Obliba ekologické a udržitelné módy už dávno není jen výsadou trendy butiků. I obří e-shopy s oblečením se dnes předhánějí v tom, z jak moc zelené bavlny jsou vyrobená jejich trička a kolik emisí jejich nákupem ušetříte. Podobně se to má i s jinými výrobky, ale právě na módě se jasně ukazuje nesmyslnost celého systému, který udržitelností nemyslí jen zdravé deštné pralesy, ale hlavně udržitelnost nerušeného konzumu.
Složitá je už definice ekologické a udržitelné módy. Nechme stranou případy otevřeného greenwashingu firem skrývajících nekalé praktiky za nicneříkajícími nálepkami, stejně jako nadšence štrikující v šumavských chaloupkách svetry z vlastní vlny. Pořád nám zůstane většina výrobců, kteří se sice mohou o udržitelnost upřímně snažit, ale těžko dokážou ošetřit celý průběh výrobního řetězce. I když je jejich bavlna vypěstována organicky, stejně má její pěstování dopad na okolní ekosystémy a někde z ní také musí být utkána látka. Pak přijde šití oblečení, uhlíková stopa dopravy ve všech stadiích výroby a prodeje, k tomu můžeme připočítat emise z IT zázemí e-shopů a obrovský podíl vráceného nevyhovujícího oblečení. Ve výsledku jde o proces, který jen těžko můžeme jako celek označit za ekologický a udržitelný. Mnoho značek tento problém řeší kompenzacemi, ale v roce 2021 snad už nikdo nevěří tomu, že klimatický kolaps zastavíme žonglováním s počty vysázených smrčků.
Často se také zapomíná na sociální rozměr věci. Otřesné podmínky ve sweatshopech v chudých zemích globálního Jihu se sice po desítkách let kampaní zlepšují, ale o moc lepší nebývá ani situace zaměstnanců za humny – například časopis Heroine nedávno upozornil na pozadí českých značek, které náklady na design a kvalitní látky často vyvažují nízkými platy místních šiček. Co se týče konzumentů, asi není potřeba rozebírat fakt, že udržitelná móda je stále výsadou vyšších společenských vrstev, a kdyby byla cenově dostupná pro všechny, z povahy věci by tak udržitelná nebyla – stačí se zamyslet třeba jen nad zmíněnými náklady na lidskou práci.
Jádrem celého problému je ovšem implicitní snaha o udržení konzumního stylu života. Často slýcháme fráze o tom, že si stačí koupit jedno kvalitní triko místo pěti čínských šmejdů. I když jim uvěříme a pomineme existenci movitého zákazníka, který si koupí pět kvalitních triček, pořád je tu otázka, proč si ho vlastně kupovat. Nejspíš si totiž pořizujeme zbytečnou novou věc (jistě už doma máme jiná trika) a tím udržujeme v chodu ekonomiku nevyhnutelně založenou na expanzi na úkor přírodních zdrojů. Netvrdím, že by se móda a cokoliv dalšího nemělo vyrábět „udržitelně“ a ekologicky. To je základ, o který by měli usilovat spotřebitelé, firmy i vlády. Pokud ovšem zároveň zásadně nepřehodnotíme společenský systém a životní styl založený na výrobě a nakupování věcí, planetu nezachráníme ani stoprocentním podílem recyklovaného plastu v našich teniskách.