Básník přírody, filosof odporu

„Můj deník by měl být záznamem mé lásky. Chtěl bych do něj psát pouze o věcech, jež miluji, o své náklonnosti k jakékoliv stránce světa, o tom, o čem rád přemítám. Mé touhy nemají o nic jasnější směr než rašící pupen, který sice směřuje ke květu a plodu, k létu a podzimu, ale vnímá pouze teplé slunce a vlivy jara. Cítím, že jsem k čemusi uzrál, nedělám však nic a nedokážu zjistit, o co přesně jde. Mám pouze pocit úrodnosti. Nastal čas setby. Ladem už ležím dost dlouho.“ Úryvek z Deníku amerického spisovatele, esejisty, filosofa a přírodovědce Henryho Davida Thoreaua celkem výstižně charakterizuje povahu jeho zápisků, které si vedl mezi lety 1837 a 1861. Hlavní motivací a silou jeho tvorby je totiž opravdu láska k projevům života i neustálý úžas nad zdánlivě všedními přírodními ději.

Překladatel Thoreauových spisů Jan Hokeš uspořádal v Deníku reprezentativní výběr z rozsáhlého čtrnáctisvazkového vydání každodenních poznámek, postřehů a skic, které si autor zapisoval během čtyřiadvaceti let života v okolí svého rodného města Concord. Ačkoliv zde nacházíme motivy a témata, které nám mohou být povědomé z jiných knih Henryho Davida Thoreaua, zápisky fungují jako hutný a velmi cenný průřez jeho myšlenkovým světem i pokrokovým světonázorem. Je pozoruhodné, nakolik je i dnes jeho myšlení svěží, inspirativní a především aktuální.

Přírodní mystika

Četba knihy nejprve uchvátí nekončícím údivem nad dokonalostí přírody a zkoumání jejích zákonitostí. Thoreau je básník přírodních procesů. Svým pozorováním nás zavádí do mystické říše, která je skrytá, a přitom na dosah, a jíž vévodí čistota, přirozenost a upřímnost. Zápisky se vine dialog s neživými věcmi i se sebou samým a autorovo okouzlení neustálými parafrázemi lehkých valérů reality je až omamné. Ve svém soustředění na detaily bez přestání hledá nová a nová pojmenování odvěkých dějů a snaží se splynout se zvuky, vůněmi a barvami. „Viz, slyš, čichej, ochutnávej atd., dokud jsou tvé smysly svěží a čisté,“ píše a vyzdvihuje civilizačním balastem nezanesené vnímání, díky němuž můžeme vidět skutečnost v její pravé podstatě. Pouhým popisem dovede vyvolat vzpomínku, emoci či náladu a stále znovu a znovu se nechává překvapovat různými varia­cemi téhož, ať už jde o lom světla na vejmutovkách, vzdálenosti v měsícem osvícené krajině nebo tvary ledových plátů, jichž si všiml při bruslení a které vypadají „jako flotila tvořená tisícovkou rybářských lodí na lovu makrel, plující pod plnými plachtami a hnaná svěží brízou“.

V popisu proměn okolního světa se Thoreau nechává okouzlit výhradně obyčejností, nikoliv mimořádnými událostmi. To úzce souvisí i s jeho žitou skromností a neokázalostí. Součástí takového přístupu k tvorbě jsou častá sezení, dlouhá pěší putování, pozorování a hloubání, tedy činnosti, jimž je vlastní antiproduktivistický či protipracovní étos. Rozpuštění v mnohosti přírodních dějů je podmíněno dostatkem volného času a ponorem do nehybnosti, v níž je možné vnímat detaily a nenápadné změny, avšak z utilitárního pohledu jde o „zbytečně promarněný“ čas. Tento praktický aspekt v zápiscích reprezentuje autorova nahluchlá teta: „Jen si to představ! Dneska půl hodiny stál a poslouchal kvákání žab.“

Environmentalista, anarchista, tulák

Ačkoliv by se z mnoha zápisů mohlo zdát, že se Thoreau společnosti spíše stranil, bylo mu vlastní i uvažování nad lidskou podstatou, mravními kritérii a problémy své doby. Pohlcení krajinou totiž úzce souvisí s úvahami nad její historií, současností a lidmi, kteří ji obývají. Jak víme z knihy Občanská neposlušnost a jiné eseje (1866, česky 2014), angažoval se v abolicionistickém hnutí a jeho rodinní příslušníci byli aktivními členy „podzemní železnice“, tajné sítě, která pomáhala uprchlým otrokům. Na několika místech píše o pomoci uprchlíkům z plantáží a odhaluje pokrytectví otrokářského systému tváří v tvář křesťanství: „Národ, ve kterém namísto lidských zásad převládají rasové předsudky, není křesťanský.“ Soucítí také se zvířaty, která kvůli člověku ztratila svou svobodu, případně byla zabíjena pro kůži a maso.

Tato východiska, jejichž součástí je i odpor k technice a náboženská i myšlenková tolerance, jsou ale komplexnější a v podstatě souznějí s anarchismem či environmentalismem, za jehož zakladatele bývá autor považován: „Co kdybychom poslechli ony výtečné příkazy, ony božské pobídky, jež nejsou určeny tělu, ale mysli a jsou bezpochyby správné: nejíst maso, nic nekupovat, neprodávat, nesměňovat atd.“ Kromě toho je Thoreau přímým předchůdcem woodcraftu – nejen proto, že často pobýval v lesích, ale i pro jeho zálibu v toulání a dlouhé rozpravy o chůzi.

Síla Deníku spočívá v tom, že se v něm těsně setkává teorie a praxe, básnická vize i existence na okraji tehdejších společenských norem. Jeho text je žitý – život a psaní jsou pro autora jedno a totéž. Jde o dílo originálního myslitele, který zároveň nonkonformně jednal.