Francie se po několika desetiletích rozhodla zrušit azyl, který poskytla bývalým příslušníkům Rudých brigád a dalších militantních levicových organizací, a vydat je do Itálie, kde byli v sedmdesátých a osmdesátých letech odsouzeni. Snaha potrestat někdejší militanty v pokročilém věku ovšem vyznívá účelově.
Na začátku května bylo v Paříži zatčeno sedm bývalých členů italských Rudých brigád a jiných levicových organizací, jež byly aktivní před více než čtyřiceti lety. Další dvě osoby se přihlásily úřadům a po jednom někdejším levicovém militantovi policie pátrá. Po mnoha desetiletích tak Elysejský palác souhlasil s vydáním Italů, kteří byli ve své vlasti odsouzení k vysokým trestům či doživotí za aktivitu v marxistických skupinách, jež v sedmdesátých a osmdesátých letech provozovaly politické násilí. O finálním vydání ovšem rozhodne až soud a v konečné fázi pak znovu prezident Emmanuel Macron.
Doktrína nenásilí
V druhé polovině osmdesátých let se ve Francii na základě takzvané Mitterrandovy doktríny skrylo několik stovek Italů, kteří se v různé míře účastnili aktivit organizací, jako byly Rudé brigády či Prima Linea. Mohli zde začít nový civilní život, pokud dodržovali základní požadavek a vzdali se politického násilí. Podle zastánců doktríny přístup Francie vytvořil ventil, díky němuž kleslo v Itálii politické napětí. V druhé polovině osmdesátých let, kdy nad revolučními perspektivami v Itálii zapadlo slunce, neměli členové zmíněných organizací moc jiných možností než se snažit přimět stát ke smírnému řešení, například formou amnestie. Dopadení znamenalo buď doživotí, nebo spolupráci s policií výměnou za zmírnění trestu. Odchod do emigrace tedy představoval alternativu k pokračování násilí, které přestávalo dávat politický smysl, i k hrozbě uvěznění. Kritici doktríny tvrdí, že se ve Francii skrylo před trestem mnoho kriminálníků, díky Mitterrandově doktríně nicméně ve Francii našly útočiště také osoby, které sice byly aktivní v mimoparlamentní levici, ale s organizovaným politickým násilím neměly příliš společného. Nejznámější je případ filosofa Antonia Negriho, který do Francie odešel poté, co několik let strávil ve vazbě. Žalobci jej vinili z toho, že je skrytým šéfem Rudých brigád. Absurdní obvinění se nepodařilo prokázat, justice však Negriho odsoudila na základě mimořádných zákonů za členství ve zločinecké skupině.
Květnová zadržení vyvolala reakci části umělců a intelektuálů. Ti v textu, který vyšel na stránkách deníku Libération a pod nímž jsou podepsaní například i režiséři Jean-Luc Godard a Costa-Gavras, připomínají, že někdejší levicoví militanti jsou dnes už stárnoucí osoby, které po odchodu do Francie změnily svůj život. Trvání na trestu po čtyřiceti letech podle nich zavání pomstychtivostí, proto vyzývají italský parlament, aby celou záležitost uzavřel amnestií.
Snad největší kontroverze vzbuzuje zatčení Giorgia Pietrostefaniho. Bývalý vůdce hnutí Lotta Continua byl spolu s dalším známým italským intelektuálem Adrianem Sofrim pouze na základě výpovědí spolupracujícího svědka odsouzen za vraždu policejního komisaře. Během výslechu „vyletěl z okna“ anarchista Giuseppe Pinelli, což byl zřejmě důsledek snahy vynutit z něj doznání, že anarchisté stojí za atentátem na milánském náměstí Piazza Fontana. Proti vedení procesu se na začátku devadesátých let ozvalo mnoho hlasů, například historik Carlo Ginzburg ve svém pamfletu Il giudice e lo storico (Soudce a historik, 1991) poukázal na temné analogie mezi počínáním soudců v Miláně a jejich předchůdců z řad inkvizice.
