Nesamozřejmost evropanství

Tony Judt byl jedním z nejevropštějších britských historiků 20. století. V tomto směru jej překonal pouze jiný absolvent cambridge­ské King’s College Eric Hobsbawm, který měl ovšem tu výhodu, že středoškolská studia strávil v Německu. Stejně jako Hobs­­bawm pocházel i Judt z rodiny židovských imigrantů, své židovství však prožíval hlouběji a v mládí málem zakotvil v izraelském kibucu. Nakonec si ale vybral místo traktoru studium dějin, vedle Cambridge také na pařížské École normale supérieure. Francouzské intelektuální historii se poté věnoval řadu let, přestože se v roce 1987 z Evropy přesunul do USA, kde působil až do své smrti na amyotrofickou laterální sklerózu v roce 2010.

Velká iluze? s podtitulem Esej o Evropě (A Grand Illusion? An Essay on Europe, 1996), která vychází z přednášek pronesených v roce 1995 v Boloni, vznikla na závěr Judtova „francouzského“ období, před jeho nejslavnější knihou Poválečná Evropa (2005, česky 2006). Stylem se historizující esej na tehdy aktuální téma podobá jeho pozdější práci Zle se vede zemi (2010, česky 2011), ovšem postrádá charakter „kšaftu“, a naopak obsahuje řadu ekonomistických argumentů, které Judt ve své „politické závěti“ výrazně přehodnotil. Britský historik si ve svém evropském eseji klade tři základní otázky: jaké jsou vyhlídky Evropské unie, proč nejsou zcela růžové a jak moc záleží na tom, vznikne­-li jednotná Evropa či ne.

Evropa poválečná

Autor knihu psal v době, kdy se debatovalo o dalším rozšíření Unie o postkomunistické státy, zatímco v Jugoslávii pomalu končila série brutálních válek. Judt v tomto kontextu prohlašuje, že „skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazení je nemoudré a sebedestruktivní“. Není prý euroskeptický proto, že je Brit, naopak se označuje za nadšeného Evropana, což je ovšem – jak ví každý, kdo zná jeho dílo – pravda jen do jisté míry. V postbrexitové éře nelze pominout nejen to, že britské výhrady vůči Evropské unii byly hluboce zakořeněny, ale také, že je částečně sdílel i tak jasnozřivý kritik, jako byl právě Tony Judt. Uznává sice, čeho Evropa dosáhla, ale vidí tyto výsledky coby produkt faktoru „skoro jistě jedinečného – a neopakovatelného“, jímž byla poválečná konstelace. Pro toto tvrzení ostatně uvádí řadu velmi přesvědčivých důvodů.

Všechny evropské národy podle něj druhou světovou válku v podstatě prohrály. I ty státy, které jako Británie a Francie nakonec stály na straně vítězů, přišly o své dřívější velmocenské postavení a staly se jen druhořadými mocnostmi. V důsledku válečného utrpení a ztrát se navíc proměnily v „defétisty“ bez ambicí rozšiřovat svou moc a bohatství pomocí síly. Bezprostředně následující studená válka je semkla a americký vojenský štít je zbavil nutnosti starat se o svou obranu i možnosti svářit se mezi sebou.

Ve své analýze Judt vypočítává i konkrétnější okolnosti, například skutečnost, že hlavním zdrojem energie bylo v době budování sjednocené Evropy snadno dostupné uhlí. Význačnou měrou se na evropském růstu podílely i takové faktory jako práce migrantů, kteří nicméně byli z evropského blahobytu, jejž pomáhali budovat, vyloučeni. Autor také upozorňuje na skutečnost, která v době po sjednocení Německa vyvolávala nejednu divokou hypotézu, totiž že „čím bude expanze EU větší a čím budou její podmínky závaznější, tím více vyjde najevo ústřední postavení Německa“.

Obavy z rozšíření

Judt sám ovšem německé sjednocení nijak neřeší, naopak i sjednocené Německo považuje zcela samozřejmě za součást západní Evropy. Od toho se odvíjí jeden z nejzávažnějších a pro české čtenáře a čtenářky asi nejzajímavějších argumentů knihy. Autor totiž v podstatě odmítá možnost neproblematického rozšíření Evropské unie na východ. Západní Evropa podle něj tvoří kulturní celek, do něhož východ prostě nepatří. K rozdělení Evropy na Východ a Západ došlo už ve 14. století a „veškerý nárok na specifické ‚středoevropanství‘ je v nejlepším případě plodem nostalgie a v nejhorším případě pouhá lež“. Střední Evropa je podle Judta moderní myšlenka, která „nemá hlubší kořeny v evropské minulosti“. Na první pohled jsou tato tvrzení až příliš kategorická. Myšlenka střední Evropy není o nic mladší než stvoření amerického národa, který fakticky vznikl až po občanské válce, která proto není méně „skutečná“. Když Judt s uspokojením cituje Metternichův výrok, že Asie začíná na východ od Vídně, zapomíná, že například Praha leží od Vídně západně a že české země byly po byzantském cyrilometodějském prologu po staletí formovány hlavně „stýkáním a potýkáním“ s německou kulturou. Rozhodně víc než vpády Turků či Tatarů, jež do značné míry určovaly osudy Evropy východní.

