Poučena krizovým vývojem

Ze čtyřsvazkových Dějin Komunistické strany Československa vyšel nejprve díl poslední, věnovaný letům 1969 až 1993. Dějiny normalizačního komunismu jsou specifické ze dvou důvodů: KSČ v té době už stěží mohla v očích obou národů Československa přesvědčivě odvozovat svou legitimitu z domácích zdrojů, a zároveň se pro mnohé současníky stále jedná o podstatnou etapu jejich životního příběhu. Psaní dějin KSČ tohoto období tak lze považovat za snadnější i obtížnější než v případě předcházejících etap historie strany. Na jedné straně je daná doba poznamenána okupací roku 1968, na straně druhé řadou kontroverzí, jež jdou napříč českou společností i historickou obcí. Předmluva hlavního editora celého projektu Jiřího Kociana však nechává spory ohledně výkladu normalizace nepovšimnuty. Přinejmenším interpretační střet „dějin každodennosti“ a „dějin represe“ přitom zmíněn být měl. Bohužel tuto lakunu nezaplňují ani jednotlivé kapitoly, naopak její význam ještě podtrhují.

Kariérní zdviž

Vnitřní struktura knihy, kterou by měly zachovat i další tři připravované svazky, je dána členěním do pěti oddílů: chronologický vývoj KSČ na pozadí dějin Československa, organizační struktura a vnitrostranická situace, proměny politického systému, KSČ a společnost a zahraničněpolitický rámec. Leitmotivem čtvrtého dílu je odstup mezi společností a stranou, který se během daného období měl podle autorů víceméně jen rozšiřovat. Z hlediska vnitrostranické dynamiky lze naopak považovat dobu mezi čistkami, které členskou základnu zredukovaly o třetinu, do nástupu Michaila Gorbačova v roce 1985, za „nudné“ období. Konformita, vymezená nechvalně proslulým Poučením z krizového vývoje, výrazně limitovala možnosti vnitrostranického a obecně vnitropolitického vývoje. Strana se stala primárně kariér­ní zdviží a členství v ní bylo vnímáno jako podmínka získání vedoucí pozice. To ostatně ilustruje i klesající podíl dělníků v členské základně. Počet členů sice po čistkách pomalu stoupal, úroveň z roku 1969 byla však překonána až v roce 1986. Na druhou stranu teprve v roce 1989 nastal poprvé pokles.

Přestože ze statistických dat týkajících se proměny ve struktuře členstva KSČ lze vyvodit leccos, výklad postrádá kvalitativní rozměr. Reflexe postojů členské základny, jak ji pro období poststalinismu provedl Pavel Kolář v knize Soudruzi a jejich svět (2019; viz recenze v A2 č. 17/2020), zde citelně chybí. Orálně­-historické prameny, jejichž sběru se už řadu let věnuje Centrum orální historie, jsou v Dějinách zastoupeny jedinou citací. Přitom bez podobných sond do názorů straníků a vlastně i zbytku společnosti lze sotva povahu komunistického vládnutí pochopit.

Rozměr „kvalitativní“ výpovědi zdola jako by se autoři pokoušeli suplovat častým citováním disidentských a exilových textů. Ty sice v některých případech skutečně patří k tomu nejlepšímu, co bylo o povaze normalizace napsáno, na druhou stranu volba disentních hlasů není příliš reprezentativní a místy je přijetí disentního nebo exilového narativu až příliš jednostranné. Přitom šlo o perspektivu velmi odlišnou od té, kterou zaujímala většina československých občanů (což si řada disidentů uvědomovala).

Strana a společnost

Nejproblematičtější z celé publikace je právě kapitola věnovaná vztahu strany a společnosti. V jejím úvodu Tomáš Vilímek sice odmítá prosté dichotomické dělení na „my a oni“ či „režim a společnost“, ve skutečnosti se ale podobnému zjednodušení do značné míry blíží. O čem například z hlediska vztahu strany a společnosti vypovídá informace, že když kvůli změně jízdního řádu museli cestující na pražské Florenci čekat na autobus o půl hodiny déle, nadávali na režim? Nepochybně to něco říká o fungování StB, a tím také o režimu – není ale jisté, co nám to říká o společnosti.

