Čeští Němci měli vlastní komunistickou stranu dříve, než vznikla pražská KSČ. Jak se projevovala jejich snaha o sebeurčení v mnohonárodnostním Československu? Počáteční naděje ve velkoněmeckou socialistickou revoluci vzaly brzy za své a němečtí komunisté se spojili s těmi českými v boji za beztřídní společnost, v níž etnicita neměla hrát žádnou roli.
Jako datum založení Komunistické strany Československa se obvykle uvádí 16. květen 1921, kdy se konal ustanovující sjezd české a slovenské marxistické levice v pražském Karlíně. První, pozapomenutá organizace tohoto názvu se ale objevila už v březnu téhož roku, kdy byla ve společenském sále zájezdního hostince Colosseum v libereckých Pavlovicích založena „Komunistická strana Československa, německé oddělení“, jak zněl její celý název. Založili ji čeští Němci a okolí Liberce se po sloučení všech komunistických stran na podzim 1921 stalo jednou z volebních bašt hnutí.
Velkoněmecká revoluce
Podobně jako u její české sestry předcházel vzniku českoněmecké komunistické strany poměrně složitý vývoj uvnitř rakousko-německé sociální demokracie, jehož kořeny sahaly hluboko před první světovou válku. Byl to právě Liberec, kde se postupně utvořila důležitá základna jejího levicového křídla, které toužilo více po revoluci než po reformách a bylo spíš internacionální než nacionální. Těsně před první světovou válkou měl na stejném místě, kde byla později založena německá KSČ, projev spoluzakladatel Komunistické strany Německa Karl Liebknecht. Tuzemskému publiku ho představil Karl Kreibich, který patřil spolu s Aloisem Neurathem k hlavním předákům místní krajské organizace. Není příliš překvapující, že za války v českých zemích právě liberečtí komunisté měli nejblíže k zimmerwaldskému hnutí, sdružujícímu levé křídlo evropských socialistických stran, které kritizovalo mateřské partaje za podporu válečných snah jednotlivých států.
Přesto cesta k založení multietnické KSČ nebyla po válce jednoduchá. Česko-německá levice sice odmítala Rakousko-Uhersko stejně jako Německou říši a českému dělnictvu pogratulovala ke vzniku národního státu, ale už vzhledem k vazbám na říšskoněmeckou levici doufala ve velkoněmeckou revoluci. Němečtí soudruzi zdůrazňovali, že pro české Němce chtějí totéž, co dříve požadovali pro Čechy a Jihoslovany – národní sebeurčení. Jakkoli českou sociální demokracii dlouhodobě kritizovali za spojení s nacionální pravicí, po válce učinili to samé a podpořili vznik separatistické provincie Německé Čechy pod vedením nacionálně liberálního politika Rudolfa Lodgmana von Auen. Kreibich, jehož vyjádření v poválečných letech snad nejlépe ilustrují vývoj místní organizace, při projevu před obsazením severních Čech československou armádou v prosinci 1918 prosazoval ostrý postup: „Češi musí vtáhnout do mrtvého, vyhynulého města. Vynaložíme veškeré úsilí, abychom naše spravedlivé právo na sebeurčení ubránili.“ V „nejkrajnějším případě“ připouštěl i násilí: „Když jsme přetrpěli tři roky tam venku na frontě, na zasněžených kopcích Tyrolska, v Karpatech či na Piavě pro nic, tak to přetrpíme také na Ještědu a na Javorníku.“ Jeho věty byly podle libereckého stranického listu Vorwärts přivítány s bouřlivým potleskem.
