Mezi Hegelem a Leninem

Nejznámější dílo maďarského marxistického filosofa Györgye Lukácse vyšlo nejprve německy v roce 1923. Trvalo tedy bezmála sto let, než se Dějiny a třídní vědomí (Geschichte und Klassenbewußtsein) dočkaly vydání v češtině. Samotný překlad přitom vznikl už na konci šedesátých let minulého století. Jeho autorem je filosof Lubomír Sochor (který českým čtenářům mimo jiné zpřístupnil práce Antonia Gramsciho). Plánovanému vydání v nakladatelství Svoboda ovšem zabránila nastupující normalizace. Nyní, po padesáti letech, byl překlad znovu přehlédnut Alenou Bakešovou a Ivanem Landou; druhý z nich navíc knihu opatřil rozsáhlou úvodní studií.

Souvislosti vzniku

Přítomné vydání – stejně jako nová vydání německojazyčná nebo anglojazyčná – obsahuje hned dvě autorovy předmluvy. První pochází z roku 1922, kdy byla kniha dokončena. Druhá, z roku 1967, otevírala druhý svazek Lukácsových sebraných spisů. V roce 1922 k nám promlouvá stranický pracovník, někdejší zástupce lidového komisaře pro vzdělání a osvětu maďarské republiky rad, který teoreticky řešil praktické otázky politické práce. Lukács svým textům otevřeně přiznává příležitostný charakter a nabádá čtenáře, aby v nich nehledal vědeckou systematičnost. Nicméně hlavní záměr prostupující celou prací je svrchovaně filosofický: je jím Lukácsova snaha o správné chápání marxismu, o nalezení správné metody poznání skutečnosti, jež by vedlo ke správnému politickému jednání. Toto až obsedantní sledování „správné“ cesty může současného skeptického čtenáře poněkud iritovat, a to tím spíše, že přesvědčení o vlastní „správnosti“ znamená odmítání všeho, co autor považuje za „nesprávné“ (nemarxistické, nedialektické, buržoazní).

V druhé předmluvě vystupuje do popředí sebekritické hledisko, které zároveň ozřej­muje historicko­-ideové souvislosti vzniku díla. Ještě v roce 1908 Lukács vnímá Marxe jako sociologa, ale během první světové války, díky studiu Hegelova idealistického systému, proniká k principům Marxovy filosofie. S odstupem, v roce 1967, hodnotí Lukács své tehdejší myšlení jako dualistické: zaměstnávaly ho idealisticko­-etické otázky, a přitom směřoval k radikálnímu politickému aktivismu. Tento dualismus u něho vyvrcholil po roce 1919. Po pádu maďarské republiky rad uprchl do Vídně, kde se seznámil s Leninovým teoretickým dílem. Lukácsova duchovní situace přitom odpovídala duchovní situa­ci komunistické emigrace. Na jedné straně se objevovalo sektářství mesiánsko­-utopické povahy, totiž radikální představa absolutní roztržky s buržoazním světem, včetně naprostého odmítání jeho politických institucí. Na straně druhé byla nutnost řešit na stranické úrovni zcela konkrétní politicko­-organizační otázky. Význam Leninova postoje pak spočíval v tom, že kombinoval ideovou zásadovost s politickým pragmatismem. A právě srážka těchto protikladných názorových vrstev tvoří kontext, z něhož se zrodily Dějiny a třídní vědomí.

Ve jménu totality

Jak připomíná Ivan Landa v úvodní studii, Lukács svou knihu označuje za typickou reakci na typickou situaci. Je to odpověď na celkový stav marxismu přelomu desátých a dvacátých let. Tehdy se mezi stoupenci Marxových idejí rozproudily diskuse o tom, co je to pravověrný marxismus a zda některé teze marxistických klasiků, vystaveny tlaku společenských poměrů, nevyžadují revizi. Německý sociálnědemokratický teoretik Eduard Bernstein už v roce 1895 zpochybnil ústřední bod marxistické koncepce přeměny skutečnosti – totiž nutnost proletářské revoluce – a razil cestu postupných změn prováděných zevnitř stávajícího společensko­-ekonomického systému, tedy reformováním kapitalismu, a jeho postoj nakonec ovlivnil i kritické stoupence marxistické ortodoxie. Německý marxistický myslitel Karl Kautsky svým pojetím revoluční strany – nikoli strany dělající revoluci – ovlivnil také české komunisty pod vedením Bohumíra Šmerala. Ortodoxní marxismus ve smyslu věrnosti „doslovnému“ obsahu původních Marxových a Engelsových tezí by se tedy jistě stal okrajovým, sektářským jevem.

