Ačkoliv se v reálném socialismu často veřejně proklamovala snaha o zrovnoprávnění žen, nelze říct, že by to vedlo k výraznému zlepšení situace. Kontinuita tradičního patriarchálního modelu přetrvávala v zemích bývalého východního bloku i po druhé světové válce. Co platilo pro společnost, určovalo přitom i poměry uvnitř KSČ.
Únorovým převratem v roce 1948 se emancipační touhy zejména levicově smýšlejících žen plně rozvinuly a v několika následujících letech opanovaly veřejný prostor představy transformace stávajícího genderového řádu společnosti. Zároveň se prosazovaly revolučně utopické vize radikálně jiné, lepší budoucnosti, povznesení jedince i celého kolektivu na vyšší úroveň, vytvoření nové socialistické společnosti a nového socialistického člověka. Na IX. sjezdu KSČ v roce 1949 tento vývoj velmi optimisticky hodnotila přední reprezentantka komunistického ženského hnutí Anežka Hodinová-Spurná: „Před očima nám vyrůstají lidé nového typu. Nové výrobní poměry jako by uvolňovaly pouta a pocity méněcennosti u žen, najednou se projevuje jejich přirozená inteligence a tvůrčí schopnosti.“
Dobové představy
V dobovém oficiálním diskursu se opravdu inteligentní a tvůrčí ženy začaly objevovat v nebývalé míře. Na stránkách novin, filmovém plátně i plakátovacích plochách byly zobrazovány pracovnice v tradičně mužských profesích – traktoristky, slévačky a jeřábnice překonávaly pracovní normy a vymýšlely zlepšovací návrhy na usnadnění výroby. Ženy všech sociálních vrstev vstupovaly do různých zaměstnání v takové míře, že v roce 1969 bylo 80 procent žen v produktivním věku výdělečně činných, a Československu tak patřilo třetí místo na světě v poměru zaměstnankyň na počet obyvatel. Zároveň téměř každý projev vedoucího představitele státu zdůrazňoval potřebu politické angažovanosti žen; například prezident Klement Gottwald v roce 1950 hlásal: „Je nejen zájmem samotných žen, je zájmem celého státu, aby se co nejvíce žen aktivně a uvědoměle účastnilo na veřejném životě (…) Jistě bude více poslankyň a – jsem přesvědčen – i ministryň.“ Aby se ženy zbavily „pout a pocitů méněcennosti“, uskutečnila se v roce 1950 akce Ženy vedou obec, v jejímž rámci na dva až čtyři týdny ženy stanuly ve vedení národních výborů několika malých vesnic. Medializované příklady této lokální politické participace měly narušit genderové stereotypy a ukázat dosud málo využitý potenciál žen. S tím souvisela i cílená snaha masově rozšířit levicové ženské hnutí a dosáhnout toho, aby se každá dospělá obyvatelka státu stala členkou organizace hlásající emancipaci a komunistické ideály.
Dobové představy o tom, že rovnoprávnosti mužů a žen již bylo docíleno a emancipace žen se stala žitou skutečností, měly být potvrzeny nejen novými společenskými podmínkami danými socialistickou revolucí (únorovým převratem), ale také novelizací zákonů. Jako zásadní se jeví Zákon o právu rodinném z roku 1949, který mimo jiné zrušil přetrvávající patriarchální legislativní nadřazenost v podobě ustanovení „o muži jako hlavě rodiny“ a zrovnoprávnil oba rodiče i manžele. O osm let později následoval Zákon o umělém přerušení těhotenství, který poprvé v českých zemích legalizoval interrupce a dal ženám svobodu rozhodovat o vlastním těle, byť limitovanou schvalováním komisí.
