Vězeňský deník

15. 1. 2021

Osobním autem mě odvezou na policejní stanici Frunzenského rajónu v Minsku. Velice slušně mě tam vyslýchá vyšetřovatel Alexej Žyhalau. „Zde je video, jak dáváte facku Azaronkovi, nemá cenu to popírat, všichni vás poznali. Doznáváte svou vinu?“ „Doznávám, že jsem mu dala facku, ale nepovažuji to za zločin.“ „Cítíte lítost?“ „Necítím.“ „Chcete se mu omluvit?“ „Nechci.“ „Účastnila jste se 15. listopadu nepovolené akce u metra Puškinská?“ „Jela jsem na hřbitov, na otcův hrob, vystoupila jsem na Puškinské.“ „Co se tam stalo?“ „Stála jsem na zastávce, uviděla jsem, že Azaronak natáčí rozhovor s nevelkou skupinkou lidí, deseti až patnácti osob. Ptal se jich: ‚Kvůli čemu tu jste?‘ Odpověděli: ‚Truchlíme nad smrtí Ramana Bandarenka.‘ ‚Jak se jmenoval po otci? Co o něm víte? Jak můžete truchlit, když neznáte jeho jméno po otci?‘ Pobouřilo mě, že Azaronak zpochybňuje upřímnost lidského smutku. Že neměl žádnou empatii.“ (Pak jsem musela vysvětlovat vyšetřovateli, co je to empatie. Naučil se nové slovo.) „Šla jsem k němu a vrazila jsem mu facku.“ Alexej vytiskne protokol výslechu, opravuji mu v něm pravopisné chyby (profesní zvyk!).

Kolem šesté hodiny mě předávají na Vyšetřovací výbor. Vyšetřovatelka se jmenuje Volha Dajneková, blondýna něco přes třicet, působí přátelsky, ale nedělám si iluze: ona je jen loutka, všechno udělá tak, jak jí nařídí. Zase výslech, zase chyby v protokolu. Vzdala jsem se právníka, výsledek je přece dopředu jasný. Teď chápu, že jsem udělala chybu.

Pozdě v noci nás přivezou do internačního střediska v Akrescinově ulici. Anton se zastavuje naposledy, vyvedou nás ven, postaví „tváří ke zdi“, zavedou dovnitř. Po osobní prohlídce nás nacpou do takzvané sklenky. Je to cela o rozloze jeden metr čtvereční, s vysokým stropem, tmavošedými zdmi počmáranými „jeskynními nápisy“, ale není vidět, co je tam napsáno. Nejhorší na tom všem jsou moje dvě spoluvězeňkyně, chronické alkoholičky, obzvlášť T. P. Po několika hodinách stání ve „sklence“ nás zavedou na normální celu. Tam už sedí tři ženy, jedna z nich také „politická“, jmenuje se Alena. Říkám, že mě zatkli za facku Azaronkovi – Alena je štěstím bez sebe! Záchod je jen díra v betonovém vyvýšení v rohu, je strašně špinavá a děsně smrdí. T. P. lítá po cele, hlasitě o sobě vypráví v samých nadávkách: chlastačky, chlapi, kocoviny, policie… Začíná číst nahlas z ruských novin Argumenty & fakta o Lukašenkově životě: matka lehká ženština, milenky, mladé dívky, které střídá jednu za druhou. Čte s obtížemi, jednotlivá slova jí dělají problémy a já si v duchu říkám: v její přítomnosti máš držet jazyk za zuby. Při všech těch dobrodružstvích jsem zapomněla, že ten den jsem se stihla jen nasnídat, ještě u mámy doma.

16. 1. 2021

K snídani dostaneme pohanku a čaj. Pak mě vezou na hlavní policejní stanici Frunzenského rajónu k „vyšetřovacím úkonům“. Uvnitř antonu se netopí, ačkoli venku je nějakých 25 stupňů pod nulou. Cesta tam trvá přes dvě hodiny. Vejdu do cely: je dva a půl metru široká a stejně dlouhá, u zdi stojí lavice, vysoko u stropu je malinké okénko, které vede na chodbu. Zdi: padesát odstínů šedé. Vedou mě k vyšetřovatelce, tam na mě čeká i Azaronak. Budu s ním konfrontována. Dožaduji se přítomnosti právničky. Vyšetřovatelka mi vysvětluje, že někdo z mých známých nebo příbuzných mi najal právníka a že za chvíli dorazí.

