Nová kniha básníka – a v posledních letech stále více i prozaika – Petra Borkovce se jmenuje Sebrat klacek. V krátkých textech tohoto souboru se autor svým uhrančivým vypravováním snaží nastolit bezčasí a vytrhnout se z přítomného okamžiku do krátké věčnosti.
Proslýchá se, že Petr Borkovec píše lehce a mnoho. Příliš publikuje a jeho texty jsou všude. Taková a podobná klišé, jdoucí od úst k ústům, odbývají věc velmi zkrátka. O povaze Borkovcova díla neříkají nic. Nikdo se neptá, proč básník – bez záminky a s neskrývaným požitkem – píše prózu. Čtenáře zajímá, jestli to, co napsal, je pravda, totiž jestli se to opravdu stalo. K čertu s pravdou! Borkovcovi není žádný detail v jeho zorném poli dost nicotný na to, aby se o něm nerozepsal. Aby neposloužil za potravu jeho neuvadajícímu úžasu nad vším, co lze vidět, vnímat a formulovat. Aby od něj téměř bez přechodu nerozvinul další, třeba sto dvacátou sedmou kompozici, nesenou zvědavostí, kam jej roznícené představy odvedou a kolik situací, obrazů a vzpomínek cestou zastane. Borkovec je unikavý fenomén. Uhrančivost a suverenita jeho psaní oslepuje sebeodhodlanější vykladače. Borkovce má každý rád. Pokud někdo tvrdí opak, žehrá na něj jen naoko, jako se žehrá na dobrého přítele nebo spolehlivou dojnici, jejíž mléko tak rádi pijeme.
Dospávání pod rajčaty
To podstatné, co charakterizuje Borkovcův nový soubor krátkých próz Sebrat klacek, najde čtenář hezky pohromadě v jedné z nich. Jmenuje se V rajčatech a rozmlouvají v ní spolu dva muži – vypravěč a „muž, co hledá kohouty, kteří ho probouzejí“. Setkají se náhodně nad ránem, probuzeni kokrháním. Vypravěče hlas kohouta vábí, vyjde před dům a tam potká muže, který obchází dvorky a zahrady, aby zvíře objevil. Vypijí spolu „slabou bílou kávu“ a odejdou na zahradu, „dospat se pod rajčata“: „Mlčky jsme se nasoukali pod rajčatové keře.“ Mlčky. Borkovec nemohl vybrat přiléhavější příslovce, paradoxně právě ono může spolu se slovesem „nasoukat se“ ranní scénu v zahradě ozvučit. Nedozrálé plody visící nad tvářemi mužů podnítí rozpravu o rajčatech a jejich konzumaci. Hovor plyne tak, aby se muži nepřipravili o naději, že ještě usnou. Na jeho konci muž poněkud přízračně prohlásí: „Dlouho jsme se neviděli.“ Vypravěč, po způsobu usínajících, kteří už pouze opakují řečené, odpovídá: „Strašně dlouho.“ Popřejí si dobrou noc a povídka končí.
Hledání kohouta, náročná činnost s jasným cílem, je záhy vystřídána podstatně méně přímočarým úmyslem, nebo spíš slastně oddalovanou možností dospat se. V okamžiku, kdy vypravěč odvede mužovu pozornost od kohouta, mohou spolu ti dva konečně začít mluvit. „Začal jsem usínání vyprávěním,“ prohlašuje vypravěč a podvoluje se proudu ponorné řeky spánku. Nejen v této Borkovcově povídce je vyprávět totéž co být, rozvíjet nastolenou situaci, která téměř zbůhdarma roste z průniku přítomné chvíle, minulých věcí, opuštěných úmyslů a neurčitých očekávání. Kam se vypravěč Borkovcových próz dívá, co tam vidí a co tam objeví, zásadně určuje, co bude vlastně vyprávět. Skoro pokaždé zkouší vyprávět nějaký příběh, a taky už začal a má za sebou pár podařených řádků, ale jeho vůli obvykle přemůže něco lepšího, co by se přece taky mohlo vyprávět. Aby mluvil k věci, musí se před námi napomínat. Hrajeme tu hru s ním, oceňujeme jeho poctivost a těšíme se, až očima zase uhne.
Vzpomínat a vymýšlet si
Není snadné rozhodnout, jestli vypravěč povídky V rajčatech vypráví pohledem, nebo vypráví pohled. Nejspíš dělá to i to. „Po spodku buvolího srdce kousek nad našima očima se procházel bílý mol velký jako bílý otakárek, potom se zastavil a oklepl si křídová křídla, a vzápětí se pustil do krátkého klikatého letu, který nikam nesměřoval. Jako by znovu a znovu prošíval záhyb červené látky, co nám zakrýval oblohu.“ Už v první povídce souboru si vypravěč ukládá, aby tomu, co vidí, „aspoň chvíli nerozuměl“. Ani V rajčatech nechce rozumět. Nechce kohouta hledat a rajčata servírovat a jíst. Chce se vracet k tomu okamžiku, kdy si pod rajčata lehl. Chce ukázat jeho působivost. Chce si pod rajčata lehat, znovu a znovu prošívat záhyb červené látky.
Aby něčeho takového dosáhl, musí vypravováním nastolit bezčasí. Musí vzpomínat nebo si vymýšlet. Nejlépe obojí. Musí se zkrátka z přítomného okamžiku vždy nanovo vytrhnout do krátké věčnosti. Musí tedy pořád psát. A může taky vyprávění začínat nad ránem, kdy se čas ještě jaksi nepočítá a kdy není nic nemožné. V nejedné povídce se vstává velmi brzo a pak se jde ven. Copak to není ta nejkratší cesta, jak přelstít čas? Borkovcův vypravěč je při tom. A my tam chceme být s ním.
Autor je literární kritik.
Petr Borkovec: Sebrat klacek. Fra, Praha 2020, 172 stran.