Studená plotna, ušmudlané děti
I přes řadu pozitivních změn se ale stále objevovaly zpátečnické maloměšťácké názory, na které si již v roce 1922 stěžovala novinářka a politička Anna Křenová. Proměna myšlení a zejména představ o genderových rolích a „přirozených“ dovednostech a poslání mužů i žen se uskutečňovala jen pomalu, a to i v řadách komunistické strany. O tomto pozvolném procesu v roce 1949 hovořila Marie Švermová, tehdejší členka ÚV KSČ: „Je zapotřebí jít důsledně a energicky tam, kde je porušována ústava a kde se po rovnoprávnosti šlape. Poměr mužů k ženám nepředěláme zaráz. Ženy si také samy ještě neuvědomují rovnoprávnost.“
Kontinuita problémů spojených s nerovným přístupem k ženám se netýkala jen případů v meziválečném období. Komunisté nadále podceňovali své soudružky, rozvoji ženského hnutí nepřikládali zásadní význam a finance i stranické priority směřovali mimo organizace žen. Přetrvával také skleněný strop bránící ženám dosáhnout vyšších pozic ve stranické hierarchii i v dalších oblastech politiky i profesního uplatnění. Ženy stále narážely na názory o svém nižším intelektuálním potenciálu a dovednostech. V zaměstnání se pracovnice setkávaly s nedůvěrou a neochotou kolegů je zaučovat a nebylo výjimkou, že zlepšovací návrh podaný ženou nebyl nakonec vedení továrny předložen, aby to nebylo vnímáno jako „neschopnost“ mužů. Ve hře tedy byla i obava z konkurence na pracovním trhu. Prostor politiky naplňovaly letité zakořeněné představy o tom, že ženy svým veřejným angažováním ztratí část své feminity a stanou se nepříjemnými, nepřitažlivými mužatkami. Rovněž se operovalo s konceptem „přirozenosti“ v tom smyslu, že politika je v jádru záležitost mužů a ženy do ní nepatří. Ideologie oddělených sfér se v souhrnu výše uvedených obav projevovala také starostmi o rodinný a partnerský život: pokud ženy budou zaměstnané a v další části dne účastní schůzí, budou přece zanedbávat domácnost, výchovu dětí i svého manžela. Nepořádek, studená plotna, ušmudlané děti a nespokojený partner jsou znaky společenského úpadku a povedou k rozkladu rodin, rozvodům a delikvenci mládeže.
Ženo, připrav bačkory
Buržoazní a patriarchální představy o přirozeném místě žen v domácnosti a rodině se výrazně neproměnily ani socialistickou revolucí v únoru 1948. S kritikou disproporce mezi emancipačními hesly a každodenní praxí vystoupila na jihlavské krajské konferenci KSČ nejmenovaná členka: „V první řadě je třeba převychovat naše soudruhy, kteří venku a na schůzích mluví o rovnoprávnosti žen krásná slova, a [muž] přijde domů a lehne si na otoman s novinami v rukou a ty, rovnoprávná ženo, připrav bačkory a běhej okolo něho, co si bude přát. Jen neběhej moc hlučně, abys pána nevyrušovala, on je přepracován. Žena nesmí být přepracována, ať třeba celý den pracovala na poli.“
Až na výjimky se v oficiálním poúnorovém diskursu neobjevoval tlak na proměnu tradičních maskulinních rolí a vtažení mužů do povinností spojených s chodem domácnosti a výchovou dětí. Ženám byl sice umožněn výraznější průnik do profesní sféry, a částečně i do politické, ale měly to zároveň být stále ony, kdo bude pečovat o děti, partnera i domácnost. Došlo k doplnění genderových femininních rolí, nikoli k jejich nahrazení či dělbě. Socialistické ženy svůj život nově propracují a ideálně i proschůzují, ale stejně jako v meziválečném období také provaří a promyjí. Proto bude přibližně od počátku šedesátých let konstantně znít kritika dvojí směny žen – jedné, kterou odpracují v zaměstnání, a druhé, která je čeká po příchodu domů. Na zaběhané praxi většiny rodin to však nic zásadního nezmění.
Emancipační snahy a volání po rovnoprávnosti žen narážely na limity celkového strukturního uspořádání společnosti. Komunistické panství v Československu v tomto ohledu představovalo jen částečně variovaný patriarchální model z předchozích desetiletí, jaký v dané době přetrvával i na Západě. Genderový řád nebyl přes jisté změny podstatně narušen či zásadně remodelován – určující roli stále hrály tradiční podoby maskulinity a femininity. Příslib osvobození nebyl naplněn a zůstával otázkou budoucnosti.
Autorka je historička.