Předvoj nového života

Komunistická strana Československa a její kulturní politika nejenže sehrála aktivní úlohu v politizaci výtvarné obce v prvním desetiletí Československé republiky, umělecká avantgarda také přímo spoluvytvářela kulturní politiku KSČ. Byť se avantgardisté vůči konkrétním krokům strany někdy vymezovali, vždy to činili z pozice sympatizantů a zastánců společných socialistických cílů. Tvůrci, kteří viděli smysl umění v jeho levicové orientaci a společenské zodpovědnosti, většinou chápali komunistickou stranu jako nejostřejší hrot v kolektivním tlaku proti nespravedlnostem kapitalistického uspořádání. Svou sounáležitost projevovali buď přímo vstupem do jejích řad, anebo aktivní spoluprací při naplňování modernistických idejí a třídního, či přímo marxistického chápaní funkce umění.

Kultura a politika

Pro některé dnešní milovníky prvorepublikové avantgardy může být socialistické a komunistické přesvědčení tehdejších tvůrců překvapivé – i proto, že dnes máme sklon si éru první republiky idealizovat. Faktem však je, že ačkoli domácí poměry nebyly zdaleka tak vyhrocené jako v sousedních zemích a nové zřízení dalo občanům oproti Rakousko­-Uhersku řadu politických svobod, stát existoval v setrvalé politické, morální a hospodářské krizi. Ta buď kulminovala, nebo odeznívala, ale zažehnána nebyla nikdy. Po válce rychle stoupala nezaměstnanost poté, co se z fronty se vrátili demobilizovaní vojáci, rostoucí ceny nemovitostí a nájmů vedly k bytové krizi a mnoho rodin se ocitlo na ulici a bez prostředků. Rozdíly mezi bohatými a chudými se zvětšovaly a podemílaly společenskou soudržnost.

Výtvarní umělci na tehdejší drastické společenské rozpory reagovali a často se věnovali tématům sociální nouze. Již v roce 1918 založil S. K. Neumann časopis Červen, který proklamoval komunistické a anarchistické ideje. Kolem časopisu se soustředili představitelé předválečné moderny, ale i nastupující mladá generace vycházející z ideje proletářského umění, jak ji představovala skupina Tvrdošíjných. K hlavním osobnostem patřili malíři Josef Čapek, Rudolf Kremlička, Jan Zrzavý a Václav Špála. O těchto tvůrcích ještě nemůžeme říct, že by byli přímo komunisty (až na jejich propagátora Neumanna), jejich tvorba ale bezesporu vycházela z levicového pojetí postavení kultury a umění ve společnosti. Červen například publikoval zásadní a vlivnou stať sovětského teoretika Anatolije Lunačarského Kulturní úkoly pracující třídy.

Od roku 1919 se kolem časopisů Host a Kmen formují další umělecké skupiny, které se definují jako avantgarda s jasnou inklinací ke komunistickým idejím – k utopické víře v novou kolektivistickou budoucnost. O umění coby aktivního hybatele společenské proměny usiloval Svaz moderní kultury Devětsil, založený v září 1920 výtvarníkem a teoretikem Karlem Teigem a spisovatelem Vladislavem Vančurou. Mezi členy svazu byli levicoví vizuální umělci Adolf ­Hoffmeister, Josef Havlíček, Alois Wachsman, Otakar Mrkvička, František Muzika, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen. Ti všichni byli významně ovlivněni sovětskými uměleckými experimenty a komunistickým programem (ač se to někteří současní vykladači minulosti snaží potlačit, jak jsme mohli vidět na nedávné výstavě Devětsil 1920–1931 v pražském Domě U Kamenného zvonu). Na pochybách o politickém přesvědčení skupiny nás ostatně nenechá ani Teigeho grafické pojetí Revue Devětsilu. Na činnost skupiny navázala koncem dvacátých let organizace Levá fronta, jejímž cílem bylo propagovat socialistickou kulturu, organizovat spolupráci pokrokové inteligence s dělnickou třídou, a podporovat tak politiku komunistické strany. Mezi osobnostmi Levé fronty byli kromě Teigeho, Toyen a Štyrského také Karel Honzík, Jiří Kroha, Lubomír Linhart, Jiří Novotný a mimo výtvarné umělce také S. K. Neumann, Bedřich Václavek, ­Julius Fučík nebo Ladislav Štoll.