Celá tato debata je nám důvěrné známá: za posledních dvě stě let byly sneseny ty nejpádnější argumenty pro obě přináležitosti – k Východu i Západu. Přitom čím kategoričtěji byly artikulovány, tím více obvykle posouvaly naše západovýchodní tíhnutí do oblasti politicky instrumentální mytologie. A v období komunistických diktatur ostatně podobnou debatu vedly i další středoevropské národy. Judtovi, který se na počátku osmdesátých let začal učit česky a navštěvoval socialistické Československo a později i Polsko, by to mělo být známo. Přesto si myslím, že střední Evropě nikdy zcela neporozuměl. Z Poválečné Evropy je patrné, že středoevropské národy vnímal především jako oběti, a ve Velké iluzi? nelze přehlédnout přezíravost, s níž myšlenku střední Evropy smete ze stolu, aniž by ve svém textu vedl dialog s jediným Středoevropanem.

Jestliže však autor považuje Německo za součást Evropy západní, těžko k ní může nepočítat Rakousko, České země a velkou část dnešního Polska, nemluvě o ostrovech německé kultury v uherském prostoru. A elegantnější než podobné rozšiřování Západu je přijmout Střední Evropu – nikoli jako stejně jednoznačný celek, jakým jsou evropský Východ a Západ, ale jako prostor svébytný svou proměnlivostí a hybridností.

Jiná iluze

Velká iluze? byla, jak už bylo řečeno, psána pod dojmem rozpadu Jugoslávie a Judt postkomunistické státy vnímal jako pozdě a špatně konstituované, dost možná ekonomicky neživotaschopné. Šíření Evropské unie do postkomunistického prostoru se ale ukázalo problematické jinak. Společný trh byl menší problém než shoda na hodnotách, které si my Středoevropané často vykládáme jako výraz politické nadvlády i tam, kde o nic takového prokazatelně nejde. Někdy dokážeme až cynicky interpretovat naši zkušenost s diktaturou a totalitarismem jako argument proti uznávání lidských práv.

Jak dnes víme, obava, že by postkomunis­tické státy mohly dát přednost autoritářství i po případném začlenění do evropských struktur, byla oprávněná. Na druhou stranu, nové vzedmutí regionalismu v západní Evropě (Skotsko, Katalánsko, sever Itálie) ukazuje, že samy západní státy jsou méně homogenní a soudržné, než předpokládal triumfalismus devadesátých let. Také Judtovo tvrzení o samozřejmosti „evropanství“ v západní Evropě – na rozdíl od té východní – se po roce 2015 ukázalo jako iluze. Soudržnost „národních“ států i důvěra v evropský projekt byly vystaveny zkouškám na Západě stejně jako Východě. Západ se nicméně nemůže vymlouvat na obtížné dědictví desítky let trvajících diktatur, případně na absenci demokratických tradic vůbec. Jakkoli platí, že v posledním dvacetiletí krize Evropské unie vyvolávaly častěji „nové“ státy, největší krizi vyvolal nepochybně odchod Velké Británie. Těžko se lze vyhnout škodolibosti při vědomí, že právě Judtova domovina prokázala slabší evropské cítění, než by proklamované společné dědictví evropského „Západu“ podle britského historika mělo zaručovat.

Tony Judt byl angažovaným intelektuálem a jeho vůle aktivně vstupovat do probíhajících debat musela nevyhnutelně vést k tomu, že se v mnoha svých předpovědích prostě ­spletl. Ke cti mu neslouží pouze ty omyly, které plynou z přezíravosti a kulturních předsudků. Pravdu měl však v tom, že pro střední Evropu neexistuje třetí alternativa mezi Západem a Východem a že toto dilema není historické, ale politické. Na druhou stranu Judt pominul, že rovněž Německo patří k tomuto středu (a po brexitu je těžištěm kontinentu ještě více než dříve). Jestliže lze i dnes o evropské jednotě mluvit jako o „velké iluzi“, je to přinejmenším velmi jiná iluze, než byla ta před pětadvaceti lety.