Z propagačních textů k nejnovější knize Aleny Mornštajnové, románu Listopád, se může zdát, že se autorka odhodlala opustit zajeté koleje generačních příběhů a vstoupila do jiného žánru. Avizovaná „alternativní přítomnost“, o níž má próza pojednávat, je však především marketingovým tahem.
Alena Mornštajnová si udržuje stálé publikační tempo – od roku 2013 jí každý druhý rok v nakladatelství Host vychází nový román. Čtenáři si již zvykli na pravidelný přísun emocí i kolorit generačního příběhu v soukolí velkých dějin. Autorčin poslední román Listopád otevírá následující odstavec: „Co by se stalo, kdyby události listopadu 1989 nedopadly tak, jak dopadly? Nikdo neví, jak jiný by byl náš život. Tato kniha podává jen jednu z milionu možných verzí. Přesto se všechno, co je zde napsáno, kdysi kdesi dělo a někde na světě stále děje.“
Odpověď na úvodní otázku v textu ale nenajdeme. Ač se tváří jako alternativní historie, nakonec působí, jako by se odehrávala v době normalizace. Skoro se zdá, že Mornštajnová ve svých předchozích románech prošla již všemi dějinnými útrapami 20. století, a tak se snaží po časové trajektorii posunout dál. To se ale děje jen prostřednictvím uváděných dat, nikoli díky vynalézavosti v oblasti kontrafaktuální historie.
Važme si toho, co máme
Příběh časově vymezují na jedné straně události před listopadem 1989 i během převratu, který však byl potlačen, a na straně druhé rok 2019. Mornštajnová zřejmě chtěla udělat velké didaktické a výchovné gesto a říct: Važme si toho, co máme, mohlo být mnohem hůř. Celá její alternativní historie však začíná a končí tím, že k normalizačním kulisám přilepí vročení „1989 až 2019“. Magickým datem je tu 27. listopad – tedy místo jedničky dej dvojku, a už jsme jinde. Při čtení knihy se nelze ubránit dojmu, že je využita atmosféra některých soudobých filmů evokující totalitu a dějinné zákruty: trocha Hollandové Šarlatána (2020), trocha Horákova Havla (2020). K tematizaci lidské nesvobody však volba dobových kulis nestačí. Nepůsobí pak alternativní historie zbytečně? Není větší výzvou psát o tom, co se teď skutečně děje a co se v průběhu daného třicetiletí opravdu dělo?
Autorčin způsob vyprávění vyvolává iluzi, že lidský život lze přehlédnout jako na dlani. Tato vypravěčská pozice dává čtenáři jistotu, že stvořitel románového světa drží otěže vyprávění i osudy postav pevně v rukou. Vypravěčka ví, co se s postavou stane, a je jen otázkou času, kdy to čtenáři sdělí. Mornštajnová klidně vytvoří postavu jen proto, aby ji na patnáct let uvěznila a na konci ji nechala při nelegálním přechodu hranic zastřelit (což je značný rozdíl oproti vysoce introspektivním, subjektivizovaným postmoderním prózám, které svým založením dokážou opravdu rezonovat s nejistotou života – příkladem z poslední doby je Daniel Hradecký). S takto konstruovaným románem souvisí i doslovnost a snadná čitelnost, díky níž si čtenář připadá chytře a zároveň může ocenit autorku za to, jak zručně demonstruje životní pravdy s nárokem na obecnou platnost: „I tehdy za mě rozhodovali jiní, určovali, kým a čím smím být, byla jsem uvázaná na neviditelném vodítku, které mi moji stejně neviditelní páni povolovali nebo utahovali podle libosti, ale přesto jsem měla svůj svět, své lidi a byla jsem šťastná, jen jsem to nevěděla. Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl.“
Na povrchu
Ústřední osnovu vyprávění reprezentují dvě ženské postavy – Marie, zvaná Maja, a Magdalena – a jejich samostatné vyprávěcí linky. Jména obou hrdinek začínají na M, stejně jako Panna Marie, jejíž obraz se symbolicky, jako odkaz k mateřství, objevuje na začátku příběhu. Centrálním se tak stává téma ženství, mateřství, respektive přerušení kontaktu mezi matkou a dítětem. Možná, že kdyby šla Mornštajnová v tomto ohledu hlouběji a rozpracovala román tímto směrem, bylo by to k jeho prospěchu.