Obrat k Moskvě
K ozbrojenému odporu nakonec nedošlo. Jak napsal historik Michal Pullmann, u liberecké sociální demokracie se v prvním roce nového státu „programově internacionální a vypjatě nacionalistické motivy vzájemně prostupovaly, aniž by byl tento vnitřní rozpor, zdá se, pisatelům a čtenářům zjevný“. Zejména německojazyčné pohraničí bylo silně zasaženo poválečnou recesí a na nesouhlas s přičleněním k Československu měla vliv i sociální situace. Jistým milníkem nacionálně podmíněné protistátní politiky se stal 4. březen 1919, kdy sociální demokraté svolali v severočeských městech demonstrace požadující stažení československých vojsk a navrácení zásob potravin a uhlí. Masové, částečně násilné protesty skončily masakrem. Vojsko v několika městech začalo do davu civilistů pálit, přes dvě stě jich zranilo a přes padesát, včetně žen a dětí, jich zabilo. Popis událostí v deníku Vorwärts nepřipouštěl jakýkoli kompromis ve vztahu k nově vzniklému státu (a zároveň dokládá, nakolik byl tento stát chápán jako etnicky český): „Česká republika a její přespříliš horliví obránci na sebe uvalili těžkou krvavou vinu a německé třídně uvědomělé dělnictvo v německých, Čechy násilně obsazených územích to této ‚republice‘ a jejím vládcům nikdy nezapomene.“
Zatímco pro nacionálně orientované strany zůstal 4. březen symbolem československého útlaku a nemožnosti česko-německé spolupráce, německo-čeští radikální marxisté v průběhu let 1919 a 1920 navazovali s českou levicí, ze sociální situace v novém státě rovněž zklamané, užší kontakty. Se smrtí Liebknechta a Rosy Luxemburgové, zavražděných s vědomím sociálnědemokratického ministra vnitra výmarského Německa, navíc nejen rostlo napětí uvnitř sociální demokracie, ale také mizela vidina německé socialistické revoluce. U levicových radikálů začal opět převažovat sociálně podmíněný boj se státem nad bojem nacionálním, třídní loajalita nad loajalitou etnickou. Jak to formuluje jeden článek z dobového tisku, „sebeurčení proletariátu“ se stalo důležitějším než sebeurčení národů. Pohledy severočeských radikálů se začaly obracet k Moskvě jako centru nově se utvářejícího komunistického hnutí, což dobře dokládá i Liberecký manifest z května 1920, který mimo jiné otevřeně vyzýval českoněmeckou sociální demokracii ke vstupu do komunistické internacionály. Skutečnost, že manifest byl publikován v brožuře Tábor, složené z dvou Kreibichových článků o husitství z let 1915 a 1920, ilustruje odmítnutí dosavadní nacionální rétoriky.
Bojovat společně
Zatímco na podzim 1920 na teplickém sjezdu sociální demokracie levice nezískala většinu a podřídila se jeho výsledku, na konci roku se proti vůli vedení připojila k prosincové generální stávce. Kreibich tehdy vzpomenul skutečnost, že v březnu 1919 střelbu československých vojáků kritizovali radikálně orientovaní kladenští socialisté. Tehdy prý „poprvé tekla dělnická krev v této republice“. O rok a půl později podle něj hnutí stojí před „dějinným okamžikem“ podobného významu. Velké rozhořčení posluchačů prý vyvolala jeho slova, že podle vedení strany německým dělníkům není nic do toho, když „v Praze teče krev“ a „probíhají boje mezi majetnými a nemajetnými“. Kreibich oproti tomu prohlásil: „Jako sociální demokraté musíme stát na straně našich českých soudruhů a s nimi společně bojovat.“ Situace si podle něj žádala vznik „internacionální, komunistické strany v republice“. Radikalita byla navíc mnohdy dána i generačně – nejhlasitěji prosazovali vytvoření komunistické strany členové stranické mládeže, mezi jinými i Bruno Köhler, jeden z pozdějších hlavních viníků stalinistických procesů. Cesta k založení komunistické strany, k němuž došlo o tři měsíce později, tak byla otevřena.
Němci a Němky představovali důležitou složku KSČ, jakkoli jejich podpora začala upadat s agresivní bolševizací strany po roce 1929 a rovněž s nástupem Henleinovy Sudetoněmecké strany. Po druhé světové válce byli nakonec zejména řadoví členové německé národnosti obětováni snaze KSČ chopit se moci. Příběh založení jejich strany je nicméně dokladem toho, jak silná podpora radikálních myšlenek tehdy v určitých vrstvách společnosti byla. Zároveň ukazuje, jak se v místním socialistickém hnutí prolínaly internacionální a nacionální motivy, a tedy sílu i meze etnického nacionalismu. Nelze však přehlížet ani fakt, že vznik KSČ oslabil prvorepublikový socialistický blok, mimo jiné i v tom smyslu, že bez stranické levice bylo ztíženo narovnání vztahů československé a českoněmecké sociální demokracie, jež se přes snahu o bližší spolupráci i společný sjezd nikdy nespojily.
Autor je historik.