Pracuji, abych se nezbláznil

Jak se ve vaší tvorbě odrazily události loňského roku v Bělorusku? Vždyť většina vašich dosavadních knih byla autobiografická…

Dneska se v Bělorusku píše těžko. Dá se říct, že jsem se zcela ponořil do svého zaměstnání – občanským povoláním jsem kadeřník. To mi pomáhá, abych se nezbláznil. Umím vlastně jen stříhat a psát, a tak se aspoň tímto způsobem snažím být užitečný, ať už je situace v zemi jakákoli. Pracuji se spoustou lidí z různých prostředí a všichni se navzájem podporují, inspirují a pomáhají si. Vzájemná solidarita je dnes mimořádná.

Otázkou je, nakolik morální je za současných okolností sedět a psát povídky nebo knihy, když je tolik lidí zatčeno. Trochu jsem se ostatně vzdálil svým tradičním tématům, a to také o něčem vypovídá. Píšu teď knihu založenou na biblickém Desateru – zajímají mě hodnoty, které jsou s námi po tisíciletí. Chtěl bych věřit v nějaké nezpochybnitelné, věčné záležitosti, abych se nemusel pořád koncentrovat na to, co se děje kolem a co je jen dočasné.

Kombinace spisovatelské činnosti a povolání kadeřníka mi přijde dost originální, ale možná je pro naši dobu typická. Cítíte se jako kultovní postava běloruského hipsterství?

Za hipstera jsem se nikdy nepovažoval, ale určitě jsem kultovní postava! Rukama mi prochází každý rok víc a víc mladých kadeřníků a kadeřnic, které učím stříhat a barvit, ale také zkušených mistrů, kterým na seminářích zvyšuji kvalifikaci. Přitom až do svých třiceti let jsem musel poslouchat, že „kadeřník není žádné povolání“, prý „co na to řeknou sousedi“. Ten hlas ve mně dlouho zněl a bylo v něm slyšet trauma ze sovětských časů. Ale časy se naštěstí mění a ani já už nejsem ten kluk, který starým ručním strojkem sestřihával teenagerům číra za pár babek nebo za pivo… Dřív, když někdo slyšel, že jsem kadeřník, klidně mi do očí řekl, že jsem „buzna“ – teď se to už neděje.

Jak jste se ke stříhání vlastně dostal?

Začal jsem stříhat, když mi bylo asi patnáct let. Nejdřív jsem šel na kurs do salonu krásy. Ve skupině bylo deset holek a jeden pankáč v mikině Soulfly – já. Moc jsme se tam nenaučili, jenom úplné základy, ale líbilo se mi, že si dokážu vydělat vlastní peníze. V posledním ročníku gymnázia už jsem si mohl dovolit najmout byt, kde jsem mohl pracovat, ale nepřespával jsem tam, protože mi to máma zakazovala. Do gymnázia jsem docházel málo, jen abych ostříhal někoho z učitelů. Byl jsem ve své čtvrti vyhlášený kadeřník. Zároveň jsem chtěl jít na medicínu a stát se chirurgem. Ale nakonec jsem se tam nedostal. Vystudoval jsem Fakultu mezinárodních vztahů na Běloruské státní univerzitě, obor hebraistika, z jakési setrvačnosti jsem šel ještě na doktorát, ale tam mě to už nebavilo. Nicméně vysokoškolské vzdělání mi hodně pomohlo v literatuře, zformovalo určitý vkus. Místo abych se honil za nejnovějšími knihami a uměním, snažím se nejdřív prostudovat a pochopit to, co bylo v minulosti, a tímto prizmatem se dívat na současnost.

Během univerzitních studií jsem složil kadeřnickou zkoušku v podniku Toni & Guy a dostal jsem se na kursy v Londýně. Až pak se mi, dá se říct, rozjela kariéra. Teď už mám v oboru dvacetiletou zkušenost a pracuji jako technolog pro italskou společnost Alterego. Stejně ale sním o vlastním kadeřnickém studiu, i když to je zatím v běloruském kontextu opravdu jen sen: mít v Bělorusku vlastní byznys je nebezpečné.

Pomohla vám profese kadeřníka i ve spisovatelské dráze?

Má kadeřnická zkušenost mě naučila poslouchat lidi a zajímat se o rozmanitost lidských životů. Naučil jsem se naslouchat a u toho stříhat. Po studiích jsem se ale do práce v kadeřnictvích nebo v salonech nehrnul – tenkrát si salony nechávaly až osmdesát procent výdělku. Hledal jsem si oficiální zaměstnání s největšími sociálními jistotami, takže jsem pracoval v lázeňských centrech a hotelích, které patřily zahraničním firmám. Tak vznikla má kniha Všechno je v ceně o hotelovém životě. Napsal jsem ji a vydal až poté, co mi vypršely všechny pracovní smlouvy. O vnitřním životě hotelů se totiž moc vyprávět nesmí, hotel je něco jako město ve městě, platí tam specifická pravidla. Musím říct, že to, co jsem v hotelích viděl, hlavně sexuální turismus, mi docela vzalo iluze o lidech.

