Úkol je jasný: nekrolog formou literárního zápisníku do 5400 znaků. V takovém žánru a na takovém prostoru se tedy rozloučím s Jiřím Červenkou (1943–2021), vynikajícím básníkem, prozaikem malých, zato nápaditých forem, překladatelem polské literatury, kastelánem na hradě Pecka, dřevorubcem a horským nosičem na česko-polském pomezí, příležitostným pašerákem, který se na cestách s kontrabandem z Gdaňsku zamiloval do polské literatury; а ještě předtím nadějně zazářivší básnickou hvězdou brněnské „fildy“, kde studoval češtinu a ruštinu. A teď ten rychle pozpátku převíjený film zastavím a pustím ho zase dopředu, trochu pomaleji.
Ze studií Jiřího vyloučili – ne z politických důvodů, vysvětloval to spíš mladickou nerozvážností. Ale vyhazovu nelitoval: odchod na lesní práce i kastelánování vnímal jako řízení osudu. Později přece jen studia filosofie dokončil, ale z jeho nástupu do Filosofického ústavu sešlo (v konkursu uspěl, ale nesplňoval „politické předpoklady“). Zpětně to považoval za zázrak. O tom, že „všechno mohlo být jinak“, hovořil vždy s hrůzou v očích. Ale nestalo se a před Jiřím se otevřel neskonale svobodnější životní i tvůrčí prostor. A třebaže to byl prostor periferií či pomezí – geografických i intelektuálních –, intuice, talent a houževnatost (on sám by asi řekl vůle Boží) ho zavedly k obzorům, které z centra dění často ani nebyly vidět.
Vedle psaní poezie a prózy – vydal básnické sbírky Paměť okamžiku (1996), Konec sezony (2002), Uvidět Znojmo (2008) – se Jiří věnoval překladu. K „jeho“ autorům patřili jak klasikové polské literatury a filosofie jako Czesław Miłosz či Zbigniew Herbert, tak mladší autoři, s nimiž se během svých spanilých jízd do Polska spřátelil – prozaici Andrzej Stasiuk a Kazimierz Orłos, básníci Franciszek Kamecki nebo Karol Maliszewski. Výsadní postavení měl mezi nimi, myslím, v jeho očích filosof, básník a esejista Stanisław Wincenz (do češtiny přeložil jeho Dialogy se Sověty, 2002), jehož osobnost jako by stála na křižovatce hned několika Jiřího zájmů: v literatuře o okruh autorů kolem pařížského exilového časopisu Kultura, v kulturně-geografickém smyslu o oblasti východního Polska a západní Ukrajiny a v rozměru literárně-mysticko-rodinném pak o Rusko, které pro Jirku bylo vždy jakousi ztracenou domovinou, k níž zvláštním způsobem lnul.
Vedle osobního přátelství, jež trvalo bezmála dvacet let, nás s Jiřím spojoval právě zájem o tuto zemi. Já se Ruskem zabýval profesně a později jsem tam také začal žít. A Jiří mi – především v dlouhá léta trvající korespondenci – pomalu poodkrýval, co všechno ho s Ruskem pojí. Přetočme náš filmový pás zase o kousek zpátky…
V jednom dopise z posledních let mi Jiří napsal: „Čeho trošku lituji, je ovšem fakt, že mě po třech letech studia vyhodili z ruštiny (…) Při troše dobré Boží vůle ze mě mohl být překladatel z ruštiny. Což by se mi asi líbilo víc než překládat z polštiny. Teď už je bohužel pozdě. Současná polská literatura (tak jako česká) je poněkud nudná a u srdce mě chytne jen ta ruská.“ V jiném zase: „Nedávám sice své rusofilství veřejně najevo, ono se však na světlo Boží prodere jinými cestami, třeba ve snu…“ A skutečně, záznamy neobyčejných snů na pomezí ruské literatury, reality a mytologie mě Jiří zásoboval pravidelně.
Asi hlavní důvod, proč ho to k Rusku táhlo, tkvěl v „rodinné tradici“. Jiřího dědeček Karel Sklenář odjel v roce 1925 s československým vystěhovaleckým družstvem Reflektor do Sovětského svazu, kde ve stepích mezi Saratovem a kazašskou hranicí založili komunu nazvanou rovněž Reflektor. Jiří o jeho osudech napsal do Babylonu (č. 5–6/2005).
V Rusku za mnou byl Jiří dvakrát. Poprvé přijel představit své verše – s ruskými básníky Lvem Rubinštejnem, Alexandrem Makarovem-Krotkovem, Viktorem Kovalem a dalšími jsme chodili po Moskvě, zastavovali se na zajímavých místech a četli i Jiřího básně přeložené do ruštiny.
Podruhé jsme spolu vyrazili po stopách jeho dědečka po trase Moskva–Saratov–Jeršov–Reflektor. O tom, že tato cesta měla pro Jiřího (stejně jako pro mě) i určitý mystický rozměr, svědčí jeden z jeho nedávných dopisů: „Ta naše dobrodružná cesta patří k těm nejsilnějším a nejzajímavějším zážitkům, jaké jsem kdy prožil. Prožíval jsem jakýsi obrácený efekt, který vzniká při četbě dobré literatury, kdy si člověk připadá, jako by to, co čte, prožíval v realitě; my v té realitě byli a já si připadal, jako bych ji prožíval jako četbu románu. Ať se dělo, co se dělo, byly to pro mě známé věci, jako bych je už někdy zažil, dokonce jsem mohl dopředu odhadovat, co se bude dít dál. Snad jenom s tím povlíkáním peřin v Jeršově se mi to jaksi vymklo z ruky.“
Na epizodu „vytřásání lajntuchů“ tu bohužel nezbývá místo. Tak už jen poslední citát na závěr té Jirkovy ruské stopy, po které už s ním v tichém rozhovoru půjdu dál asi celý život: „Kdysi jsem si představoval, že bych přijel do Ruska, zahodil všechny své doklady, vydával se za němého, možná i jurodivého bosáka, a prochodil si Mátušku křížem krážem. Patrně bych během několika dnů skončil na příslušném oddělení milice, odkud by mě odeslali do nějakého nápravného zařízení, v lepším případě do blázince. Teď už mi takové romantické představy nehrozí a svá tulácká dobrodružství jsem omezil jen na domácí krajinu.“
Až teď přijedu do Čech, půjdu tou krajinou od hradu Pecka nahoru ke stupenskému hřbitůvku a přinesu tam Jiřímu poslední novinky z těch mámivých východních krajů.
Autor je rusista.