Znamení zrodu

V předlistopadovém marxisticko­-leninském dějepisectví byly rozkol sociální demokracie a následné založení KSČ interpretovány ve dvou zásadních dílech. V práci Dějiny Komunistické strany Československa (1961), jež je podle historika Vítězslava Sommera paradigmatickým textem poststalinské fáze stranického dějepisectví, byl výklad vzniku KSČ rámován paranoidním vyprávěním o nepřetržitém zápase revolučních vůdců proti spiklencům, zradám reformistů a intrikám buržoa­zie. Druhý výklad představuje normalizační dílo Od Heinfeldu ke vzniku KSČ (1986) od Jana Galandauera, v jehož narativní struktuře je založení komunistické strany s odstupem analyzováno jako střet dvou dějinných tendencí, přičemž sociální demokracie představuje odpadlíky od třídnosti a marxismu, zatímco komunisté jsou dědici těch nejrevolučnějších tradic. V obou případech jde však o narativy legitimizující diktaturu KSČ a vycházející z mentální struktury politického náboženství marxismu­-leninismu, založené na konfliktu ortodoxie s herezí. Tato základní narativní struktura nebyla překonána ani v Dějinách Komunistické strany Československa (1981, česky 2002) francouzského politologa Jacquese Rupnika, který se vůči komunistickým výkladům vymezuje. Také Rupnik totiž nahlíží konflikt dvou frakcí z úzké perspektivy politických dějin.

Hegemonie a triáda

„Vědeckou anomálii“ ve vývoji jazyka komunistické historiografie představuje reformní narativ Zdeňka Kárníka. Ten se sice ve svém raném díle Za československou republiku rad (1963) drží konfliktualistického přístupu založeného na binárním střetu revolučního marxismu s reformismem, přesto však formuluje problematiku hegemonie, kterou pak rozvedl v práci Socialisté na rozcestí (1968), kde již uvažuje v logice triády.

Vstupem USA do první světové války začal být Šmeralův austromarxistický proud v sociál­ní demokracii marginalizován jednak státoprávním nacionalismem Františka Modráčka, jednak reformistickým směrem Gustava Habrmana – obě frakce byly pro spolupráci s občanskými stranami pod vedením masarykovské Maffie. V důsledku protestů plzeňských škodováků a především Říjnové revoluce v Rusku se Šmeralova frakce později transformovala v takzvanou marxistickou levici. „Hegemonie buržoazie v národním hnutí se upevňovala úměrně tomu, jak se socialistické strany stávaly součástí odbojového bloku,“ vysvětluje Kárník příčiny Masarykova vítězství v osudovém okamžiku rozpadu podunajského soustátí.

Přestože Kárníkovo uvažování v kategoriích hegemonie a triády znamenalo pro naši historickou vědu závan svěžího vzduchu v zatuchlé atmosféře marx­-leninského dogmatismu, úzce politické vysvětlení hegemonie nevedlo ke zpochybnění základních článků víry. Gramsciánský koncept kulturní hegemonie, vysvětlující kulturní podmíněnost třídního panství buržoazie, by totiž mohl nabourat konstrukci narativu legitimizujícího diktaturu KSČ a argumentujícího její historickou a ekonomickou nutností. V důsledku limitů marxismu­-leninismu, navíc v době, kdy se teprve připravoval obrat v západní historiografii, neměl Kárník dostatek analytických nástrojů na to, aby svedl vysvětlit Masarykovo vítězství jinak než z politických příčin.

Změšťanštění dělnické aristokracie

Snaha o vysvětlení porážek revolucí zburžoaz­něním dělnictva má dvě fáze. V prehistorickém období byla u Engelse a později také u Lenina spjata s pojmem dělnické aristokracie. V jejich ekonomistickém pojetí byly sociální status, životní styl a názory této úzké vrstvy kvalifikovaných a dobře placených dělníků průmyslově vyspělých států Západu podmíněny vykořisťováním koloniálních a agrárních zemí. Tento výklad se stal závazným kánonem pro oficiální historiografii komunistických diktatur. Zatímco v popisu Jürgena Kuczynského z knihy Geschichte des Alltags des deutschen Volkes (Dějiny všedního dne německého lidu, 1980) patřily do této vrstvy jak modré límečky nově se rozvíjejících průmyslových odvětví (železniční doprava, elektrotechnický a automobilový průmysl), tak bílé límečky dělnických organizací, Vlastimila Křepeláková v práci Struktura a sociální postavení dělnické třídy v Čechách 1906–1914 (1974) tvrdí, že šlo o dělníky ve strojírenství, stavebnictví a sklářství, jejichž předválečná denní mzda čtyři koruny denně a sto padesát korun měsíčně odpovídala normám střední třídy. Přestože šlo jen o desetinu dělnictva, jakožto jeho nejorganizovanější vrstva byla nejúspěšnější při prosazování svých zájmů.

V historicko­-etnografickém portrétu Antonína Robka Stará dělnická Praha (1981) jsou „aristokraté“ pražského dělnictva zobrazeni s distinktivními módními znaky, tvořenými svátečními tvrdými manžetami, kalikovými košilemi, jehlicemi do kravat a takzvanými pérky, jak si v neděli pochutnávají na „knedlu, vepřu, zelu“.

Historik Lukáš Fasora v monografii Dělník a měšťan (2010) pak z německého prostředí přinesl zpět do české odborné debaty pojem „změšťanštění“ (Verbürgerlichung). Ten byl historiky bielefeldské školy přeložen do jazyka kulturního obratu, v jehož kontextu znamená osvojování si hodnot (výchova, bydlení, odívání a podobně) měšťanské kultury prostředím dělnické aristokracie. Domnívám se, že takovéto uchopení problematiky změšťanštění, jež se podle historického antropologa Alfa Lüdtkeho mimo jiné stalo jednou z příčin poslušnosti německého dělnictva při narukování do obou světových válek a jeho aktivní podpory nacismu, může pomoci vysvětlit také kulturní podmíněnost konfliktu mezi oběma frakcemi sociální demokracie v českých zemích.

Generační konflikt

Další motiv, jímž Fasora přispěl k modernizaci výkladu poválečného rozkolu sociální demokracie, byla generační analýza v knize Stáří k poradě, mládí k boji (2015). V ní ukázal, že se mladá generace socialistického hnutí, utvářená válkou a představami o revoluci v Rusku, vzbouřila proti zburžoaznělé generaci otců od rodin, kteří se zasloužili o demokratizaci vídeňského parlamentu. Starší generace podle něj sloužily jako základna těch socialistických vůdců, z nichž se staly bílé límečky žijící z politiky. Tento úřednický typ politických profesionálů, stojících v protikladu vůči charismatikům, vyvozoval legitimitu svého postavení z voleného mandátu či jmenování. Nejčastěji to byli pragmatičtí politici středostavovského původu i habitu a průměrné představivosti, nepřekračující rámec parlamentarismu.

Je patrné, že v některých dílech se komunistické dějepisectví dokázalo povznést od mytologizujícího vyprávění o střetu revolucio­nářů s reformisty ke komplikovanější struktuře „vědečtějšího“ uvažování. Významnou roli v těchto interpretacích hrály koncepty hegemonie a dělnické aristokracie, respektive jejího změšťanštění. Tyto úzce politicky či ekonomicky profilované pojmy byly po roce 1989 generací mladších historiků přeloženy do jazyka kulturního obratu, a spolu s konceptem generace umožnily pochopit, že okolnosti založení komunistické strany nelze reflektovat bez perspektivy kulturního střetu mezi generacemi a vrstvami dělnictva.

Autor je doktorand historie na FF UHK.