V knize Pankáči občas umírají popisujete své bouřlivé mládí. Posloucháte punk stále? Co z novější běloruské hudby vás nejvíce oslovuje?

Jsem pankáč v hudbě i v životě. Vždycky mi byla blízká myšlenka anarchie. Navíc jsem vystudoval hudební školu, hraji na klarinet a saxofon, taky jsem chvíli bubnoval v kapele. To všechno mi umožňuje, abych poslouchal nejrůznější hudbu. Poslouchám všechno kromě popu. Nechápu, pro koho se dělá tahle stereotypní hudba, když máme tvůrce jako Thom Yorke, Moby, Sascha Ring, Björk… Z Bělorusů poslouchám pořád dokola postpunkové kapely Molčat doma a Intelligency. To je něco! Když mám náladu, pustím si i starší věci, jako jsou Neuro Dubel nebo Lapis Trubeckoj.

Jaká byla vaše cesta k literatuře?

Někdy na střední škole jsem začal číst knihy ze seznamu „nepovinné četby“: Pána much, 1984, Mechanický pomeranč… Doporučovalo se nám číst to o prázdninách a na tom seznamu byly snad ty nejlepší knihy, úplně jsem jim propadl. Měl jsem tenkrát seznam přečtených knih a takový deníček, do kterého jsem si vypisoval oblíbené citáty, někdy také synopsi díla se jmény postav… A nakonec jsem začal sbírat knihy a budovat si knihovnu. Povahově jsem člověk, který velice bedlivě dodržuje pořádek. Někomu to přijde jako nuda, ale já mám rád, když má život nějakou strukturu, plán. Teď mám doma několik tisíc knih a organizér na každý rok…

První povídky jsem začal psát na střední. Byly to celkem směšné pokusy napodobit styl Rogera Zelaznyho a Stephena Kinga. Na první publikaci došlo až během univerzitních studií – debutoval jsem v undergroundovém časopisu s přiléhavým názvem Bljať (Kurva) povídkou o kanibalech.

Nepsal jste básně?

Něco málo, ale výsledek se mi nikdy nelíbil. K poezii nemám žádný vztah. Nerozumím jí a necítím ji. Když píšete prózu, máte určité schéma, které naplňujete. Ale poezie podle mě takový přístup nemá ráda – tam vládnou impulsy, inspirace, jistý rytmus… Já všechno vidím tak nějak prozaicky.

Proč jste začal psát bělorusky, nikoli rusky?

Kdepak, začal jsem právě rusky, aby moje tvorba měla co největší dosah. To je logické. Ale když jsem donesl svou první knihu do nakladatelství, poradili mi, že mnohem lépe by ty povídky zapůsobily, kdyby byly napsané v běloruštině. Začít psát bělorusky pro mě nebyl problém – je to můj druhý mateřský jazyk, i přijímačky na vysokou školu jsem dělal v běloruštině. Je to krásná, libozvučná, zpěvná řeč.

Kdo dnes patří mezi vaše oblíbené autory?

Nejvíc mě inspirují autoři, kteří mě něčím překvapili a zůstali v mé paměti. K těm se stále vracím a pročítám je znovu a znovu. Už jsem ale přestal s objevováním nových jmen, spíše se vracím k těm starým. Tak jako všichni jsem si prošel obdobím lásky ke Kafkovi, Bukowskému, Millerovi, Nabokovovi. Svého času mě oslovil román Petera Greenawaye Zlato, napsal jsem v jeho stylu cyklus Oblečené povídky. Nakonec jsem pro sebe objevil Célina, oblíbil jsem si jeho hlas, citové vypětí, smutek… Pomohl mi napsat mou knihu Cesta na kraj lůžka, kde jsem popsal bolest a utrpení, které mi přinesla nevyléčitelná nemoc mé matky.

Jaké společenské klima momentálně vládne v Bělorusku? Je pravda, že protest vyhasl, revoluce skončila? A byla vůbec nějaká?

Teď všechno utichlo. Připomíná to situaci, kdy máte ve velké rodině otce alkoholika a tyrana. Přijde domů ožralý a naštvaný a každému může rozbít hubu. Všichni to vidí a chápou, ale pro jistotu mlčí, protože se bojí… Osobně jsem to odnesl tím, že se u mě objevily panické ataky. Občas, když třeba řídím, zničehonic dostanu strach, zvýší se mi tlak. Každý den myslím na děti, mám obavy o jejich budoucnost. Nevím, jestli protest vyhasl nebo ne, ale vidím, že se z Bělorusů stávají takoví partyzáni.

Věřil jste loni v srpnu, že v zemi dojde ke změnám?

Nevěřil jsem ani nevěřím, že touto cestou dospějeme ke změnám, i když je evidentní, že se národ sjednotil, že se navzájem všichni podporujeme. Jistě, je to velice humánní, když se s květinami a balónky jde proti diktatuře a tyranii, ale k úspěchu to nevede. Dřív jsem byl svědkem toho, že změny a spravedl­nost žádalo jen pár lidí, kteří vycházeli do ulic pod bílo­-červeno­-bílou vlajkou. Dnes jsou jich miliony, a to je dobře, faktem však zůstává, že jsme rukojmí režimu.

