Když v roce 1988 můj bratr emigroval do Francie, hrálo v tom roli přesvědčení, že v Československu reálný socialismus jen tak nepadne, což mu otec v telefonických hovorech z Prahy potvrzoval ještě v průběhu roku 1989. Když loni začaly masivní protesty proti Lukašenkově diktatuře v Bělorusku, zdálo se naopak, že tamní režim, který působil podobně „věčně“ jako kdysi ten československý, přece jen začíná ztrácet dech. Z dnešního pohledu se to ovšem jeví jako přehnané očekávání. A právě situaci v Bělorusku „rok poté“ se věnuje aktuální číslo A2, připravené ve spolupráci s překladatelem a básníkem Maxem Ščurem. Ukazuje se, že paralel mezi Čechy a Bělorusy je celá řada; oba malé národy ostatně obývají prostor mezi Západem a Východem, takže není úplně jasné, kam vlastně patří, a často se dostávají do vleku historických událostí, které přicházejí zvenčí. Spisovatelka Hana Sevjaryněcová ve svém eseji záměrně operuje se spornou kategorií „národní povahy“ a mimo jiné podotýká, že „Bělorus umí být kýmkoli – podle toho se pozná, že zůstal Bělorusem“. Ani tento postoj není Čechům (kteří v dění v Bělorusku leckdy hledají potvrzení vlastních snů o sametové revoluci) zdaleka cizí. „Byla by chyba myslet si, že společnost je dnes rozdělena na světlo a tmu,“ píše dále Sevjaryněcová – a my dnes dobře víme, že takhle jednoduché to nebylo ani u nás v listopadu 1989. Pankáč, spisovatel a kadeřník Sjarhej Kalenda si v rozhovoru čísla klade otázku, „nakolik morální je za současných okolností sedět a psát povídky nebo knihy, když je tolik lidí zatčeno“. Redakce A2 se naštěstí nachází v Praze, nikoliv v Minsku, takže podobné dilema řešit nemusí a může vsadit na to, že i psaný text má v boji za svobodu své místo.