Dalo by se říct, že umění v Bělorusku roku 2020 bylo buď politicky angažované, anebo nebylo vůbec. Výtvarných projevů a performancí, které vznikly v reakci na tamní revoluční situaci, je nepřeberné množství. Následující text se snaží přiblížit alespoň ty nejvýraznější.
Běloruské umění bylo doslova v centru dění hned od začátku volební prezidentské kampaně, když byl 18. června 2020 zatčen Lukašenkův nejsilnější potenciální protikandidát, manažer běloruské pobočky Gazprombanky Viktar Babaryka. Ten byl už dříve znám jako mecenáš umění – právě jeho přičiněním vlastnila Belgazprombanka sbírku uměleckých děl, kterou pravidelně zpřístupňovala veřejnosti. Po Babarykově zatčení banku převzal stát a její majetek včetně uměleckých děl byl zabaven. Do sbírky patřil mimo jiné obraz slavného malíře Chaima Sutina Portrét Evy. A právě ten se stal jedním z prvních symbolů odporu. Reprodukce obrazu s nápisem „Já – My – Eva“ se rozšířila na internetu, v některých verzích měla Eva vztyčený prostředníček, v jiných zase vězeňský stejnokroj. Mnoho lidí si tenkrát všimlo, že žena z portrétu je docela podobná opoziční lídryni Sviatlaně Cichanouské.
Další událostí, která se promítla do umění, bylo zakázané předvolební shromáždění právě s účastí Cichanouské v Minsku 6. srpna. Na daném místě se původně měla konat hudební akce provládního Svazu mládeže s hudbou, a když na místo dorazili nespokojení voliči, DJové akce Kiryl Halanau a Uladzislau Sakalouski jim na uvítanou pustili píseň Viktora Coje Pereměn a přitom zvedli ruce se znamením V. Fotografie mladíků s tímto gestem se pak stala předlohou pro graffiti na takzvaném náměstí Změn. Graffiti se proměnilo v doslova kultovní objekt, jehož obrana si vyžádala řadu střetů s policií, desítky zatčení a dokonce jednu oběť: vraždu Ramana Bandarenky, shodou okolností malíře. Není ostatně vyloučeno, že autorem graffiti byl právě on.
Válka barev
Během volební kampaně v květnu až srpnu 2020 byl primárním prostorem a nástrojem vizuální agitace pochopitelně internet, a to prostřednictvím memů, které zcela nahradily tradiční politickou karikaturu (typické ukázky této tvorby najdeme například na webových stránkách cultprotest.me). Nejvýznamněji se v tomto žánru prosadil žijící klasik běloruského designu Uladzimir Cesler, jehož originální grafická díla dnes patří k symbolům revoluce. Nepřehlédnutelnou umělkyní, jejíž počítačová grafika přispěla k vizuálnímu „brandu“ běloruské revoluce, je rovněž u nás žijící Rufina Bazlová: z prvků běloruské lidové výšivky sestavuje „naivní“, ale o to působivější ilustrace současného dění.
Typicky běloruským žánrem internetového politického boje jsou takzvané stickers (nálepky), používané na nejrůznějších komunikačních platformách, především v Telegramu. Běloruští grafici vyrobili desítky humorných sérií (balíčků) těchto nálepek s motivy běloruské revoluce. Provládní tvůrci se vzápětí pokusili o totéž, ovšem dopadli podobně jako jejich patron Lukašenko ve volbách.
Lidová tvořivost se ovšem projevila i v běloruských ulicích. Byly to v první řadě protirežimní graffiti a nápisy, ale také třeba světelná show (na zdi protějších domů se z bytů promítaly symboly odporu). Jako velice působivý projev politického postoje se ukázala instalace. Šlo například o množství černých odpadkových pytlů s nápisem MUS (běloruská zkratka pro ministerstvo vnitra, zde zároveň odkazující k ruskému slovu „musor“, tedy odpad) nebo o figuríny policistů, také zhotovené z černých odpadkových pytlů a symbolicky oběšené na stromech nebo pouličních lampách. Za jednu z instalací – strašáky s tvářemi vysokých státních úředníků – byli její autoři Maxim Tacjanok a Dzianis Zajančeuski odsouzeni ke třem rokům nucených prací.
Dalším specifikem běloruského protestu se stala „válka barev“ v minských ulicích: použití bílé a červené je totiž de facto zakázané, a to i v případě oblečení; všude ve veřejném prostoru jsou tyto barvy nahrazovány červenou a zelenou, barvami oficiální vlajky Běloruska.
