Odysea

ZPĚV DRUHÝ

Nazítří zvečera, když krb se rozhořel, když vrata bronzová

hradu se zavřela, dobytek, otroci k spánku když ulehli,

o strastech prožitých Odysseus pozvolna započal vyprávět.

Na trůnu lvím svém byl usazen, sladce si hovělo

tělo to sláněmi ztýrané na měkkých polštářích.

 

Na nižším trůnu pak královna, s očima, jež v slzách tonuly,

do klubka schoulená chvěla se jak nitka tenká, jež hrozí se

přetrhnout;

cítila, jak příboj bičuje srdce jí ztučnělé.

Skloněná zručnýma rukama spřádala přízi svou azurnou,

tu z vlny nejčistší, na peplos bohyně Athény,

na nějž by vyšila černou loď na vlnách houravých,

v obrubě pak četná trápení, toužnosti slavného manžela.

 

V koutečku vzdáleném na ovčí kožině Láertés stočený spočíval:

bradu si do kolen zaklínil, ruce své tenoučké sepjaté nad sebou –

jak dítě v životě mateřském, jež teprv ždá chvíle zrození,

či tělo, jež touží do země vrátit se, prvního ze všech lůn.

 

Syn králův Telemach u krbu vzpřímený postával, v odlescích

plamenů

sledoval pozorně mohutnou efétu otcovu,

jež zvolna se s mručením k hovoru umnému chystala,

by slova – bzukot včel – komnatou zazněla. Medem i žihadly

slova ta kypěla,

prozatím v úlu se tísnila jak hejno medušek před prvním rojením;

tak vnímal mladý muž ústa ta výřečná hněvu pln.

 

I had, domu ochránce, zvolna se připlazil, do klubka stočil se,

jazýčkem rozklaným zakmital, v koutečku vzdáleném u krbu,

připraven jako vždy naslouchat pánovu líčení dávných běd.

 

Zadumán Odysseus dlaní si ústa svá zastínil;

v mysli mu moře se vzdouvala, pobřeží daleká úsvitem rděla se,

smích i ples střídal se s nářkem zas bolestným,

pevnosti hořící spatřoval;

hrdlo mu srchké se ze všeho sevřelo, vzpomínky zmohly ho,

že hlásku nevydal.

Sklopec ten azurný paměti příbojem zmítané rozzel se dokořán:

ach, o kom by nejdřív měl zmínit se, koho as naopak uvrhnout

do temna nebytí?

Stíny se opřekot přihnaly do srdce obvalu, milení druhové

z válek všech:

„Ach, příteli, doušek mi krve své poskytni, ať opět z života těším se!“

Lučištník chladně však přebral si břitkým svým rozumem

stínů dav;

dlouho do plamenů upřeně pohlížel, ze zřídla paměti

halasem kypící

načerpal příběhy mytické, počal pak o dlouhých poutích

svých vyprávět:

 

„V končinách vzdálených, u panstva honosných tabulí

zvuk lyry zaznívá šlechticům na pozdrav, píseň zní ve větru.

 

Deset let pevnost jsme zkoušeli dobývat, v deseti

širokých potocích krev naše proudila do moře;

neb z výšin bohové hájili to sídlo bezpráví.

Jednoho jitra však procitnuv (vířící myšlenky dospat mi nedaly),

sekery chutě jsem chopil se, topoly porazil, postavil koně

jsem obřího,

šikovně, s velikým břichem ho udělal

a jako dar pro bohy o stěny paláce trojského opřel ho;

vězte však, oř tento v útrobách vydutých mužstvo mé udatné

ukrýval!

Tak léčku strojila mysl má zchytralá, tak tedy v noci té

v troskách se ocitly zdi pevné, bohové všemocní.

 

Od kouře hustého zmazaní, těla svá posetá ranami

s úzkostí z plamenů bohové spasit se stačili,

zemi, té ješitné, prokletí vzkázali.

Však jakmile klouby jim do pantů poznovu zapadly, bez studu

smáli se,

dopřáli vína si věčného, jež paměť zabíjí, a byli v pohodě.

 

Nejvyšší z bohů však hněvu pln, v oblaka zahalen

nesáhl po víně, nehodlal rozum svůj v nápoji utopit;

nahnul se přes lem ten zlacený oblohy, pronesl s povzdechem

ke světu spodnímu:

,Vážky se osudu na stranu naklání, země nám na paty věší se!

Neblahá, ach, moje předtucha! Lučištník Odysseus lstivým

svým úradkem,

umem svým zchytralým, chlapáckým brzy do Olympu opře se!‘

Tak pravil, Smrt samu obeslal před trůn svůj;

ta, jež co krkavec na trojských mrtvolách pásla se,

hned vzhůru vznesla se, přistála Diovi na pravém rameni.

