Budoucnost bez emancipace?

V posledním roce a půl vyšla řada souborů levicové esejistiky zaměřené na budoucnost, kterou mnohé z nich měly i v názvu, od Sametové budoucnosti? (2019) přes kolektivní knihu Budoucnost (2020), sborník Za hranice kapitalismu (2020) ke stotřináctému číslu Revue Prostor s podtitulem Záblesky budoucnosti. K tomu se dá připočíst i seriál Za demokratickou levici v Listech a „michéovskou debatu“, která proběhla napříč médii. Levicová esejistika zažívá na rozdíl od upadající levicové politiky rozkvět. Knihu Budoucnost levice bez liberalismu, pod níž jsou editorsky podepsaní Petr Drulák, Jan Keller, Matěj Stropnický a Ilona Švihlíková, lze jen těžko nepovažovat za polemiku alespoň s některými ze zmíněných titulů. Publikace představuje svým způsobem dovršení sporu mezi „starou“ a „novou“ levicí, jenž se vyostřil v době uprchlické krize a ve středoevropském kontextu je skutečně spíše střetem levice konzervativní a progresivní.

Společnost, nebo národ?

Patnáct krátkých, spíš publicistických než esejistických textů uvozují Teze za spravedlivou společnost, sepsané čtveřicí editorů. Teze mají programový charakter a formují se okolo čtyř klíčových témat: důstojnosti práce, spravedlivého přerozdělování, ochrany přírody a mezinárodního míru. Už použitý slovník naznačuje, že svým obsahem tento program patří kamsi do sedmdesátých let 20. století. Mluvit v době klimatické krize o „ochraně přírody“ je odtržené od reality, „mezinárodní mír“ zas upomene na tehdejší détente, mimo jiné proto, že vychází z teze, že „různá mocenská centra“ (nikoli národy či kultury!) mají různé představy o spravedlivé společnosti. Tím je popřen nejen socialistický univerzalismus, ale rovněž univerzalita lidských práv a otevírá se tím možnost přikývnout sebeodpornější diktatuře.

V oblasti práce a přerozdělování vznášejí Teze klasický požadavek důstojné mzdy a daňové progrese. To oprávněně žádalo dělnické hnutí od 19. století, to však není důvod vracet se k tehdejším představám o linearitě a nevyhnutelnosti pokroku. Přesně to ovšem autoři činí, když prohlašují: „odmítáme tezi, že nebude práce, naopak práce je nekonečné množství, jen v důsledku selhávání kapitalismu často nemá podobu placeného zaměstnání“. Tuto „tezi“, spojenou s problémem automatizace, by však měli spíš vyvrátit než pouze „odmítnout“, protože prohlášení „práce bude“ nechtěně připomíná sliby Antonína Novotného „maso bude, bude maso“. Nemluvě o tom, že významu neplacené práce jsme si do značné míry vědomi díky feministické a postkoloniální kritice, což jsou perspektivy, které editoři výslovně odmítají brát v potaz.

Ještě podstatně horší je ale represivní rozměr jejich představ o „spravedlivé“ společnosti. Tu má ohrožovat „asociální zlomek procenta z vrcholu společnosti a rovněž asociálních několik procent z jejího dna“. Stát, jak si jej představují, nemá podporovat „asociální menšiny“, protože „spravedlivá společnost je tu pro společenskou většinu“. Absurdní symetrie nejbohatších a nejchudších coby nepřátel lidu a představa, že spravedlnosti lze dosáhnout „omezením“ těch na úplném dně, posouvá program editorů ze sedmdesátých let kamsi do třetí dekády minulého století. Obraty odkoukané od pravicových populistů se mísí s tradiční levicovou rétorikou a vytvářejí amalgám, který by šel shrnout do hesla „ne liberalismu, ano demokracii – ale jen pro některé“. Nepřekvapí, že „základní identitou, která jako jediná umožňuje v dnešní době mobilizaci“ je v této směsi národ, ani to, po jakých vzorech editoři pošilhávají. Polsko a Maďarsko sice prý „neuskutečňují levicovou politiku“, ale „porušují liberální dogmata ekonomická i kulturní“, a to, zdá se, editorům ke spokojenosti stačí.

