Klasik švédské artové komedie Roy Andersson se opět vrátil do svého vysoce stylizovaného, neúprosně ironického světa. Na rozdíl od svých předchozích opusů v novince O nekonečnu především rozviřuje prach nad životy prostoupenými všeobecnou rezignací.
Je to jeden z mála filmařů, kterého podle jedinečného stylu poznáme během prvního záběru. Mrtvolně sinalí lidé sedí či stojí uprostřed pečlivě naaranžované mizanscény jako oživlé postavy z obrazů amerického malíře Edwarda Hoppera, které na zádech nesou všechnu tíhu světa. Tak to vypadá ve světě švédského filmaře Roye Anderssona, který snímkem O nekonečnu počtvrté zve diváky do svých filmových „tableaux vivants“. Z jeho živých obrazů však tentokrát život zcela vyprchal.
Spokojit se s životem
Roy Andersson debutoval Švédskou lovestory (En kärlekshistoria, 1970), připomínající poetiku tehdejších nových vln včetně té československé, a po druhotině Gilliap (1975) se na dvě a půl dekády odmlčel. Po svém návratu pouhými dvěma filmy zanechal hluboký otisk v kinematografii nového tisíciletí. Snímky Písně z druhého patra (Sånger från andra våningen, 2000) a Ty, který žiješ (Du levande, 2007) tematizovaly strnulost a zatuhlost lidské existence i společenských institucí se severskou jízlivostí, ale též se smyslem pro grotesku a čistě vizuální gag. Ve svém předposledním díle Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě (En duva satt på en gren och funderade på tillvaron, 2014) se Andersson stylově neposunul, spíše své melancholicko-satirické výjevy sochal s rutinou, při níž se vykreslování banality světa samo mění v lehce banální podívanou. Novinka O nekonečnu už se zcela usadila v pochroumaném světě. Energie, s níž v úvodní scéně snímku Ty, který žiješ jako ryzí, lakonický, vizuální gag promlouval obří suzafon, zmizela. Andersson zavádí publikum do prostředí důsledně tónovaného do pastelových odstínů hnědé, šedé a modré barvy; do světa, který už paletou barev působí střídmě, usedle, starozákonně. A přitom je to svět, v němž všechny postavy ztratily víru.
„Musíme se spokojit s tím, že žijeme,“ říká terapeut svému pacientovi v jedné ze scén této filmové básně, která sestává z výjevů odehrávajících se v neurčitém časoprostoru. Vše působí jako ze vzdálené minulosti, jako by všechno pokryl prach. Scény všednodenní se střídají s velkými dějinnými okamžiky – vidíme válkou zničený Kolín nad Rýnem či vojáky putující Sibiří do zajateckých táborů. Ale Andersson o dávném, mrtvém, zaprášeném světě vypráví i tam, kde se zjevně nacházíme blíže současnosti.
Já nevím, co chci
Volné pásmo scén propojuje jako básnický refrén prohlášení občasné vypravěčky: „Viděla jsem…“ Ale tato variace na známé „Viděl jsem…“ Allena Ginsberga nemůže být nespoutané, horečné představivosti beatnické poezie vzdálenější. Lakonické věty „Viděla jsem ženu, která měla problém s botou“ či „Viděla jsem muže, který škemral o život“ jsou doslovným popisem toho, co se děje v obraze, jakýmsi lámáním hole nad silou poezie. Andersson ukazuje lidi opakující rituály, jež ztratily svůj původní význam, třeba rodiče mechanicky zalévající květiny na hrobu syna padlého ve válce: „Děláme ti to tady hezké, aby ses nemusel stydět.“ Nekonečno z titulu filmu není něčím nad námi, k čemu bychom se s nadějí mohli vztahovat. Andersson spíše vykresluje abstraktní říši, v níž nefunguje čas a s ním ani žádné hodnoty. Lidé tu pláčou nad bolestí života se stejnou tragičností, s jakou oplakávají mrtvé, a k pláči je nutí prosté uvědomění: „Já nevím, co chci.“
Na rozdíl od Anderssonovy dřívější tvorby zde už vidíme svět, kterému nelze pomoci, kde je vše špatně. Od banálních situací, když se ženě ulomí podpatek a muži se uprostřed pustiny porouchá auto, není příliš daleko do krytu, v němž nacističtí pohlaváři čekají na brzký konec. Anderssonovi hrdinové vždy žili v umělém, pečlivě aranžovaném světě, který jasně ukazoval, že má především alegorickou povahu. Upřeně hleděli stejným směrem nebo od sebe, nikdy ne tváří v tvář. A kolem nich se míhaly malé i velké dějiny, aniž by docházelo k přímé interakci. Také ve snímku O nekonečnu postavy uprostřed barů či prodejen chlazených ryb strnule hledí na padající vločky nebo padající facky. Ale jako by tato vize zamrzlého, pochroumaného světa zůstala tím jediným, o čem filmař točí. Všechny ty obrazy už jsme viděli. Tentokrát však naplnění pochází spíše ze snahy nad nimi přemýšlet než z jejich audiovizuální síly. Andersson natočil báseň nejspíš záměrně zbavenou všeho poetického a zacyklenou v sobě, podobně jako je v jeho posledním díle zacyklený, rozbitý a zamrzlý čas. Otázkou je, co mu zbylo. Je to něco víc než s lehkým nadhledem inscenované plačky nad břemenem lidské existence?
Autor je filmový kritik.
O nekonečnu (Om det oändliga). Švédsko, Německo, Norsko 2019, 73 minut. Režie, scénář a střih Roy Andersson, kamera Gergely Pálos, hrají Anja Bromsová, Bengt Bergius, Marie Burmanová ad. Premiéra v ČR 10. 6. 2021.