Důvodem zmíněných kontroverzí, bujících kolem interpretování normalizace, je přitom do značné míry právě „společnost“ a její vztah k režimu, pohybující se mezi konformitou a odstupem, či dokonce odporem. Autoři čtvrtého dílu Dějin se bohužel namísto pokusu o zachycení tohoto kontinua přiklonili k psaní „dějin represe“. Snaha postavit delegitimizaci normalizace na co nejširší základnu je vede mimo jiné k tvrzení, že „verbální projevy nesouhlasu s komunistickým režimem představují nejčastější formu rezistenčního chování“, což je kuriózní teoretický kotrmelec, který vlastně staví nadávání v hospodě na roveň práci ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Navrch mlčky přijímáme perspektivu normalizačních funkcionářů, kteří když se chtěli něco dozvědět o společnosti, ptali se estébáků. Vycházet i dnes při rekonstrukci postojů „společnosti“ primárně z perspektivy tajné policie je poněkud zvláštní. Kniha tak potvrzuje, jak zoufale nám třináct let po ustavení Archivu bezpečnostních složek chybí historiografické zpracování činnosti StB, jejích metod a vlivu na společnost, komunistickou stranu i chod státního aparátu.

Je na pováženou, že autoři věnují padesátistránkovou kapitolu „stížnostem, oznámením a protirežimním písemnostem“, a pouhý odstavec „úspěchům budování socialismu“, což je dobový výraz pro normalizační bytovou výstavbu, stavbu metra v Praze a vstřícnou sociální politiku – tedy vesměs kroky, které pomáhaly stabilizovat sociální základnu režimu a tím upevnit diktaturu KSČ. Povahu komunistické diktatury těžko pochopíme bez porozumění tomu, jak fungovala pozdně socialistická každodennost. Použít k tomu lze například interpretační nástroje, jež přinesl Alexej Jurčak v práci Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo (2006, česky 2018) a na československou normalizaci aplikoval Přemysl Houda v knize Normalizační festival (2019). Autoři čtvrtého dílu Dějin onu každodennost charakterizují hlavně absentérstvím, rozkrádáním a podobně. Pouze do poznámky pod čarou se dostaly „akce Z“ a další státně organizované „komunitní“ aktivity, dozvíme se ovšem, že jen v letech 1981 až 1985 byly v jejich rámci uskutečněny projekty za 44,1 miliardy korun! Jestli českoslovenští občané vnímali tuto „participaci“ jako nátlak, nutnost, nebo naopak se sympatiemi, se ovšem nedozvíme. Že se často jednalo o třetí případ, zjistíme, když nahlédneme do životopisných rozhovorů v knize Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny (2009).

Z pozice vítězů

Vyloženě nešťastně působí snaha autorů vymezit se vůči komunistickému režimu tím, že reprodukují neoliberální ideologii. Když souhlasně citují výrok historičky Lenky Kalinové, že jistota zaměstnání a bezplatné školství a zdravotnictví vedly k „orientaci na průměrnost a spoléhání na navyklé jistoty bez vlastního přičinění“, nejenže přehlížejí, že o tytéž jistoty usilovaly i západní sociální státy, ale vlastně přikyvují názoru, že sociální stabilita plodí lenivé vyžírky. Takový postoj je ovšem podobně prohnilým plodem devadesátých let jako Koženého Harvardské fondy. Ze stejného soudku je komentář k proměně mezinárodní situace KSČ v osmdesátých letech tvrdící, že „velmi zvolna se začala ze svého protireaganovského snu probouzet i západoevropská levice“. Že kritika Reaganovy administrativy byla namístě, nicméně ukazují právě důsledky odbourávání sociálního státu, o tragických dopadech americké zahraniční politiky na Středním východě, vytvářené po roce 2001 právě Reaganovými neokonzervativci, ani nemluvě.

Místy také autoři projevují až příliš urputnou snahu dokázat, že komunistický režim nebyl výhodný vůbec pro nikoho. Když pak poukazují například na to, že „na ­dotovaných cenách nejvíce vydělávaly vysokopříjmové domácnosti“, působí to dojmem, jako bychom se podobných nešvarů dávno zbavili. I dnes ale přece platí, že na vysokých cenách a nízké kvalitě zboží a služeb jsou nejvíce biti lidé s nízkými příjmy, nadto vzhledem k vyšší míře nerovností daleko více. Implicitní srovnávání s dneškem nemusí být autorský úmysl, těžko ale můžeme přehlédnout, že zájem o dělníky a nízkopříjmové vrstvy je dnes takřka výhradně retrospektivní. Jeho cílem je ukázat, že komunisté se o dělníky navzdory své rétorice dostatečně nestarali, a naopak dělníci režim nepodporovali.

Problematické není přesvědčení autorů, že ve své práci musí normalizační režim odmítnout, spíš předpoklad, že stíny normalizace jsou navždy za námi a že se v listopadu 1989 zrodila společnost vítězů. Bez prozkoumání širší každodennosti pozdního socialismu, a tím i zdrojů stability normalizačního režimu, nebudou dějiny tohoto období – ani komunis­tické strany – nikdy úplné.