Do kin se konečně dostává debut Jindřicha Andrše Nová šichta, který loni vyhrál sekci Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Dokument o horníkovi, jenž se přeučil na programátora, nabízí silné vyprávění, kterému ale tvůrce obětoval spoustu důležitých souvislostí.
„Z horníka programátorem“ – to je nejen slogan Nové šichty, ale i novinový titulek poloviny článků o tomto debutovém dokumentu Jindřicha Andrše. Chytlavý slogan reprodukuje stejně chytlavý námět, který k lidem promlouvá na intuitivní rovině. A totéž platí pro hrdinu filmu Tomáše Hisema, horníka a „správného chlapa“, který se nebál a rozhodl se na stará kolena zkusit něco tak šíleného, že se mu do očí vysmálo i několik televizních štábů, které s ním před branami čerstvě uzavřeného dolu dělaly rozhovor.
Silný příběh bez kontextu
Tomáš Hisem je skutečně člověk, jemuž je snadné fandit. V nemalé míře i proto, že je tomu dokument uzpůsoben. Primárním cílem Jindřicha Andrše je odvyprávět individuální příběh „obyčejného člověka“ o překonání překážek, v tomto případě při rekvalifikaci na programátora. I proto dokumentarista víceméně ignoruje širší politické a společenské souvislosti, jež s propouštěním horníků souvisí, a soustředí se na hrdinovu cestu za novým životem, jeho strasti a úspěchy. Přestože se při reflexi Nové šichty a debatách o ní většinou odbíhá ke kontextu konkrétních kauz spojených se zavíráním ostravských dolů nebo k problematice rekvalifikací, samotný film k těmto otázkám nic jasného neříká. Tuto kritiku si ostatně Andrš vyslechl i na klauzurách FAMU, kde tento aspekt Šichty obhajoval jako záměr a osobní preferenci. Šlo mu zkrátka o Tomáše.
Snímek působí dojmem, že filmař dopředu „vytušil“ zápletku, zvraty i rozuzlení a udělal vše pro to, aby nasbíraný materiál do tušené podoby zapadl. Nová šichta plyne jako podle šablony a teprve při bližším pohledu se odhalují švy a záplaty, jež musely být k dosažení kýženého tvaru užity. Protože tvůrci vidí protagonistu jako bezstarostného bohéma, je zcela opominut jeho (zřejmě komplikovaný) vztah s rodinou – například hrdinovy děti se ve filmu objeví a zmizí, aniž by bylo jasné, jakou roli v jeho životě hrají. Na konci druhého aktu se Hisem musí dostat na pomyslné dno, takže ho vidíme selhávat, aby pak došlo k obratu, vzmužení se a úspěchu – najednou Tomáš sám vede přednášku, v níž ostatním vysvětluje základy programování. Kolik času uplynulo? Znamená to, že nyní už svou novou práci zvládá? Těžko říct. Je sice jasné, co máme cítit, orientace ve faktech však vůbec není snadná. Ve fikčním filmu bychom se možná přes nedostatek informací přenesli, v dokumentu však absence kontinuity a jasné kauzality tropí potíže, pokud se na tyto aspekty soustředíme.
Anekdota s happy endem
Andrš si všemožně pomáhá, aby se dostal, kam potřebuje. Poloaranžované konfrontace s přáteli v hospodě nesou narativ tak, že ho jednoduše přeříkávají. A nakonec, aby bylo triumfální vítězství co nejpatrnější, Hisem přednáší TED talk o své zkušenosti, i když jedním z motivů prvních scén filmu bylo hrdinovo znechucení z představy, že se stane maskotem a cvičenou opicí sloužící Bakalovu PR (zde se film dostane k politice vůbec nejblíže). Ironie závěru, kdy se Tomáš proti svému prvotnímu přání „oficiálně“ stává anekdotou a výjimkou, však ustupuje emocím, když protagonistovi nakonec i ve filmu tleská plný sál lidí, což nemůže značit nic jiného než šťastný konec.
Ačkoliv zněl tento výčet negativně, Andršova schopnost srovnat materiál do efektního tvaru odhaluje jeho vypravěčský talent. Materiál, který nabral, mu do jeho příběhu sice nepasoval úplně dokonale, nicméně on si s ním dokázal poradit do té míry, že vyhrál jihlavský festival. Jakkoli se tedy „šťouráním“ v jeho filmu odhaluje umělost celého konstruktu, výsledek zjevně mnoho diváků oceňuje.
Úspěšný dokumentarista dnes většinou potřebuje umět odvyprávět působivý příběh – stačí se podívat na evropské festivaly a „dokumentární blockbustery“. Lze se bavit o dokumentaristické etice a autenticitě, ale také o působivosti, emocionalitě a zábavě. Nová šichta má možná neduhy, ale jde o celovečerní debut, odevzdaný jako magisterský film. Andrš by možná potřeboval zkušenost Dálavy (2019) Martina Marečka, jež sledovala otce a syna na cestě za dlouho ztracenou matkou, se kterou se jim však nakonec nepodařilo setkat, a film proto musel být ve střižně přizpůsoben skutečnosti, že původní záměr implodoval a vyprávění nedospělo k očekávané katarzi. Nová šichta je pravým opakem – snímkem, který dopadl přesně podle očekávání a je čistým naplněním své premisy.
Autor je filmový publicista.
Nová šichta. ČR 2020, 91 minut. Režie a scénář Jindřich Andrš, kamera Tomáš Frkal, střih Tomáš Janičík, hudba Eliška Cílková. Premiéra v ČR 24. 6. 2021.