Většinou pořád dřepíme doma – s někým nebo sami. Těla se kroutí a tloustnou. Říkáme a posloucháme stále stejná slova. Kvasí v nás hnus. Jsme zahlceni intimitou.
Byly doby, kdy se nám práce z domova a podobná uspořádání prezentovala jako svého druhu ráj a spása. Člověk může pracovat z postele, hovořit s kolegy v teplákách, mlsat při vyplňování formulářů. A ještě k tomu svou nepřítomností ve veřejném prostoru chránit život bližních. No…
„Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.‘ I řekl Hospodin Bůh: ‚Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou…‘ I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: ‚Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.‘ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Příběh ze druhé a třetí kapitoly knihy Genesis lze vykládat všelijak a k situaci lidských společenství v lockdownu může přiléhat z mnoha stran. Je tu ohraničený prostor a v něm pnutí mezi rovností a hierarchií jeho obyvatel. Je tu akt volby: k někomu jsme přilnuli a teď s ním musíme být. Je tu poznání dobrého a zlého, vynález hříchu uprostřed zahrady, v rozhovoru s hadem.
Pokušitel v zahradě není na začátku ničím víc než tvorem „nejzchytralejším ze vší polní zvěře“. Žádný ďábel (jak se mu často říká), ale obyčejný „zeměplaz“, stvořený šestého dne, stejně jako člověk. Byl určen k životu někde v suchopáru trav a skal, uprostřed nebezpečí – takovou krajinu totiž hebrejské „pole“ označuje. Proto se had všelijak maskuje a ukrývá v děrách, mazaně za sebou zametá stopu, a svou zchytralost teď vnáší do zahrady. Zkouší, co se bude dít. A ono se děje.
Vypadá to jako trochu banální vysvětlení příběhu o hříchu. Ale třeba Augustin z Hipponu, který se problematikou hříchu a milosti zabýval celý život a z různých úhlů, došel nakonec k něčemu podobnému: hřích mohl být vlastně drobnost, jedna z mnoha vzájemných interakcí různých tvorů v Edenu. Přece vůbec nebylo nutné, aby k němu došlo. Proč by člověk naplněný vším dobrem, koruna stvoření, naslouchal hadovi? Ale naslouchal. Když jste věčně spolu, může se stát ledacos. Z řeči vzešel skutek a ze skutku pak stud, člověk poznává svou nahotu a chce se ukrýt. Neúspěšně. Bůh vidí všechno, prostor je příliš malý. Tak dochází k rozbití vztahů – nejen mezi člověkem a Bohem, ale hlavně mezi stvořenými bytostmi. Když se na konci druhé kapitoly Genesis říká, že se muž a žena „nestyděli“, slušelo by se ve shodě s významem hebrejského slovesného kmene, do něhož kořen označující stud vykrystalizoval, dodat „navzájem“. Tahle vzájemnost je pryč, z pěkné zahrádky se stalo peklo a lidé musí ven, na mráz, do utrpení.
Kdo by nechtěl pracovat z rozehřáté postele? Kdo by nechtěl pobývat v zahradě? Kdo by nechtěl jet se strýčkem na sto dvacet dní do krásného zámku v lesích… V rájích se teď dějí hrozné věci. A na to, co z nich vyjde ven, pořád ještě čekáme.