Justiční populismus
Téma uprchlých členů levicových organizací se ve vztazích mezi Itálií a Francií vrací pravidelně. V italském mediálním a politickém diskursu se stalo součástí justičního populismu, který zde po dryáčnicky vedené protikorupční akci Čisté ruce vzkvétá. K tématu se pravidelně vracejí hlavně pravicoví politici a jim blízká média, pro něž stárnoucí „komunističtí teroristé“ stále představují šťavnaté sousto, zvláště pak v momentech, kdy je třeba odvést pozornost od některé aktuální kauzy. Justiční populismus není na ústupu ani po třiceti letech. V posledních italských volbách uspěly hned dvě takto orientované strany. Hnutí pěti hvězd (M5S) zcela nekriticky podporuje státní zástupce, kdežto Liga se zaměřuje na přísnost vůči migrantům, drobným dealerům a obecně drobné kriminalitě, která tak vadí malé buržoazii. Koaliční vládě Ligy a M5S se navíc podařilo dopadnout Cesara Battistiho, dalšího z militantů na útěku, kterého z Brazílie do Itálie za nepříliš jasných okolností dopravil vládní speciál. Výzva umělců, aby italský parlament věc vyřešil amnestií, tedy zcela jistě nepadne na úrodnou půdu.
Podle italské ministryně spravedlnosti Marty Cartabiové si italská justice nemůže dovolit rezignovat na potrestání bývalých aktivistů. Poukazuje se přitom na stíhání bývalých nacistů, kteří se ale provinili zločiny proti lidskosti, nebo na komise pravdy a usmíření, jež vznikaly po pádech režimů v Latinské Americe či Jihoafrické republice. Jenže tyto orgány soudily bývalé státní činitele a popisovaly jednání, které v době jejich autoritářské vlády nebylo známé veřejnosti. V současné kauze jde oproti tomu spíše o sveřepé trvání na trestech, jež byly výsledkem nepříliš důvěryhodných soudních řízení ovlivněných platností mimořádných zákonů.
Důsledkem justičního populismu je neschopnost státu zůstat při správě spravedlnosti nestranný. Dnes debatu fakticky určuje rétorika příbuzných obětí, kteří jsou častými hosty v médiích. Naopak hlas bývalých radikálů není slyšet vůbec. Dodejme k tomu, že jistý justiční populismus v podobě „státní přísnosti“ dnes ve snaze získat pravicový elektorát prosazuje koneckonců i Macron. A právě tato konvergence nejspíš vedla k bezprecedentnímu rozhodnutí francouzských úřadů.
Jde to i bez vězení
Jednou z hlavních ingrediencí justičního populismu je zaslepené trvání na trestu a jeho délce. Jeho příznivci by si mohli vetknout na štít staré latinské rčení „Ať se stane spravedlnost, i kdyby měl zhynout svět“. V očích příznivců trestů „ani o den kratších“ musí být případ bývalých levicových militantů velmi iritující. Lze totiž konstatovat, že se v jejich případě náprava, spočívající ve zřeknutí se politického násilí a v následném zařazení do civilního života, uskutečnila bez věznění. Taková náprava je ale v očích justičního populisty vždy výsostně podezřelá.
Je pravda, že Itálie v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech zažila relativně velkou vlnu politicky motivovaného násilí. Zdaleka se však nejednalo jen o levicové akce. Ty nejhorší útoky s desítkami mrtvých (atentáty na nádraží v Bologni a na náměstích v Miláně a Brescii či sabotáž rychlíku Italicus) podle všeho provedli fašisté ve spolupráci s příslušníky státního aparátu. S částečnou výjimkou atentátu v Bologni se přitom soudům tyto události nikdy nepodařilo uspokojivě objasnit. O tom se nicméně nemluví.
Autor je spolupracovník redakce.