Lukács přesto bere hledisko ortodoxie zcela vážně. Jeho vymezení ortodoxního marxismu je ovšem odlišné: nejde o věrnost obsahům Marxových tezí, nýbrž o věrnost metodě – materialistické dialektice. Jádrem je zkoumání vzájemného působení subjektu a objektu v dějinách. Jak tomu rozumět? Z pohledu materialistické dialektiky skutečnost není jen pozorovaným objektem a subjekt není jen nehybným pozorovatelem skutečnosti. Skutečnost se pod lidskými zásahy stále proměňuje, a je tak do značné míry lidským dílem; a rovněž sama zpětně působí na člověka. V tomto dynamickém pojetí materialismu, které vyložil Marx v Tezích o Feuerbachovi (1845, česky 1954), není subjekt od objektu pevně oddělen. A odloučena není ani teorie od praxe – obě představují jednotu. Lukács navíc zdůrazňuje dějinný rozměr vzájemného působení subjektu a objektu, které je vždy jakoby článkováno podle logiky právě vládnoucí, ovšem historicky pomíjivé společensko­-ekonomické formace. Dokonce i vědecká fakta, která obvykle považujeme za ideologicky neutrální, jsou produktem dané epochy.

Pro Marxe a marxisty jsou metodickým východiskem zkoumání historických epoch výrobní vztahy. Dějiny jsou chápány jako jednotný proces. U Lukácse se důraz na jednotnost dějin a celkovost poznání, jehož lze dosáhnout pomocí dialektické metody, sbíhá v kategorii totality. V prvním ze dvou esejů věnovaných Rose Luxemburgové autor přímo uvádí, že právě hledisko totality odlišuje marxistické stanovisko od nemarxistických („buržoazních“) přístupů. Ve vztahu k totalitě jsou jednotlivosti vnímány jako cosi druhotného – prvotní je zprostředkující struktura totality. To sice zakládá přesvědčení o výsadním postavení Lukácsova ortodoxního marxismu ve srovnání s těmi teoriemi, které hledisko totality postrádají a pro něž jako by skutečnost byla jen klubkem nahodile smotaných vláken, zároveň se zde však skrývá nebezpečí, že jednotlivé a jedinečné (Theodor W. Adorno by řekl nepojmové) bude ve jménu jednotícího (zobecňujícího, pojmového) hlediska totality upozaďováno, ba – teoreticky i prakticky – nemilosrdně terorizováno.

Problém proletariát

Tím se dostáváme k úskalím Lukácsovy knihy a k otázce její možné aktuálnosti. Marxis­mus je v ní prezentován jako teorie společnosti. Dokonce i příroda je v ní definována jako společenská kategorie. K tomu Lukács v roce 1967 sebekriticky dodává, že vyloučení přírodního světa deformovalo marxistickou koncepci skutečnosti. Z dnešního pohledu se však tento nedostatek mění v přednost. Nepřivádí nás totiž nutně k tomu, abychom společenské jevy, včetně proletářské revoluce, domýšleli jako takzvaně ontologicky objektivní. Naopak umožňuje nazírat je jako jevy společností produkované.

Lukács samozřejmě nebyl sociální konstruk­tivista. Dějiny a třídní vědomí neobsahují socio­logickou analýzu společnosti, nýbrž filosoficky zakotvenou teorii politického jednání. Navíc zásada jednoty teorie a praxe přináší řadu obtíží, povážlivě narušujících základy Lukácsovy konstrukce. Problémem je především proletariát, jehož třídní vědomí Lukács ztotožňuje se správným poznáním skutečnosti. Proletariát je subjektem i objektem dějin, a proto – na rozdíl od buržoazie uvězněné ve falešném vědomí – může vést lidstvo k osvobození. Toto hegelovsky idealistické zabarvení Lukácsova marxismu ovšem není než příkladem toho, jak se přání stává otcem myšlenky. Je výsledkem složité filosofické spekulace a souhry důmyslných argumentačních postupů, co má ale společného s reálným světem dělnické třídy?

Rozpor mezi světem filosofické spekulace a světem lidské zkušenosti překlenuje György Lukács tím, že zprostředkující roli přisuzuje straně, která má ztělesňovat jednotu myšlení a zkušenosti, vědění a jednání. Jenže teorie záhy tvrdě narazila na mantinely stranické loajality, jak ostatně dokládají Lukácsovy pozdější rozporuplné osudy.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.