Máme za sebou patrně největší tuzemskou literární událost roku. Na počátku června byly uděleny knižní ceny Magnesia Litera. A opět se vtírá otázka, zda obraz spisovatelů přebírajících ohromné makety šeků nezastínil to nejdůležitější – diskusi o tom, co pro nás literatura znamená a jak ji chceme hodnotit.
Vyhlašování Magnesie Litery provázejí kontroverze už od jejích začátků před dvaceti lety – kritizována bývá pravidelně za nejasnost kritérií, podle kterých poroty vybírají tituly, kontroverze vyvolává její komerčnost nebo naopak akademismus. Jak před dvěma lety v Respektu zdůraznila kritička Eva Klíčová, největším problémem je dlouholetá rezistence organizátorů ceny vůči moderování jakékoli diskuse. Slyšíme jen ujišťování, že cena přece slouží tomu, čemu sloužit má, neboť prodeje oceněných knih stoupají; případně narazíme na udivené reakce některých porotců, že jejich výběr bereme vážně – vždyť je přece jasné, že se odvíjí vždy od toho, kdo zrovna sedí v porotě. Ano, porotci to mají těžké, ale kdo dneska nemá?
Na druhou stranu mi vždy přišlo trochu směšné, že se po každém vyhlášení nominací na Literu objevila spousta komentářů na téma, která kniha ve výběru chybí. Nominací za prózu je pouze šest, za poezii jsou dokonce jen tři, a tak se do užšího výběru logicky nemohou dostat všechny tituly. Zároveň je ve zdejších luzích o zářná díla, jež „by rozhodně neměla chybět“, poněkud nouze. Letos mi nicméně – poprvé – v nominacích také jedna kniha chyběla. Nedostala se do nich zřejmě proto, že se jedná o žánrovou literaturu a napsal ji velmi mladý autor. Řeč je o próze Meta od Pavla Bareše, která vyšla loni v nakladatelství Host.
Konečně generační spor?
Meta nese žánrové označení „superhrdinský thriller“, ve skutečnosti však zdaleka překračuje meze tohoto žánru. Odehrává se v blízké budoucnosti (tak blízké, že se zřejmě jedná o naši alternativní přítomnost), v době, kdy se ve společnosti vyskytují lidé se superschopnostmi – takzvané mety. Na rozdíl od klasických superhrdinů se z met v tomto světě nestávají hrdinové, ale spíše slavní youtubeři nebo instagrameři. Hlavní hrdinka a vypravěčka knihy Lenka Křížová má tu smůlu, že se narodila jako „meta-mimik“, tedy nositelka superschopnosti, kterou společnost vyhodnotila jako nebezpečnou, a jejím nositelům jsou proto omezována osobní práva.
Mezi základní témata příběhu patří sexuální nátlak a stalking, život na sociálních sítích a obecně život dvacetiletých. K nejsilnějším stránkám vyprávění ale nepochybně náleží obraz společnosti, jak ji vnímají mileniálové. Na rozdíl od spisovatelů, kteří se formovali v devadesátých letech – zmínit můžeme Ondřeje Štindla, autora knihy Až se ti zatočí hlava (2020), jež byla letos nominována –, nepopisuje Bareš jedince a společnosti ve vzájemném protikladu, ale jako prorůstající se entity. Lépe řečeno: zatímco Štindlův protagonista Johan působí, jako by na stará kolena procitl z porevolučního snu o tom, že společnost neexistuje, a teď, když už ji nedokáže ignorovat, si s ní neví rady, Barešovi hrdinové žijí pod neustálým společenským tlakem a až v klaustrofobní nemožnosti vyvázat se z nároků okolí.