Setkání s Azaronkem. Říká, že nemá vůči mně žádné pretenze a nechce, abych byla potrestána. V podstatě tvrdí, že jsem stála opodál skupiny dotazovaných a že po mé facce pokračoval v natáčení reportáže, jako by se nic nestalo. Na videu vidíme, že po první facce ode mě za chvíli dostal i druhou. Ptal se mě, za co, a v tu chvíli zaznělo slovo „svoloč“. Popírám, že jsem to řekla já – vždy mluvím jen bělorusky. Azaronak tvrdí opak. Má naspěch, čeká ho nějaké vyřizování „vysoko nahoře“, vyšetřovatelka se mu podbízí, pomáhá odpovídat na dotazy mého právníka. Právník trvá na tom, abych napsala žádost o propuštění z vazby. Ptá se vyšetřovatelky: „Zařadíte tu žádost do spisu?“ Ta říká: „Nevím, možná ano, možná ne.“ Je vidět, že vůbec o ničem nerozhoduje.

Zase mě vedou do „padesáti odstínů šedé“. Tam si uvědomuji, že samotou vůbec netrpím, aspoň si můžu odpočinout od toho zmatku, v klidu se zamyslet. O samotě nejsem o nic míň svobodná než venku. Nikdo a nikdy mi nesebere „mě“: to, co mám ráda a co nenávidím, čeho si cením a co odmítám. Dřív jsem často říkala, že svoboda je vnitřní záležitost, ale až tady jsem si najednou skutečně uvědomila, co to znamená.

Po několika hodinách v „šedé místnosti“ jsem zase v antonu (v kleci jsem díky bohu sama!), pak mě vedou do „sklenky“ a pak na novou celu – dostanu horní pryčnu, čtvrtou odzdola. Penthouse! V cele jsou jen dvě ženy: Ilona z Gruzie a R. Během dne jsem jedla jen jednou, ale hlad nemám. Cela je podstatně lepší: záchod je čistý a nesmrdí.

17. 1. 2021

V noci R. padá z palandy, dostane třes. Ilona k ní běží, já volám skrz dveře: „Epilepsie!“ Za deset minut, když záchvat už pominul, dorazí zdravotní sestra, ale zůstává za zavřenými dveřmi. Ilona položí R. na lůžko. „Zeptejte se jí, jak se jmenuje,“ radí sestra. Ilona se ptá. „Nerozumím,“ odpoví R. „Položte ji na bok, ať chvíli spí, pak jí dáte tyhle prášky,“ rozkazuje zpoza dveří sestra. R. usíná. „Jak to, že je tady vůbec zavřená? Má druhý stupeň invalidity!“ podivuje se Ilona. Jsem šokována. Jak je to vůbec možné? Systém na lidi kašle. Ať si vězeň umře, nikdo kvůli němu nehne prstem. A nikdo za to neponese zodpovědnost.

Ráno Ilona vypráví svůj příběh. Je „mezinárodní teroristka“! Pracovala v letecké společnosti a v roce 2018 musela letět přes Bejrút. Letadlo už mělo odletět do Emirátů, když vtom v Bejrútu došlo k teroristickému útoku. „Pořád jim tam něco bouchá,“ říká Ilona. Proslechlo se, že s útokem měla co do činění žena, která nemluvila arabsky. Libanonské úřady bůhvíproč rozhodly, že to byla Ilona. Po přistání v Emirátech byla zatčena a držena na samotce: dva týdny na policii, pak měsíc a půl ve vězení tajných služeb. Ale žádné důkazy o její vině se nenašly, a tak ji propustili. Vrátila se do Gruzie a zkoušela přes právníky zjistit, zda po ní Interpol stále pátrá, jenže Arabové neodpověděli, ani na žádost gruzínského ministerstva vnitra. V roce 2020 v Gruzii během lockdownu vůbec nebyla práce. Ilona si našla práci v Kišiněvu. Letěla tam s přestupem v Minsku a tady ji během pasové kontroly na letišti zadrželi a odvezli do vězení! Byla v „červených seznamech“ Interpolu! Na sobě má stále jen tenoučkou bundu a svetřík: v Gruzii bylo teplo, zatímco tady v našem „hotelu“ je tuhá zima. Nedokáže se zahřát, chudák. Dávám jí svou deku. Já si vystačím s bílou péřovou bundou (říkají mi tady občas Sněhurka).

