„My lidé z Arequipy nechceme pro své děti další Venezuelu. Proto podporujeme Keiko a hlasujeme pro demokracii.“ „Mysli na svou budoucnost. Ne komunismu!“ Billboardy a bigboardy s podobnými hesly zaplavily druhé největší peruánské město Arequipu, aby místní voliče odradily od podpory prezidentského kandidáta populistické levice Pedra Castilla a podpořily jeho krajně pravicovou soupeřku Keiko Fujimori, dceru vězněného Alberta Fujimoriho, který zemi vládl po celá devadesátá léta. „Agresivní protikomunistické kampani“ v andské Arequipě se v textu z 12. května věnuje web místního časopisu El Búho. Novináři vypočítali, že pronájem šesti největších bigboardů u hlavních výpadovek musí stát měsíčně aspoň třicet tisíc solů, tedy 170 tisíc korun – a přitom není jasné, kdo je zadavatelem kampaně, protože se nejedná o oficiální inzerci Keiko Fujimori. Na některých plakátech se objevilo heslo #VotoPorMiFamilia (Hlasuji za svou rodinu) ze stejnojmenné internetové kampaně tvářící se jako lidové hnutí, nicméně podle zjištění peruánských médií jde o projekt tří reklamních agentur navázaných na pravici. Ještě zajímavější je případ digitálního bigboardu na příjezdové trase od letiště, kde se několik antikomunistických varování kontinuálně střídá s logem hnutí Conexión Social, které se sice nehlásí k žádné straně, ale stojí za ním Sonia Sánchez, jedna z hlavních opor fujimorismu devadesátých let v Arequipě. Sánchez byla tehdy místní šéfkou Národního programu potravinové podpory a z této pozice směňovala volební hlasy nejchudších obyvatel za základní potraviny a současně se dopouštěla korupčního jednání, například při dovozu rýže z Číny. Tyto případy ale nebyly nikdy řádně prošetřeny, a je tedy pravděpodobné, že z prostředků získaných za vlády Alberta Fujimoriho teď Sánchez podporuje kampaň jeho dcery. Třebaže se Pedro Castillo nehlásí ke komunismu, ale ke kulturně konzervativní odrůdě socialismu, antikomunistická kampaň bude jistě pokračovat až do druhého kola voleb, které proběhnou 6. června. Dodejme, že Arequipa je rodným městem spisovatele Maria Vargase Llosy, který v roce 1990 neúspěšně kandidoval na prezidenta Peru právě proti Fujimorimu. Od té doby však ve svém posunu doprava dospěl tak daleko, že už v polovině dubna podpořil Keiko Fujimori v jednom ze svých sloupků pro španělský El País.
V sousedním Chile se levici naopak zadařilo – a to i té komunistické. Ve dnech 15. a 16. května se v zemi konaly hned trojí volby: komunální, regionální a volby do ústavodárného shromáždění. V posledně jmenovaných získala levice většinu hlasů, čímž se otevírá cesta k definitivnímu konci dosud platné ústavy z doby Pinochetovy diktatury. Polovinu shromáždění budou tvořit ženy a 17 ze 155 míst je vyhrazeno pro zástupce a zástupkyně domorodých národů. Deník La Tercera ze 17. května si všímá úspěchu dvou mladých žen, levicových feministek s aktivistickou i politickou zkušeností ze studentských organizací a místních zastupitelstev. Třicetiletá ekonomka Irací Hassler, členka Komunistické strany Chile, byla zvolena starostkou Santiaga (jde však pouze o městské centrum s půlmilionem obyvatel; šestimilionové hlavní město totiž není administrativní jednotkou a tvoří ho čtyřicet samostatných obcí). Ve vůbec prvních volbách gubernátora metropolitního regionu pak postoupila do druhého kola pětatřicetiletá Karol Oliva z levicové strany Comunes. Pochází z chudé jižní periferie Santiaga a na studium politologie si prý vydělávala prací v autodílně. Zároveň je milovnicí fotbalu a obdivovatelkou princezny Leii ze Star Wars. Ve druhém kole voleb proti ní ale stane vážný protivník – křesťanský demokrat Claudio Orrego, který už vystřídal řadu funkcí včetně ministerských.
Šestého května zemřel v rodném Santiagu de Chile ve věku dvaadevadesáti let biolog a filosof Humberto Maturana. Přestože šlo o předního vědce a intelektuála, česká média zprávu nezaznamenala a ani jeho jediná přeložená kniha Strom poznání. Biologické základy lidského rozumu (1985, česky 2016), na níž spolupracoval se svým žákem Franciscem Varelou, u nás nevzbudila větší ohlas. V sedmdesátých letech Maturana a Varela formulovali princip autopoiésis, který měl původně vysvětlovat proces sebeorganizace na úrovni buňky, ale koncept se ukázal jako plodný na mnoha úrovních včetně té sociální – navázal na něj například sociolog Niklas Luhmann. Už v den Maturanova úmrtí se na webu chilského čtrnáctideníku The Clinic (původně satirického, ale postupně také sociálně kritického) objevil jeho dosud nevydaný krátký text Jakou přítomnost chceme žít a spolužít? z roku 2016, který by se dal považovat za jakýsi společenský testament. Biolog se v něm vymezuje proti principu konkurence – současnou společenskou „disharmonii a fragmentaci“ připisuje tomu, že „žijeme, jako bychom si mysleli, že všechno dobré, žádoucí a kvalitní v našem spolužití získáváme soutěží, bojem, úsilím“. Věříme, že pro toto přesvědčení máme vědecké důkazy, podle Maturany tomu tak ale není: „V biologickém světě se žádná soutěž nevyskytuje. Soutěživost je čistě lidský dojem, je to kulturní fenomén, který vyžaduje reflexi (…) je to akt negace druhého a také nás samotných, pokud se druhý stává mírou jakosti toho, co sami děláme.“ Maturana měl pochopení pro chilské sociální a protivládní hnutí z roku 2019, jeho podpora však nebyla bezvýhradná. K jeho snahám o překonání tradičních západních dichotomií jako tělo a mysl, subjekt a objekt nebo příroda a kultura ostatně patřily i úvahy o organičtějším pojetí vlády a opozice v demokracii.