Útek a osnova

Oj, bohatí byli ti Bahalevičové. Jejich benjamínek Sauka – ten byl nejrozmazlenější, všechno bylo pro něj. Jen se uč, Savičko, jen se obleč, Savičko. Byl ještě malý a už mu ­Hirsch z Ljaskavičů šil oblečky. A ten Sauka byl ti teda zapálený. Většího Bělorusa nebylo. Když do Zarečča přišli Poláci, ve dvacátém nebo už v devatenáctém roce, furt s nima něco pekl. Co se s nima taháš?

Nejdřív, jak ti Poláci přišli, tak to nebylo špatný. Všechny rodiny drobné šlechty, ze statků, ze samot, ty všechny podporovaly Poláky. I Bahalevičové. Všichni tihle evičové a ovičové, kam my se na ně hrabeme. Když mužik chodí v láptích, bude se jmenovat Lašč, Šardyka, Chenta nebo Žur, Zajac, Halčeňa nebo Ščarbačeňa. A když to je ovič nebo evič, tak to je šlechtic a my mu nejsme rovní! Takže se Bahalevič přidal k Polákům. Pořád od nich nosil letáky, jak to tam pěkně psali. „Přicházíme k vám, abychom vás zachránili před smrtí hlady, kterou vám nese bolševismus, když vám zabavuje poslední potraviny. Snažte se nenávistného bolševika zahnat, nenechte je, aby vás odvedli do Rudé armády, neležte jako kámen.“ Tak postáli v Lipeňu a v Zarečču zhruba rok, prolítli po vsích jako divoká smečka a odtáhli. Odcházeli naštvaní, jak ty vosy. Když je rudí hnali, spálili Poláci v Zarečču všechny domy, zázračný kříž, dehtárnu, zabili dvacet Židů. Jeden takový vjel do synagogy na koni s šavlí a v rohaté čepici, jakože hulán, Židům sekal pejzy a Židovkám strhával paruky. V Zarečču a v Lipeňu vytloukli všechny krámy. Lékárnu pro lidi a pro koně utopili v řece Talici i s majitelem, Mojšem Laudenbachovem. Nejde mi to do hlavy. Nás jakžtakž ještě nechali být, jen když vlítli do nějaké vesnice, tak dívky znásilnili a chlapy zmlátili hlava nehlava. „Jste chámové,“ říkali, „vylepšíme vám krev!“ Koně a krávy odvedli, chleba a brambory odnesli. Jen na tu drobnou šlechtu nesáhli, protože to táhla s nima. Když jsi uměla poprosit polsky, tak tě nechali být. To od nich můj otec Sauka chytil tu krutost vůči Židům, protože Židé prý byli zajedno s rudochy.

V ta léta, osmnáct až dvacet dva, jsme tady měli takovou míchanici, že se vláda měnila devětkrát, a každá nás sedmkrát stáhla z kůže i s krví. Když přišli Rusové a rudí, Židé chodili spolu s nimi a vybírali mimořádnou daň, zabavovali hotové peníze a potraviny, pověsili nám na krk komisaře, a ti nás nutili nejen odevzdávat vlastní majetek, ale i sbírat pro ně všelijaký odpad – onuce, rohy, kopyta, fuj, čert ví co. Tihle Rusové a rudoši byli ti nejhorší otrhanci. Sami nejedli a nikoho nenechali se najíst. Pravda, v osmnáctém a devatenáctém roce, říkala baba, nikdo pořádně ani nezasel: nebylo co, nebylo komu, a když už náhodou bylo, tak blbec zasel, sklidil a pak to všechno musel odevzdat. Někteří schovali hovada a koně v bažinách, zahnali je tam. Ale kdo náhodou zasel za Rusů, ten ještě stačil sklidit za Poláků. Ti nechávali lidem aspoň něco, nebyli to takoví chuďasové.

No a v tom dvacátém roce se Sauka, můj táta, pořádně rozjel! Dal se dohromady s balachovci. Řádil tady jako pán, hospodáři ho vítali s chlebem a solí na ubrusu. Na Rusalčin týden přijel do vsi Nauhalné a spatřil mou matku – s rozpuštěnými vlasy, s věncem, na povozu. Prosja se mu zalíbila, jenže on Prosje ne. Měla ještě dětský rozum. To Marjance, Prosjině matce, se Sauka líbil. Páni, ta ještě před smrtí vzpomínala, jaký to byl udatný mládenec. Zatímco na dceru už si ani nevzpomněla. Když tedy přišel můj otec, všichni ve větších a menších vsích už byli tak naštvaní, že z toho byli až černí. Rudí a Židé jim zabavovali úplně všechno. Moje babka je chodila prosit, aby nemusela platit daň z koně, protože kůň pošel, tak jí pohrozili, že ji zastřelí, že toho koně prý podřízla sama. Pak přijeli ještě jednou, sbírali „sebezdanění“. Komisařka Sauermannová stála na tačance rozcuchaná, pouzdro s pistolí jí viselo na kozách, a ječela: „Všichni tu klidně pochcípejte, ale Nauhalné nám dluží na sebezdanění šest set rublů! Prodejte z domů nějaké maličkosti a doneste peníze!“ V kostele z ikon strhali zlacení, ikony rozbili, baťušku okradli a někam odvezli. A naši lidé si jen šuškali: za to můžou Židé, teď nám tu budou zavádět svou víru.