Venuše s pohmožděninami
Ani vystudovaní umělci nestáli stranou společenského dění. V reakci na policejní brutalitu namalovala Jana Čarnova realistickou Běloruskou Venuši: nahou ležící ženu s fialovými pohmožděninami po bití pendreky. Velice aktivní angažovanou umělkyní je malířka a performerka Nadzia Sajapina. Ta už 1. července uspořádala v galerii Art-Belarus performanci Dědictví, která reagovala na zabavení výše zmíněné umělecké sbírky Belgazprombanky: před prázdnými rámy v galerii stáli „diváci“, kteří měli na zádech připevněné reprodukce zabavených obrazů. V září 2020 byla Sajapina zatčena za účast na protestní akci a strávila patnáct dnů ve vězení, kde vytvořila řadu kreslených portrétů svých spoluvězeňkyň. V říjnu odjela z Běloruska a nyní působí v Kyjevě, kde aktuálně v galerii Mysteckij Arsenal vystavuje dílo Dopis matce: je to ručně psaný dopis, sestávající z jediné opakované věty: „Chci se vrátit.“
V oblasti umělecké performance se hned ve volební den 9. srpna projevil známý akcionista Alexej Kuzmič, jehož vystoupení navazují na akce ruské skupiny Vojna. Během hlasování namaloval na volební lístek penis, pak se svlékl a v bederní roušce, se zavázanýma očima a s lístkem nalepeným na prsa zůstal v póze ukřižovaného Krista stát uprostřed volební místnosti. Zatčen nebyl, a tak performanci zopakoval večer téhož dne na jedné z minských tříd před ozbrojenými těžkooděnci. Na konci srpna musel Kuzmič z obav o svou bezpečnost Bělorusko opustit, teď žije v Kyjevě.
K performanci lze přiřadit i erotický tanec v růžových ženských šatech, za který byl pankáč Ihar Bancar po několikaměsíčním vězení a dvou týdnech hladovky odsouzen k jednomu a půl roku nucených prací. Mladá umělkyně Ulliana Neuzorava pojala svou performanci jinak: s plakátem „Za tento plakát mě můžou zatknout“ jezdila na podzim 2020 minským metrem a natáčela na video reakce cestujících, kteří byli většinou vystrašení. Jen jednou se setkala s verbální agresí ze strany podporovatele Lukašenka, což dodalo performanci nezamýšlený „akční“ rozměr.
Asi nejzajímavější jsou akce kolektivu Exorcist Gesamtkunstwerk, dokumentované ve facebookové skupině Actions Against the Wall. Skupinu tvoří klasičtí performeři, kteří ovšem z obav o bezpečnost své akce nepředvádějí veřejně a místo toho je natáčejí na video a publikují na internetu. Video zachycující, jak spisovateli Illjovi Sinovi zabetonovávají hlavu do zdi, má miliony zhlédnutí – a také spoustu negativních komentářů o nepřípustnosti podobně brutálních výjevů. V žánru videoperformance tvoří také Taša Arlova, Hleb Burnašau, Hanna Silivončyk, Bergamot a mnozí další.
Nevkus ať mluví za sebe
V budoucnu se budou nepochybně zkoumat i provládní kulturní projevy, jakkoli se jen těžko dají považovat za umělecké. Už nyní ostatně facebooková skupina Belarusian Contemporary Trash Culture sleduje veškeré nehoráznosti, které vznikají na objednávku státu ve veřejném prostoru, od „performancí“ s nacistickými vlajkami u památníku obětem války v Chatyni po pouliční plakáty. Facebooková skupina Fuprematismus zase dokumentuje zamalovávání protestních nápisů na budovách a plotech, v jehož důsledku vznikají celkem roztomilé barevné obdélníčky, nechtěně zpestřující šeď běloruských měst. Skupinu založil dokumentarista Maxim Švěd, který se tématu věnoval už dříve ve filmu Pure Art (2019), uvedeném i u nás.
Největším „uměleckým“ dílem Lukašenkova režimu je ovšem televizní propaganda. K jejím hvězdám patří například Ryhor Azaronak, jehož homofobně démonologický komentář na téma letošní Eurovize byl skvostnou ilustrací ideologického tmářství. Vyzýval v něm k vytvoření železné opony kolem Běloruska, která by měla zabránit amorálnímu působení Západu na vzkvétající diktaturu.
Velice působivě dokáže pracovat s materiálem státní propagandy všestranný umělec Andrej Anro. Ten sestříhal videa vynucených doznání četných vězňů Lukašenkova režimu do krátkého dokumentu We Have No Other Country (2020). Projevy mučených a jejich mučitelů (se zatemněnými obličeji a pozměněnými hlasy) v něm zaznívají bez komentáře. Svou syrovostí patří tento devítiminutový snímek k nejvýraznějším svědectvím o hrůzách současného běloruského režimu. Avšak počiny běloruského protestního umění ve filmu a divadle, o hudbě a literatuře nemluvě, by si zasloužily samostatné texty.
Autor je básník a překladatel.