Původem francouzská violoncellistka, skladatelka a zvuková umělkyně Leila Bordreuil je objevem brooklynské experimentální scény. Její tvorba se pohybuje mezi volnou improvizací, soudobou vážnou hudbou, free jazzem, noisem a místně specifickým ambientem. Své druhé sólové album nahrála ve stanici podzemní dráhy a na chodbě domu, kde bydlí.
Někdy – možná častěji, než se zdá – nestačí mluvit o samotném umělci, protože zásadní roli hraje komunita, v níž se pohybuje. Když se takto podíváme na violoncellistku Leilu Bordreuil, můžeme sledovat řadu vlivů a jejich transformace do specifického výrazu tvořícího dílek fascinující mozaiky, která je známá pod označením brooklynská scéna a kterou charakterizuje divoká směs přístupů a žánrů, přičemž se imperativ „jít na věc jinak“ pojí s vynikajícími muzikantskými schopnostmi.
Francouzsko-americká skladatelka, zvuková umělkyně a improvizátorka Bordreuil vydala sólový debut, album Headflush (2019), teprve před necelými dvěma roky, má však za sebou studium na prestižní umělecké škole Bard College pod vedením Mariny Abramović nebo Zeeny Parkins. Její schopnost využívat psychoakustické principy upomíná na americkou skladatelku Maryanne Amacher, zároveň ale zmiňuje svou zálibu v noisu a technu s jejich bezprostřední intenzitou. Mezi hudebníky, s nimiž Bordreuil spolupracovala, patří například kytarista Bill Nace, známý z dua Body/Head, které tvoří s Kim Gordon, zakladatel japonské psychedelické skupiny Fushitutsa Tamio Shiraishi, zvuková umělkyně Lea Bertucci, skladatelka a hráčka na pedálovou steel kytaru Susan Alcorn, saxofonista Michael Foste nebo techno producent Bookworms.
Mezi vlaky
Její aktuální nahrávka Not an Elegy zachycuje dvojici živých sólových vystoupení. První skladba (nebo improvizace?) For Tamio, jejíž název odkazuje na guerillová vystoupení saxofonisty Tamia Shiraishiho, je osvěžující alternativou k obvyklé tendenci experimentální hudby buď provádět totální dekonstrukci, nebo naopak rozjímat nad témbry a matérií zvuku. Bordreuil se pohybuje na hraně i za hranou atonality, přitom se ale nevzdává melodie. Povětšinou důrazná hra na amplifikované violoncello se místy přelévá do sonických smrští, ovšem i tyto pasáže jsou zcela suverénní.
Vedle nejzjevnějších aspektů hry je tu celá škála technik, které dávají sólovému setu hloubku. Bordreuil doplňuje akordy flažoletovými tóny a takzvanými ghost notes, rozechvívá smyčcem i rukou primárně nevyužité struny a obohacuje melodický základ o hraniční, okrajové vrstvy. Výsledný fyzický vjem ještě posiluje lokace vystoupení, jež se uskutečnilo ve stanici newyorského metra. Vedle celkové „jeskynní“ akustiky tak precizní hru narušují hlasy, kroky a především průjezdy vlaků. Jedinou použitou elektronikou byl mikrofon a nahrávka není nijak upravená. Tato informace do jisté míry supluje performativitu koncertu a akcentuje původní napětí, soustředění na přítomnost a kontakt s fyzickým aspektem hraní.
Přízračné plochy
Druhá část, nazvaná Past Continuous, také reaguje na neomezené možnosti arbitrárními omezeními, je ale klidnější a méně výrazná. Hudebnice využila klavír umístěný na chodbě domu, kde bydlí, a nahrávala také rezonance, které v něm vytvořily zvuky violoncella a pulsování subwooferu. Vznikl tak vrstevnatý, sofistikovaný ambient, ve kterém zanikají konkrétní tahy smyčcem a vynořují se klouzavé, přízračné plochy. Razance první části zde úplně absentuje, z hlediska využití akustických možností nástroje je ale Past Continuous snad ještě obdivuhodnější. Mistři ambientu k vytvoření podobných kompozic zpravidla potřebují celé arzenály technik a přístrojů.
Album Not an Elegy nakonec potvrzuje, co naznačil už debut Leily Bordreuil: brooklynská experimentální scéna má novou hvězdu – bez ohledu na to, kolik posluchačů se o tom nakonec dozví.
Autor je hudební publicista.
Leila Bordreuil: Not an Elegy. Boomkat Editions 2021.