Bůh­-vrahoun s potěchou pohlédl na syna zdatného:

,Věrná má myšlenko, krkavče milený, slétni a vrhni se,

zatni své pařáty do lebky přidrzlé zpustlého Odyssea;

proměň se v ženu či plamen či na hru vln, znič toho troufalce!‘

To řekl, Smrt jako meč nato na hlavu seslal mi.“

 

Zornice Martyra zaplály, v temných jich hlubinách

zápas se rozhořel smrtelný – na moři, na zemi, ve vzduchu –

bohů všech všemocných s člověkem, jenž zhrdl nadějí.

Zadumán mlčky se lstivý náš harcovník radil sám se sebou,

jak by as šikovně pravdu do cudného roucha jen zahalil;

před ženou schoulenou totižto styděl se, syna se obával:

ihned však s hrdostí tůčky zas všeliké zavrhl, potřásl hlavou svou

a – kupředu, zaplachtil do vůle poznovu na vlnách paměti:

 

„Tři byly podoby nejvíce vražedné, v něž Smrt se vtělila,

aby mě o rozum jiskrný obrala, aby mě oruží zbavila:

nejdřív mě v jeskyni chladivé Kalypsó přepadla co žena rozverná,

jež ke mně laškovně měla se, poddajná, přeněžná;

bohyni nesmrtnou v náruči smrtelné bázlivě sevřel jsem

láskou byv omámen – snem sladkým – na břehu písčitém.

 

Bohyně s plavými vlasy mi každého večera v nádobě zlacené

umyla nohy mé marastem ztřísněné ve vodě čisté a chladivé,

bych nezprznil povlaky na loži, ty zlatem protkané;

a já se smál vesele, že nohy lidské, ty nečisté,

s údy se božskými zářivě věčnými propletou.

 

Poprvé v životě tělesné slasti jsem ochutnal, jako by duch to byl;

země tam na břehu s nebem se spojila a já se radoval,

že mému osrdí od bláta těžkému perutě narostly.

A tak se k nám obloha sklonila, oporu poskytla:

pohasly stálice některé příbojem hltány, další zas se smíchem

rašily nad námi;

my byli přepevně spojeni, dvojice světlušek žhnoucích

tam na písku.

 

K ránu pak hvězda se Diova laškovná nad obzor vyhoupla

jak slunce za noci, které se raduje, že dole

na pustém pobřeží chvěje se blonďatá bohyně v objetí pozemském

a svému milenci lidskému plody chce přinášet.

 

Za Diem Áres zas, ten krví zbrocený, rábal se, se štítem válečným,

až hřmělo v údolích, kletby se úlevné valily skalisky,

kroutil se jako krab v plamenech;

my však se smáli jen, ležíce, do hladkých oblázků vnořeni.

 

Úplně naposled, s prvními paprsky, uprostřed bělostných labutí

v oparu růžovém přibyla se smíchem, vtančila, Venuše,

vládkyně půvabů přemnoha, hladila přeněžně těla dvě na zemi –

těla, jež v jedinost spletena sladce si hověla.

 

Jako by na orlích perutích letěly, plynuly dny naše, noci též,

v propasti nebe se ztrácely;

však jednoho večera, právě když v náruči nesmrtnou milenku

hýčkal jsem,

hrůzou jsem oněměl; to ve mně chapadla bůh prostřel pojednou

a krutou oprátku kol srdce ovinul.

 

Jako sen život mi připadal, svět celý byl jako pohádka,

duše má v prstencích jako dým vzhůru se vznášela;

jako se blesk zrodí, zazáří, pomine,

tak v hlavě nevinné někteří bohové vzplanuli, pohasli, jiní zas

jak lehká oblaka, jak déšť se snášeli do mysli, kterou žár sluneční

sežehl.

 

Jen ve snech, po nocích žil jsem v tom období;

jak pestří plazové vidiny vzlínaly, potichu víčka mi obdaly,

příboje občas jen dmuly se v mysli mé jak perly zářivé,

sklíčeně ryby se zlatisté z hlubin mi hlásily,

z modravých moří se volání přesladká ozvala tu a tam.

 

Tělo mé celé se napjalo, chodidla výše se klenula,

hlava má – Gorgona na přídi – příbojem plachtila,

jak rosa skanulá žehla jí ve vlasech Severka, která nás navádí

na cestách.

Rvalo se tělo to celou noc jak koráb pirátský,

osrdí vůní mi pozemskou přesladkou dýchalo.

 

Vbrzku však spánek se od vidin vyprázdnil, utuhli plazové,

svobodné srdce mé, to, které světy kdys snovalo, aby je

vzápětí zaniknout nechalo,

neplodným stalo se, pohaslo v nezemském bezhlesí.