Říká se, že každý Bělorus teď má příbuzného nebo známého, který byl zatčený, seděl nebo zrovna sedí ve vězení. Jak je to u vás?

Díky svému povolání mám hodně známých a mohu potvrdit, že všichni moji zákazníci byli aspoň jednou zadrženi a odpykali si buď krátký dvoutýdenní trest, nebo i delší, pokud je odsoudili na základě takzvaných politických článků trestního zákoníku. ­Minsk je dnes poloprázdný, je tam cítit stísněnost a sklíčenost. Může nás těšit, že Evropská unie je znepokojená situací v naší zemi, ale zatím se zdá, že evropští úředníci svými sankcemi bojují spíše s větrnými mlýny než s opravdovými mlýnskými kameny, které tady a teď drtí lidské životy.

Vidíte nějaké východisko z politické krize? Jak mohou pomoci Bělorusům přátelé v zahraničí, například literáti?

Východisko se najde hned, jakmile se najde stůl, u kterého se sejdou k jednání všechny strany, které se na situaci podílejí. Pokud jde o pomoc, hodně se o nás starají Bělorusové žijící ve světě. Třeba peníze na nové číslo časopisu Minkult jsem sehnal díky dobrovolným příspěvkům přes Facebook. Velmi mi také pomohla Ambasáda běloruské kultury a Moravská zemská knihovna, díky nimž jsem získal tvůrčí pobyt v Brně.

Minkult je časopis nebo možná spíše almanach běloruské prózy, který navazuje na váš předchozí projekt, časopis Makulatura. Momentálně připravujete čtvrté číslo. O čem bude?

Časopis Minkult – což je zkratka ministerstva kultury – vznikl v reakci na to, že na běloruském ministerstvu kultury byl zřízen cenzurní výbor. Tak mě napadlo, že by spisovatelé měli mít vlastní ministerstvo kultury, které bude vydávat texty zamítnuté různými výbory. Mnohé texty v našem časopisu jsou z kategorie „nad osmnáct let“, jsou zvláštní, místy brutální, ale všechny jsou opravdové a upřímné. Je třeba psát a mluvit o bolesti, kterou Bělorusové zažívají ve své zemi. Vydáváme jedno číslo ročně, a to je myslím optimální tempo. Peníze díky dobrovolným příspěvkům máme, máme i svůj okruh čtenářů. Takže věci se hýbou sice pomalu, ale dobrým směrem. Texty vybíráme podle toho, kolik bodů od jednoho do deseti získají. Aby se text dostal do časopisu, musí získat minimálně osm bodů. Přičemž při hodnocení nevíme, kdo je autorem.

Téma čtvrtého čísla Minkultu zní Virus a volby. Texty v něm jsou velice ostré, seriózní a aktuální. Odrážejí se v nich apokalyptické pocity vyvolané zahájením provozu jaderné elektrárny Astravec i obavy z toho, že se národ rozpouští v davu činovníků a černých komisařů… Kromě toho má každé číslo časopisu svého „totemového“ autora. První číslo mělo na obálce portrét Charlese Bukowského, druhé Ernesta Hemingwaye, třetí Philipa K. Dicka. V případě čtvrtého čísla to bude George Orwell. Dali jsme mu přes hlavu kuklu, ale podle rtů a knírů se dá poznat.

Kterou svou knihu byste chtěl vidět přeloženou do cizích jazyků?

To je složitá otázka… Nejraději bych spojil tři knihy do jedné, protože jsou si tematicky blízké. Jde o prózy Cesta na kraj lůžka, Pankáči občas umírají a Akvárium. Ty knihy se navzájem doplňují v detailech a nuancích. Na druhou stranu bych si také přál, aby byla přeložena moje povídková kniha Baltské ponožky, kterou jsem napsal pro děti. Všechno ostatní, co píšu, je mládeži nepřístupno.

Dokážete si představit, že byste nežil v Bělorusku? Mnozí Bělorusové po loňských událostech museli kvůli pronásledování zemi opustit…

Dokážu si představit, že bych žil ve Skotsku, to je můj sen už od dětství. Možná se tam dostanu v důchodu, ale odjíždět z Běloruska v tuto chvíli nechci. Svou zemi miluji a chci, aby moji synové žili v lepším světě. Považuji ale za vhodné, aby získali vzdělání v Evropě – aby pak mohli posloužit své zemi co nejlépe. Současný vzdělávací systém v Bělorusku, to je děs a hanba.

Co plánujete do budoucna? Spojujete svou budoucnost výlučně s literaturou?

Matka mi v dětství říkala, že člověk by měl mít více prací, jednu manuální a jednu intelektuální. Když mi bylo třicet, také jsem si položil tuto otázku a od té doby vím určitě, že chci zasvětit život literatuře a kadeřnickému řemeslu. Obojí to jsou svobodná povolání, ve kterých si člověk sám určuje svůj pracovní rozvrh a vytváří si vlastní plány. Můj plán by mohl znít následovně: jedna kniha ročně a vlastní barber shop.