Nejde ani tak o politický statement (a pokud ano, jeho jádrem je především frustrace z neporozumění, s nímž starší generace přistupuje k té mladší); představa o společnosti, kterou Bareš nabízí, je spíše integrální součástí jeho způsobu myšlení. Zdá se přitom, že otázka, která se již více než deset let objevuje v literárněkritických diskusích, totiž zda psát, či nepsat angažovanou literaturu, zde ztrácí na významu. A to jednoduše proto, že témata, jež starší generace považuje často za politická a angažovaná, vnímají mladší mileniálové nebo příslušníci generace Z jako zcela běžná – feminismus, klimatická krize nebo konsenzuální sex jsou zkrátka součástí jejich životů, a tedy i jejich literatury.
Vysoká a vyšší
Ačkoli se vesměs tváříme, že koncept vysoké a nízké literatury považujeme za přežitý, Litera je důkazem toho, že v těchto kategoriích stále uvažujeme. Prošly pouze dílčí proměnou, kterou bychom mohli označit za posun „od vysoké k vyšší“ – už proto, že málokterou z knih recenzovaných na stránkách specializovaných literárních časopisů by bylo možné označit za vysokou literaturu v konzervativním slova smyslu. Přesto zde hrají roli zaběhnutá očekávání, a jestliže by bylo nespravedlivé tvrdit, že je jedna nominovaná kniha jako druhá, s určitostí se dá říct, že je každá další série nominací podobná těm předchozím. Jednotlivá díla posledních ročníků bývají dobře napsaná, ale naprostá většina z nich kopíruje myšlenková schémata lidí, kteří se formovali v devadesátých letech. Ostatně, zkuste se podívat na věkové složení jednotlivých porot – s výjimkou poroty Litery za poezii jsou až zázračně věkově homogenní.
Ale dejme tomu, že to, co píšu v předchozím odstavci, jsou pouhé dohady a věk porotců je dán pouhou náhodou… Jak také jinak, když neexistuje diskuse, v níž by bylo možné podobné teze ověřovat. Pro inspiraci přitom nemusíme chodit daleko – podobně výraznou, byť zřejmě prestižnější cenou je v českém kontextu Cena Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarné umělce. Pod její záštitou pět nominovaných umělců (nebo uměleckých kolektivů) během roku tvoří díla na společnou výstavu, po jejímž otevření býval porotou vybrán laureát. V roce 2020 se ale nominovaní umělci rozhodli, že mezi sebou nechtějí soutěžit, organizátoři na to přistoupili a místo tradičního vyhlášení vítěze nabídli debatu všech zúčastněných. Nutno podotknout, že Společnost Jindřicha Chalupeckého se dlouhodobě snaží o to, aby prostor v médiích nedostal jen samotný vítěz, ale všichni nominovaní, aby tedy nešlo jen o výkonnostní soutěž, ale o skutečnou propagaci současné výtvarné tvorby.
Mezi trhem a akademií
Za tím, jak dnes Cena Jindřicha Chalupeckého vypadá, stojí dlouholeté debaty mezi organizátory ceny, ale také uvnitř výtvarné scény. V literárních kruzích k podobné diskusi nedochází možná proto, že čtení knih považujeme za samozřejmé, na rozdíl od výtvarné scény jsme ale také rezignovali na budování silných institucí. Ty sice pro vydávání knih nejsou tak klíčové jako pro vystavování umění, ale přece jen: není trochu zarážející, že máme Národní galerii a Státní fond kinematografie, ale ani jedno veřejné, státní nakladatelství? Taková instituce by z podstaty věci byla v mnohém problematická, přesto by mohla být vztažným bodem roztříštěné literární scény.
Kdyby Litera přestala pouze vytěžovat symbolický kapitál, který literatura v českém kontextu má, mohla by se snad stát skutečně silnou a prestižní institucí, ne jen oslím můstkem mezi akademií a knižním trhem. Setrvačnost, s níž funguje, jí může vystačit nanejvýš do doby, než se nejmladší generace razantněji přihlásí o slovo. Knižní trh je velmi roztříštěný, a pokud budeme oceňovat jen „vyšší“ literaturu, těžko pochopíme, co ke čtení a psaní přitahuje mladší generaci. Spíš se uzavřeme do ještě těsnějších žánrových a generačních ghett, než jaká tu byla doposud.
Autorka je komparatistka.