Veškeré toužení člověčí v tichu se zklidnilo, zcudnělo,

otčina v hlubinách tonula, matně jen zářila v propastech

paměti,

světel hrou, oblaků stali se, splývali,

po chvilce mizeli syn můj, můj otec i žena má;

coby smrt bůh náhle zjevil se, vyplenil srdce mé.

 

Tupě a lhostejně, beze slov lehce jsem hopkoval z útesu

na útes,

tělo mé prázdné a průsvitné nevrhlo více stín na zemi;

a mezi nohama mořští mi rackové bez bázně létali sem a tam,

bylo to, jako by bůh jakýs nezřený po pláži putoval.

 

Jednoho jitra však na pustých oblázcích zahléd jsem

podlouhlou trosku, již moře as za noci vyvrhlo na souši;

pomalu zved jsem to, snažil se rozpoznat, co by to mohlo být:

nestvůrné ryby snad kost jakás, pařát as praptáka jakéhos,

nebo snad mořského stromu snět, bakula mořského démona?

 

Pozvolna, pomalu duch můj se probouzel, rozeznal veslo

jsem podlouhlé,

plavci tak milené – to bylo, co svíral jsem v pažích svých

ochablých;

a jak tak něžně jsem hladil je, bělmo mi z očí se sesulo –,

pojednou spatřil jsem ruku tu snědavou, jež veslo

na konci držela,

kýl příboj brázdící, plachty na vysokém stěžňoví;

a byli tu všichni mí prastaří soudruzi s pažemi smahlými,

moře mě vzedmuté objalo, netečnost ztratil jsem –

poznal jsem, odkud jsem, kam vždycky touha mě vábila.

 

Ach, byl jsem přec kdysi též člověkem, soucitným,

jásalo srdce mé,

otčinu měl jsem kdys, družku i dítě i koráb svůj střelhbitý!

Běda však! Duši mou bohyně pozřela, propadly čáky mé!

 

Úděs mě zachvátil, že i já bohem se málem stal –

bytostí bez srdce, bez lidských bolestí, radostí;

já sklonil se, tvář svou jsem přepadlou do moře ponořil,

omyl jsem uvadlá víčka svá, by oči sílu zas nalezly,

vůni jsem chaluh zas nasával, skráně mé opět se rozzely –

hlava má rašila světlem zas, vodou i ohněm a ornicí.

 

Krev začla poznovu kolovat, kypěly žíly mé královské;

ihned jsem sekery chopil se, do lesa vyrazil,

stromy jsem pokácel, rozřezal, cypřiš jsem vybral si,

pevné jsem latě z něj nadělal na vesla, i stěžeň vztyčil jsem;

s nesmírnou radostí chvatně svůj koráb jsem vystavěl,

jako by tělo mé bylo to, s nohama, rukama, hrudí i hlavou zas –

to tělo od bohů zpleněné; znovu jsem začal sám sebou být.

 

A když trup zrobil jsem, od přídě k zádi když nadmul se

a modravý peplos své bohyně co plachtu hlavní když napjal

jsem,

tu jako srdce mé ty jsi hned hulala, lodi má poznovu vztyčená!

 

Ach, jaká slast rozvinout v poryvech mistralu plachty své

a zavolat na svoji milenku: ‚Žij blaze, lásko má!

Já vskutku vroucně tě miloval, nech mne však nejprve

nastoupit na svou loď, plachty své po větru nastavit,

jednou svou paží si v šíravu zamířit vesla svá

a druhou slzy si loučení utírat!‘

 

Umytá, voňavá, u zřídla, u vody studánky posvátné

bohyně nesmrtná vlasy své zlaté si česala, zpívala:

,Poprvé žhnou teď a pulzují má prsa z mramoru,

když na tvé živoucí smrtelné hrudi ti, milý můj, spočinu.

Mysl má z kamene procitá, srdce dnes bije mi,

kolena třesou se,

já ženou stávám se, žíly mé mlékem zas plní se;

směji se, jak dítě přivinu k ňadrům svým celý ten širý svět!‘

 

Nad její písní by kámen se ustrnul, srdce mi bouřila:

,Tiše jen, srdce mé, byť i já dojat jsem, mysl má jinam se upíná!‘

 

Když pak jak šipka jsem uháněl na vlnách zpěněných

a píseň se žalostná tratila v oparu večera,

tu těžkl koráb můj, do vln se po okraj ponořil –

stíny tři palubu ztížily, otčina, žena i syn,

dokud jsem svobodu srdci zas neposkyt, by za svým cílem

se vydalo;

tu ono přehořce v pláči se krabilo, lidským se poznovu stávalo.“

 

Z řeckého originálu vybral a přeložil Miloš Tomasco.