Umění pro lid

V době svého vzniku byla KSČ jednou z nej­­větších komunistických stran na světě a uměl­­­­­­ci s ní počítali jako s nejvýznamnější silou směřující k spravedlivějšímu sociálnímu uspo­­řádání republiky. KSČ jim vyšla naproti svou kulturní politikou, vstřícnou k modernistic­kým a avantgardním postojům. Její přita­žlivost pro progresivní tvůrce spočívala především v tom, že komunisté se ve své propagandě brali nejen za zájmy pracující třídy, ale také za revoluční proměnu celé společnosti včetně kultury. Přihlášení se k umělecké avantgardě a modernismu zaznělo z úst předsedy strany Bohumíra Šmerala hned na ustavujícím sjezdu: „Umění jeví tendenci proniknout k duši širokých vrstev, a tyto nepokládají je za hračku, nýbrž za nástroj nového života (…) Jsme více než politická strana. Jsme předvoj nového života.“

Také dalšími kroky dávali komunisté najevo, že jim na kulturní obci záleží a že s ní do budoucna počítají. Už v létě roku 1921 vzniklo stranické kulturní oddělení a časopis Proletkult, inspirovaný sovětskými vzory. Dalším faktorem inklinace československých umělců k politice KSČ byl vliv zahraničních moderních směrů, jejichž protagonisté se v naprosté většině rovněž hlásili k socialismu a komunismu. Mezi nejvýznačnější podporovatele politiky KSČ patřili karikaturisté, ilustrátoři a malíři František Bidlo, Antonín Pelc, Václav Mašek a již zmínění Hoffmeister a Mrkvička, kteří přispívali do levicových časopisů Avantgarda, Kvart, Družstevní práce, Trn, Šibeničky, Svět práce nebo přímo do tiskovin komunistické strany, jako byly Rudé právo, Haló noviny, Kohoutek nebo Tvorba. Sociálním tématům se od počátku dvacátých let věnovali i sochaři, zejména žáci Jana Štursy a následovníci civilistního období Otty Gutfreunda jako Jan Lauda nebo Karel Pokorný. Dodejme, že v roce 1924 začal na Slovensku vycházet komunisticky orientovaný kulturní časopis DAV, přičemž takzvaní davisté se rovněž většinou angažovali i v KSČ. Výtvarnou stránku časopisu měli na starosti nejprogresivnější slovenští modernisté jako Mikuláš Galanda a Ľudovít Fulla.

Na začátku roku 1929 ovšem došlo po obměně ve vedení KSČ a nástupu „karlínských kluků“ v čele s Klementem Gottwaldem k prudké změně stranické politiky. Opozice proti tomuto vedení se zformovala především v řadách spisovatelů (Ivan Olbracht, Josef Hora, Marie Majerová, Helena Malířová, S. K. Neumann, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura). Proti těmto „sedmi“ se však ozvaly hlasy umělců apelujících na stranickou disciplínu a uvnitř dosud poměrně jednotné umělecké levice došlo k ostrému rozkolu.

Proti fašismu

Počátkem roku 1934 byla členy bývalého Devětsilu založena podle francouzského vzoru Česká surrealistická skupina. Ovlivněna byla především Bretonovým Druhým manifestem surrealismu, který tento směr definuje jako společensko­-revoluční hnutí využívající znalost psychoanalýzy, asociační hry, poetiku náhodných setkání a sexuální energii. Svou činnost zahájila skupina manifestem, který poslala nejprve agitpropu, tedy agitačně­-propagačnímu oddělení komunistické strany, a v němž se přihlásila k marxismu a socialis­tickým ideálům. Svou politickou angažovanost ovšem surrealisté spojovali s požadavkem naprosté tvůrčí svobody. K zakládajícím členům skupiny patřila nerozlučná a neúnavně experimentující dvojice Štyrský a Toyen. Svůj politický postoj vyjádřili například ilustracemi do Antologie protifašistických umělců (1936), vydané komunistickým předákem Bohumírem Šmeralem.

V druhé polovině třicátých let se však surrea­­lismus spolu s dalšími směry avantgardy setkal s kritikou ze strany obhájců socialistického realismu. Brněnský komunis­tický časopis U­-Blok například označil teorii surrealis­mu za „idealistickou, která neobstojí před dialekticko­-materialistickou teorií tvorby“. V Sovětském svazu se socialistický realismus spolu s prosazováním stalinismu stal dominantní tvůrčí metodou, masivně propagovanou sovětskou vládou. Hlavním společenským – a částečně i uměleckým – tématem ale byla hrozba fašismu. Stále více výtvarných umělců se tehdy přiklánělo k politice komunistické strany, která ovšem pod vlivem direktiv kominterny vršila v boji proti fašismu jednu chybu na druhou. Pro mnoho z výše zmíněných tvůrců se však sympatie ke komunismu nebo členství ve straně staly osudnými. Na konci třicátých let museli opustit zemi, nebo skončili v koncentračních táborech.

Co nám politické přesvědčení drtivé většiny tehdejších progresivních umělců může dát dnes? Pro milovníky prvorepublikové avantgardy je podstatné především proto, že bez znalosti dobového kontextu a převládajícího světonázoru tehdejších tvůrců neporozumějí jejich tvorbě – podobně jako bez znalosti Starého a Nového zákona neporozumíme barokním obrazům. Ale jejich postoje je dobré pochopit také proto, že i my můžeme brzy čelit hospodářské a společenské krizi a i dnešní autoři budou přirozeně reagovat na dané podněty, ať už jako citliví pozorovatelé nebo angažovaní tvůrci. Zdařilá praxe propojování společenských a uměleckých cílů z doby před sto lety je stále inspirativní.

Autor je sochař.