Téma „náhradního rodičovství“, výchovy dětí prarodiči a odloučení dítěte od rodičů či matky, prochází více či méně všemi prózami Mornštajnové. V Listopádu však jde autorka ještě dál a vymyslí „Dětskou ozdravovnu 27. listopadu 1989“, která se „stala jedním z mnoha míst, kde od devadesátých let vyrůstala nová, bezchybná generace naplňující představu pravého socialistického člověka, který nemyslí na své blaho, ale na blaho celku“. V pozadí je přitom cítit inspiraci látkou, kterou zpracoval Körnerův scénář k filmu Lebensborn (2000). Je zřejmé, že autorka potřebuje dostat postavu do mezní situace způsobené vnějšími okolnostmi. Majin pobyt ve věznici pak může připomenout Kantůrkové Přítelkyně z domu smutku (1984), nicméně Mornštajnová se příliš nenoří do introspekce ani do vztahů mezi spoluvězeňkyněmi. Vězení zobrazuje spíše prostřednictvím detailů (pryčna, kousavá deka).
Schematicky působí i postavy, jež buď režimu vzdorují, nebo mu jdou na ruku. Obtíž nastává, když autorka vykresluje dilemata, která hrdinové prožívají, když začnou pociťovat cosi shnilého v daném společenském zřízení. Jejich psychologie přitom zůstává na povrchu. Také v Magdalenině vyprávěcí linii, kterou autorka konstruuje jako ich-formu, se duševní hnutí a vztahy definují hlavně prostřednictvím okolností a vykreslení partnerských vztahů působí vyloženě nevěrohodně: „Nezeptal se, proč jsem mu nic neřekla, to sám moc dobře věděl. Žili jsme v zemi a v době, kdy si lidé některé věci prostě nechávají pro sebe, aby svému partnerovi, rodičům či dětem nepřidávali starosti záležitostmi, jejichž vývoj se stejně nedá předpokládat nebo ovlivnit.“ Co se týče perspektivy, dominuje pohled ženských postav; ty mužské se vynořují a následně zase mizí.
Recept na bestseller
Nepřekvapí ani práce s jazykem – Mornštajnová používá konvenční, průhledné metafory. Když například popisuje Majinu smrt, jazykový rejstřík připomíná školní slohovou práci: „Ucítila jen bodnutí v boku, které ji přinutilo ruce instinktivně stáhnout, jako kdyby se chtěla přesvědčit, jestli ji výstřely opravdu zasáhly. Ale už během krátkého pohybu se Majino vědomí vytratilo, před očima se jí rozlilo rudé moře, v jediném okamžiku se změnilo v indigovou modř a poté černočernou noc. A uprostřed té noci se v dálce rozsvítila zlatá hvězda. Padala k ní blíž a blíž, a když byla na dosah, Maja rozpoznala dveře. Neznámá ruka ty dveře otevřela a Maja do nich vplula. Jsem svobodná, pomyslela si.“
V psaní Mornštajnové není místo pro ironii, nadsázku a odstup – přitom žánru alternativních dějin by odlehčení svědčilo. Místo toho se po návratu Marie z vězení a jejím nasazení na zemědělskou práci objevuje určitá esoterická linka. Hrdinka, jejíž dlaně oplývají léčivou silou, získá znalosti od staré bylinkářky, u níž žije, a pak se sama stane léčitelkou. Možné aluze přitom vedou k Žítkovským bohyním (2012) Kateřiny Tučkové, případně k próze Do tmy (2015) Anny Bolavé.
Recept na bestseller podle Aleny Mornštajnové tedy zní: umísti hrdinku do mezní situace, přidej trochu útlaku, politiky a vnitřní léčivé energie, hlavně moc neexperimentuj s jazykem ani způsobem vyprávění a úspěch bude zaručen. Pro dobrý prodej knih to možná stačí, na zanechání trvalé stopy v literatuře je to ale žalostně málo.
Autorka je bohemistka.
Alena Mornštajnová: Listopád. Host, Brno 2021, 304 stran.