Bedřich Václavek byl klíčovým organizátorem i tvůrcem meziválečné levicově orientované kultury. Pod vlivem marxistické estetiky se zabýval sociologií umění i kulturní politikou. Povahu vztahu umění a revoluce i význam angažovaného či tendenčního umění však několikrát přehodnotil.
K významným představitelům meziválečné stranické inteligence patřil literární kritik, estetik a etnograf Bedřich Václavek. S respektem na něho vzpomíná i jinak přísný soudce Václav Černý (osudy obou mužů dočasně spojila odbojová činnost za protektorátu). Naopak spisovatelka Milada Součková o něm mluví jako o intelektuálovi, který nepřekročil stín stranické loajality. Jedná se o dva protikladné pohledy na jednu osobnost, nebo je tato protikladnost pouze zdánlivá?
Za „bolševizaci“ strany
Václavek vstoupil do komunistické strany jako třicetiletý v roce 1927. Předtím byl organizován v Devětsilu, coby spoluzakladatel jeho brněnské pobočky, a ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (předchůdkyni poúnorového Svazu československo-sovětského přátelství, která byla založena v roce 1925 a jíž předsedal Zdeněk Nejedlý). Avšak už v roce 1929 došlo uvnitř KSČ k zásadnímu přeskupení mocenských sil. Na pátém sjezdu se novým předsedou strany stal Klement Gottwald a začala zlopověstná „bolševizace“, která znamenala likvidaci pozůstatků předchozího vedení Bohumila Jílka a podřízení politických rozhodnutí Kominterně.
Nastalé změny vyvolaly u některých stranických intelektuálů a umělců vnitřní konflikt mezi osobním přesvědčením a stranickou loajalitou, který přerostl v konflikt vnitrostranický. Veřejnou manifestací tohoto sporu se stal takzvaný projev sedmi – kritické vystoupení Josefa Hory, Marie Majerové, Heleny Malířové, S. K. Neumanna, Ivana Olbrachta, Jaroslava Seiferta a Vladislava Vančury. Jejich slova o sebevražedné politice gottwaldovského vedení se setkala s pobouřenou reakcí. V Rudém právu se psalo o hrubém porušení stranické disciplíny. Rétoricky mírnější, byť neméně důsledné bylo vyjádření tvůrčích osobností, které se za Gottwaldovo vedení naopak postavily. Kromě Julia Fučíka nebo Vítězslava Nezvala to byli i Karel Teige či Ladislav Novomeský (jejichž podpis má poněkud trpkou příchuť, připomeneme-li si jejich nelehké poúnorové osudy) a mezi loajálními signatáři nechyběl ani Václavek. Svým podpisem vyjádřil souhlas s názorem, že moderní kultura není myslitelná bez spojení s revolučním dělnickým hnutím, jehož politickou reprezentantkou nadále zůstává KSČ s Gottwaldem v čele. Mimo to souhlasil s větou, že vystoupení proti gottwaldovskému vedení bylo „těžkou chybou“. A konečně se postavil i za vyloučení všech sedmi neposlušných ze strany.
Hlubší důvody konfliktu odhalil básník Josef Hora, když ve své úvaze Literatura a politika z roku 1929 napsal, že komunismus je pro něho víc než politické hnutí a mnohem víc než stranická loajalita. Komunismus mu byl souvislou představou nové skutečnosti – celkové emancipační přeměny společnosti, života a umění. Vnímavý Václavek si hloubku tohoto střetu nemohl neuvědomit, nemohl jí nerozumět, mohl s ní ovšem nesouhlasit a rozhodl se držet nové stranické linie – potud má výše vzpomínaná Milada Součková pravdu. Proto může překvapit, že se brzy sám dostal do názorového střetu se stranickými soudruhy, jmenovitě s Eduardem Urxem.
Těžká chyba
Filosof, estetik a novinář Eduard Urx patřil k průbojným stranickým intelektuálům. Jeho kritiky jakýchkoli ideových „úchylek“ byly nemilosrdné, zároveň však prozrazovaly nespornou filosofickou erudici. Když v roce 1930 vyšla Václavkova kniha Poezie v rozpacích, napsal Urx rozsáhlou, argumentačně pevnou a místy drtivou kritiku. V čem spočívalo jádro tehdejšího sporu, který měl nejen teoretické, nýbrž i politické souvislosti?
Kniha představovala promyšlený pokus o vědeckou formulaci programové estetiky, přičemž vědeckost měl zajistit marxistický základ. Ve Václavkově materialistické koncepci byl vývoj moderní kultury chápán v úzkém sepětí s vývojem společnosti, s dynamikou výrobních sil a vztahů. Václavek zároveň deklaroval, že ve svém výkladu uplatnil sociologickou metodu. A právě ta se stala jedním z cílů následné Urxovy kritiky. Došlo ke srážce dvou pojetí vztahu historického materialismu a sociologie. Pro Urxe totiž byla sociologie „pseudomaterialistická vědecká kategorie“ hájící třídní zájmy buržoazie, a stojící tak v nepřekonatelném protikladu vůči historickému materialismu. Druhá Urxova námitka mířila k údajnému přecenění významu techniky a technologického rozvoje pro vývoj společnosti – Václavek podle něj vnímá techniku jako samostatnou nositelku vývojových tendencí.
