Kresba Přemysl Černý
Pokud někdo v loňském létě doufal, že teď už se Bělorusko konečně zbaví diktátora, přinesl mu následující vývoj hořké zklamání. Vzepětí kolem prezidentských voleb a následných nadějných a neuvěřitelně energických protestů Alexandr Lukašenko zlomil. K bilanci patří několik zavražděných a mnoho vězněných demonstrantů, včetně absurdních obvinění z terorismu. K letošnímu 15. červnu evidovala běloruská lidskoprávní organizace Vjasna 96 celkem 493 politických vězňů Lukašenkova režimu.
Z mezinárodního hlediska bylo prozatímním vrcholem Lukašenkových mocenských způsobů pirátské zadržení letadla společnosti Ryanair a únos Ramana Prataseviče, který se následně v nejlepší stalinské tradici ke všemu přiznal a vyjádřil lítost. Ruská diplomacie má sice pravdu, že podobně neoprávněné bylo před lety zadržení letadla s bolivijským prezidentem Evem Moralesem ve Vídni ve snaze unést z něj Edwarda Snowdena. Jenže situaci je třeba vidět také opačně: i proto, že nesouhlasíme s tehdejším americkým postupem, je třeba odmítnout současné běloruské a ruské počínání, které se navíc týká civilního letu.
Vývoj událostí nám přitom umožnil srovnat akceschopnost Ruska a Evropské unie. Putin se poměrně brzy a jednoznačně postavil za Lukašenka, čímž v podstatě rozhodl o tom, že se běloruský prezident udrží. Reakce Evropské unie byla váhavější a pomalejší – příznačné bylo, když sankce proti Bělorusku loni v září zablokoval Kypr, aby tak přitáhl pozornost ke svým problémům s Tureckem. Těžko se pak divit pocitu, který vyjádřil nedávno Martin Weiss v týdeníku Echo: že zkrátka pro západní či jižní státy Evropské unie není dění v Bělorusku tak důležité jako pro bývalé postsocialistické země, že zase jednou čelíme západní nevoli, ignoranci a pohodlnosti, že opět narážíme na východoevropskou druhořadost. Podobný přístup je svůdný – ale až příliš pohodlný.
Především: museli bychom srovnat přístup západní Evropy s naším vlastním postojem v tématech, která jsou důležitá pro západní a jižní Evropu. Kolik zájmu a solidarity jsme projevili, když se jednalo o uprchlíky ze Sýrie, když jde o Maroko (kdo u nás vůbec ví o okupaci Západní Sahary?) nebo koneckonců i o Turecko, které těží v kyperských vodách a vraždí kurdské bojovníky na území Sýrie a Iráku?
Druhá otázka, která před námi stojí, spočívá v tom, co vlastně Evropská unie může a chce Bělorusku nabídnout. Tržní reformy, které by byly patrně nutnou součástí demokratizace v západním stylu, mohou představovat příležitosti pro určitou část společnosti, ale také hrozbu pro jinou. Pro část běloruské populace dlouho byla a patrně stále je nejsilnějším argumentem pro podporu či tolerování Lukašenka situace Ukrajiny a Ukrajinců – s divokým mafiánským kapitalismem, násilným chaosem v řadě oblastí života společnosti a podřadným postavením vůči Západu i Rusku. Fakt, že Lukašenkova vláda doplňuje diktaturu rovněž mafiánskými praktikami, funguje jako protiargument jen částečně.
Ale skutečně nepříjemná otázka zní, zda máme právo vyčítat západní Evropě nečinnost – zda je naše vlastní podpora běloruským demokratům dostatečná. Jistě, česká zahraniční politika dělá proti běloruskému režimu nemálo, stejně jako některé české neziskovky. V Česku studují běloruští studenti. Když nedávno navštívila Prahu prezidentská kandidátka Svjatlana Cichanouská, slyšela vřelá slova podpory nejen od Dagmar Havlové, ale k překvapení asi všech a jistě i svému dokonce i od české hlavy státu. Předseda senátu Miloš Vystrčil návštěvě rovnou řekl, že ji považuje za běloruskou prezidentku. Lépe ilustrovat skutečnost, že se ocitla v zemi, kde jsou činy nahrazovány vzletnými řečmi a kde slovy Jaroslava Haška „strana byla bita, ale morálně jsme zvítězili“, už opravdu nemohl.
Nelze se zbavit dojmu, že stát, který má zhruba stejně obyvatel jako Česká republika a není vůbec daleko, bereme jako „vzdálenou zemi, o níž mnoho nevíme“, jež je nám až příliš cizí a která měla prostě smůlu. S námi souvisí nanejvýš jako potvrzení našich úspěchů a správnosti naší cesty.
Jenže pokud je odpor vůči diktatuře nedělitelný, pak se takto tvářit nemůžeme – a Bělorusko jednoduše vzdálené není. Patří do našeho světa stejně jako jiná ohrožení demokracie, třeba ta, která vycházejí od Andreje Babiše, Miloše Zemana či Petra Fialy. Patří do něj stejně jako kopírování putinovských norem ve vztahu ke gayům a lesbám a vítání čínské státní univerzity (namísto té Sorosovy) v Maďarsku nebo boje polských feministek proti patriarchátu a tmářství. Teprve budeme-li brát Bělorusko jako vlastní věc a dokážeme-li se vztáhnout solidárně i k dalším, geograficky a kulturně skutečně vzdálenějším případům porušování lidských práv, můžeme očekávat, že strhneme i někoho dalšího. Až pak bychom snad měli právo vyčítat západní Evropě její přezíravost. Do té doby těžko. Do té doby bude i naše solidarita s ručením hodně omezeným.
Co dělat konkrétně? Zajímat se o běloruskou společnost, tamní sociální hnutí a kulturu. Hledat možnosti podpory odsud. A třeba v rámci projektu neziskové organizace Nesehnutí nazvaného Vlaštovky svobody napsat tamním politickým vězňům.
Autor je politolog a novinář.