Tak se tedy lidé naštvali na Židy a na rudé, a do toho tu byl Sauka! Šel za balachovci a Balachovič mu dal takový papír, že Sauka má být u nás pohlavár. On, a ještě Karatkevič z Ubibacků, ti dva tu byli za největší pány. Chodili po vsích, rabovali Židy a pak se chystali jet dobývat Lipeň, vymlátit tam „židobolševiky“. Když se sešel s mou matkou, byla ještě dítě, skoro holčička, a ten bejk měl přes třicet. Moc si ho nepamatuju, byly mi asi tři roky, když se u nás naposledy stavil za Prosjou, přímo tady, v tomto domě. Aha, povídá, koho tu máme! Dceruško! Koukni se, táta přišel! Popadl mě a hodil tak vysoko, že jsem se hlavou bouchla o strop. Vidíš, dodnes mám pod vlasy schovanou jizvu. Marjanka se mnou seděla, omotala mi hlavu obvazem a chovala mě na kolenou. Otec za námi jezdil na koni nebo na tačance, v bílém kabátci, bílé čepici, uměl krásně pískat. Hezky se oblékal, pěkně mu to jelo a nikoho se nebál, ta krutá duše. Jednou mému kocourkovi zapálil kníry a řehtal se, když jsme se s kocourkem schovali pod pecí. Ale co já s kocourkem, to teprve Židé v Lipeňu mu nemohli přijít na jméno. Když Poláci odešli, stal se z něj car a bůh. Bolševici, milice, komisaři a ti z kambědu, z výboru chudiny, leželi v lese s podřezanými krky. Zeměměřiče Razumoviče zastřelili a ucpali mu pusu zemí. Předsedu vesnického sovětu v Malém Volém zastřelili přes okno, takže jeho krev zalila všechny podklady k zabavení potravin, nic nedokázali přečíst. Jen proto ve Volém nikomu nic nezabavili. Milicionáře Daměcečku, který u lidí vyšťoural i to poslední zrníčko, veřejně oběsili. To ti byl svátek! Ženské mu plivaly do ksichtu. „Vzpomínáš si, Daměcečku, jak jsem tě prosila, abys mi krávu nechal, a tys mě odháněl revolverem? Tak si teďka běž tam, kam šly moje hladové dětičky!“ Takhle mu to říkali. To mi baba vyprávěla, já jsem si to všechno napsala, všecičko. No a Sauka tu řádil, všechno tu pročesal, jako hřebínkem ovčí srst, a Židé před ním pěšky utíkali směrem na Babrujsk, Hlusk a Homěl, ale toho jara nebylo jim nikde stání ani zastání. „Bahalevci jdou, bahalevci!“

Marjanka vyprávěla, že toho roku v zimě a na jaře byly hvězdy krvavé jako před pohromou. Židé jako jeřábi táhli v zástupech do synagogy v Lipeňu, mysleli si, že je sovětská moc ochrání. Kdepak! Nikdo tu neměl ty Židy v lásce, nikdo. Panebože, zač jsi je tak potrestal? Budiž, ta nedostřelená Sauermanno­vá nebo Hirsch Kucur s pistolemi pobíhali, zabavovali daně a rekvizice. Ale co ti z Novožidovské nebo i z Ljaskavičů? Osm rodin v Ubibackách ubili kůly jejich vlastní sousedé, proto se tamním dodnes říká „kůlovci“. Když je někdo z Ubibacků, je to kůlovec. Lejzar z Asničků říkával: „Vlád sedum, od každé smrt Židům.“ Když přišli Němci, proháněli Židy, přišli Poláci – proháněli Židy, přišli Sověti – Židům se trochu ulevilo, šli sloužit nové moci, protože ta jim slíbila, že jéje, bude internacionála. Ale nejen Židé přece sloužili Sovětům. Naši Parchimovič a Raščeňa poskakovali s revolvery, bodáky prohledávali zahrádky: „Odevzdejte chleba pracujícímu lidu!“ Proboha, jakému pracujícímu lidu? To my jsme ten pracující lid, lopotíme se v těchhle bažinách.

Z běloruského originálu Pa što idzeš, vouča? (Pflaumbaum, Minsk 2020) vybral a přeložil Max Ščur.