodní centrum děti opouštějí se slovy „Měj se, obchoďáku, přijdeme zase“, naopak do pravoslavného kostela se kvůli rozkopané ulici nedá dostat. Politická kultura na sebe bere podobu maskota courajícího s volebním plakátem po supermarketu. O podpoře umění vypovídá zchátralá budova zavřeného kina. Pravá pornografie je tak k vidění ve veřejném prostoru zamořeném agresivním vizuálním smogem, arogancí, rezignací a bezohledností. Chodci s rouškami na tvářích nebo pod nosem po sobě sprostě pokřikují, řidiči netrpělivě troubí. Přestože se v záběrech navenek nic zásadního neodehraje, každý z nich podává výmluvné svědectví o společnosti v rozkladu, kde nad duchovními hodnotami vítězí konzumní materialismus a nad solidaritou přepjatý individualismus.

Encyklopedická druhá kapitola je v jistém ohledu založena na stejném principu. Odhaluje nové významy běžných pojmů a objektů. Ke slovům jako „armáda“, „rodina“, „Vánoce“ nebo „zen“ jsou připojovány fotky, videa a citáty předních světových intelektuálů, které nás nad pojmy nutí přemýšlet v jiném světle. Vánoce jsou dány do souvislosti s masakrem Židů, jehož se na Štědrý den dopustilo nacistické komando, rodina s domácím násilím na dětech. Válka je ilustrována řadou militaristických časopisů, jejichž obálky plné nacis­tických uniforem válčení glorifikují.

Kapitalismus, komunismus, křesťanství

Juxtapozicí zdánlivě nesouvisejících slovních a vizuálních fragmentů Jude upozorňuje na paralely mezi minulostí a přítomností a zároveň předvádí, čeho rodiče soudící Emi nejsou schopni – totiž myšlení v souvislostech. Při nekritickém uvažování a neznalosti kontextu je pak snadné podlehnout přesvědčení, že jedno „pitomé porno“ může napáchat víc škody než několik desetiletí kapitalismu, kolonia­lismu, komunismu a křesťanství.

Smolný pich nenabízí precizní analýzu společenských mravů, ale drzou erupci nápadů, které dopadají na všechny strany. Formální neukázněnost filmu může být frustrující. Změny tónu a nespojitost jednotlivých částí nám znemožňují naladit se na rytmus vyprávění. Tato nekoherence však podtrhuje jeden z ústředních motivů příběhu – neschopnost zvolit adekvátní komunikační nástroje a vést s jejich pomocí smysluplný dialog. Setkání rodičů proto není konstruktivní výměnou názorů, ale změtí výkřiků lidí zaslepeně prosazujících svou pravdu.

Film nabízí tři možné konce. Třetí z nich je parodií křečovitých oslav ženské síly z hollywoodských komiksových blockbusterů. Emi se proměňuje ve východoevropskou Wonder Woman, třímající v ruce namísto biče obří dildo. Z učitelky se stává mstitelka a Radu Jude nám alespoň v takto exaltované podobě dává zakusit, jakou katarzi přináší vítězství člověka, který věcně hájí názorovou pluralitu a demokratické hodnoty. Kinematografie zde už není jen reflexivním štítem, ale výzvou k vytváření společnosti, v níž bude naslouchání racionálním argumentům stejně samozřejmé jako sex.

Autor je filmový publicista.