R. žádá, aby přišla zdravotní sestra a donesla jí léky na dnešek. Když konečně dorazí, je třeba jí dlouze vysvětlovat, jaké léky R. bere a jak velkou dávku potřebuje. Zanedlouho, když ležíme na palandách, se R. začne vyptávat na krematorium a postup kremace. Jsem z toho nesvá. Co se stalo? Ilona vypráví příběh R. Ta měla pětiměsíční dítě. Třináctého ledna je s manželem dala jako obvykle spát a holčička se ve spánku zřejmě udusila. Zemřela. Když se R. s manželem probudili, uviděli mrtvé zsinalé tělíčko. Policie je obvinila ze zanedbání péče. Zatkli ji i jejího manžela, ten je také epileptik a má první stupeň invalidity. Přivezli je sem na Akrescinovu. Řekli, že to prošetří a po třech dnech je pustí. Chudinka, opravdu tomu věří! Bože, jak je mi jí líto – potkalo ji takové neštěstí, a ještě se dostala do vězení! Snažím se ji uklidnit: „Jen se neobviňuj, přece jsi nemohla dopředu vědět, že to takhle dopadne. Nejsi přece Bůh.“ „To oni mi právě říkali, že jsem to měla tušit. Prý jsem se o ni měla líp starat, prý na ni kašlu, ani se ne­­rmoutím, že umřela.“ „Když se stane neštěstí, nějakou dobu si to nedokážeme uvědomit, nechápeme, co se stalo. Člověk je mimo, nic necítí.“ „Já jsem také byla mimo. Jenže mi říkají, že jsem měla volat záchranku, že dítě mohli zachránit. Vždyť bylo modré, nedýchalo. Smrt nastala někdy kolem šesté, sedmé hodiny, všimli jsme si toho až v devět. Jak ji chtěli po dvou hodinách zachránit? A stejně pořád: měli jste volat záchranku. Udělala jsem jen jednu chybu, že jsem se napila alkoholu, takže mi řekli, že jsem se o dítě nestarala.“ „Ty jsi přece byla v šoku a nechápala, co děláš.“ „Ano, byla jsem mimo. Vypila jsem nalačno tři a půl deci tvrdýho, možná půllitr…“ Oči mi lezly z důlků: ty bláho! Tady nebude všechno zas tak jednoduché…

19. 1. 2021

(…)

Večer k nám na celu přivedou Alju. Pracuje ve velké IT společnosti a ta platí právníky všem svým zaměstnancům, kteří byli zatčeni. Alja napsala v chatu své čtvrti několik pravdivých slov o „babě Lydě“ (Lydii Jarmošynové, předsedkyni centrální volební komise). Teď je obviněna z urážky státního činitele. Alja má dva psy, zatkli ji, když se s nimi vracela z procházky. Ptám se jí na novinky zvenku. Hokejové mistrovství v Minsku zcela jistě nebude! Skvělé! Alja říká, že Lukašenko se hodně naštval: „Sebrali dětem hokej…“ Ale kdo jim ho sebral? Sám jsi ho sebral tím, že jsi uzurpoval moc a vedeš válku proti vlastnímu lidu! A jakým dětem? Tvým vlastním? Nebo tobě, malému chlapečkovi Sašovi? Sebrali ti milovanou hračku… Dobře ti tak!

Z běloruských originálů vybral a přeložil Max Ščur.