Tyto „prohřešky“ měly zajímavé teoretické inspirace. Na prvním místě je třeba zmínit dílo německé estetičky Lu Märtenové. Ta podobně jako Václavek neviděla mezi sociologií a historickým materialismem rozpor. Její dvě studie, v nichž určila historický materialismus jako sociologickou metodu, Václavek nejen dobře znal, ale také je pro časopis Sociologická revue přeložil. Druhou inspirací byl politický teoretik a praktik Nikolaj Ivanovič Bucharin. Ten v popularizační příručce Teorie historického materialismu (1921) nazírá techniku jako autonomní sílu společenského vývoje. V polovině dvacátých let vystoupil se zásadní kritikou Bucharinovy koncepce významný maďarský filosof György Lukács, který trval na tom, že techniku je třeba vnímat jako neautonomní součást ekonomiky – jako moment existujícího výrobního systému. Urx argumentuje obdobně jako Lukács. V úhrnu zhodnotil celou koncepci jako neudržitelnou a závěrem autorovi dramaticky vzkázal, že „je nutno, aby ji odvolal“.
Dalším jablkem sváru se kromě uvedených teoretických problémů stala Václavkova kritika angažovaného revolučního umění. Václavek soudil, že spojování umění a revoluce neprospívá ani umění, ani revoluci. Obě oblasti lidské činnosti je podle něj vhodné rozvíjet odděleně, protože umění se obrací k lidské citovosti, jeho funkcí není měnit společnost. Takovou představu Urx rozhodně odmítl. Je pozoruhodné, že přitom zvolil stejné slovní spojení, jež bylo použito v kritice „vystoupení sedmi“ – také Václavkovo tvrzení je „těžká chyba“. Tady už byla v sázce revize vztahu umění a politiky, který se stranickým intelektuálům jevil jako naprosto klíčový.
Od sebekritiky k Charkovu
Václavek skutečně odvolal. Připomeňme však kontext, v němž se střet mezi Urxem a Václavkem odehrál. Urx se svou kritikou vystoupil ve chvíli, kdy se gottwaldovské vedení již stabilizovalo a v Sovětském svazu posiloval svou moc Stalin. Naopak z Trockého se stala persona non grata a slova „trockismus“ či „trockista“ fungovala jako synonyma pro „myšlenkový omyl“, nebo dokonce „politické odpadlictví“. Václavek se podvolil jak většině Urxových argumentů, tak stalinskému slovníku. Své „omyly“, pokud jde o vztah kultury a stranické politiky, zavrhl coby důsledek vlivu trockismu a sebekriticky uzavírá: „Tyto názory jsem již opustil a si opravil.“
Spektakulárním úspěchem pokračující stalinské politizace kultury byl sjezd proletářských spisovatelů v Charkově v listopadu 1930. Komunistická strana tam vyslala právě Václavka, který ze svého pobytu v Sovětském svazu napsal několik oslavných článků. Nejenže potvrdil svou sebekritiku ohledně vztahu kulturní a stranické práce a tendenčnosti v umění, ale přijal rovněž názor, že i kdyby proletářská (tendenční) literatura byla špatná, je třeba v ní působit – neodmítat ji, nýbrž pracovat na jejím uměleckém zdokonalování.
Václavkův obrat veřejně kritizoval Josef Hora. Jízlivě jej komentoval novinář Václav Běhounek v článku Zpověď dítěte svého věku: „Hrozíme se, co by se stalo, kdyby byl Bedřich Václavek do Charkova nejel, kdyby byl například zmeškal vlak, nebo kdyby ho byla žena nepustila. Pak by nám i jemu bylo možná navždy souzeno setrvat na bludných názorech o literatuře, potácet se v hrozných omylech a být smeten jako reakcionář novou literaturou.“ Václavek psal o svém názorovém přerodu zcela otevřeně, byť otázka stranické loajality zde jistě sehrála podstatnou roli. Nicméně v průběhu třicátých let postupně dozrál ze stranického konformisty v samostatného badatele, literárního sociologa a historika. Václav Černý ho v letech nejhorších, za nacistické okupace, poznal jako aktivního odbojáře, který byl poté gestapem odvlečen do Osvětimi, kde v roce 1943 zahynul. Zdá se, že hodnotová zásadovost, osobní statečnost a stranická loajalita se u Bedřicha Václavka vzájemně nevylučovaly.
Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.