Neomarxisté, výtržníci a migranti

Většina autorů souboru mluví o selhání „liberální levice“, přes frekventovanost tohoto po­­jmu ovšem není zcela jasné, koho mají na mysli. S ohledem na historický vývoj poválečného Západu by vina za toto selhání měla ležet na sociálnědemokratických stranách. To ony nejprve přistoupily na modus vivendi s kapitalismem a nakonec popřely své kořeny i programy a přijaly neoliberalismus. Ilona Švihlíková po právu kritizuje jeho internalizaci v tzv. třetích cestách, většina autorů sborníku však míří na jiné cíle.

Že Jan Keller ve svém příspěvku mluví o „neomarxistické, kulturní levici“, už dnes bohužel překvapí jen málokoho, v knize se však tato nálepka, vlastně krajně pravicová konspirační teorie, objevuje zcela běžně. Právník Jaromír Hořák píše, že zájmy středních vrstev jsou ohroženy „jak shora ze strany elit, tak zdola ze strany kriminální podtřídy, přívalem cizích migrantů nebo činností kulturně­-anarchistických skupin“, a spojence vidí v alt­-right. Jeho volání po nesmlouvavém trestněprávním postupu proti „krajním projevům nevkusu, neukázněnosti a šikany“ představuje takovou podobu „konzervativní levice“, s jakou by se patrně ztotožnil i Vasil Biľak. Adam Votruba opakuje jinou konspirační teorii – o „kolonizaci v podobě neregulované migrace“ – a v knize narazíme i na termín „rasismus naruby“, oblíbený především mezi zastánci bílé nadřazenosti.

K těm zajímavějším příspěvkům patří text Matěje Stropnického – už proto, že je za ním jasná politická ambice. Ať už šlo o úmysl, či nikoli, vykládá Stropnický příčiny svého politického pádu – levice mylně soustředěná na postmateriální hodnoty – a podle všeho i plán nového vzestupu. Jeho součástí má být rozchod s elitami, včetně „hodnot, jež zastávají“, což znamená „opustit přinejmenším dočasně i část vlastních hodnot, neboť je elity kooptovaly“. Stropnický nejspíš po Marxovi objevil Ernesta Laclaua, protože volá po levicovém populismu, ovšem bohužel bez emancipace, jejíž význam argentinský filosof vždy zdůrazňoval. Pro Stropnického obsah levicového populismu vychází „z dokonalé znalosti lidí, naslouchání jim a přizpůsobování se jejich zájmům“. Naivně paternalistická představa „dokonalé znalosti lidí“ připomene soudruha Pláteníka z Okresu na severu, v kontrapozici ale také výrok Bohumíra Šmerala, že „kdo chce veřejné mínění vytvářeti, musí mít odvahu proti němu stát“.

Budoucnost levice bez liberalismu je kniha mírně řečeno nevyvážená – texty se v mnohém opakují, aniž by dohromady tvořily myšlenkovou mozaiku, často si však také proti­řečí a řada z nich je vyloženě nepovedená. Cílem editorů bylo patrně shromáždit co největší množství autorů, aby vyvolali dojem, že „konzervativní levice“ má u nás výživné intelektuál­ní podhoubí, výsledek však ukazuje, že je tomu přesně naopak. Nejzajímavější příspěvky jsou ty, které se k blouznění o nutnosti boje s neomarxismem a „kulturní levicí“ stavějí rezervovaně, naopak u těch bojovnějších je znát, že za nimi nestojí usilovná intelektuální práce, nýbrž touha vyslovit své vágní dojmy či nápady, nebo dokonce traumata a frustrace.

Nové vrcholky

Nových „výšin“ v knize dosahuje vývoj Petra Druláka. Ten vyměnil motýlka za typický módní doplněk krajní pravice, vymítání George Sorose, které vkusně kombinuje s takřka klausovským požadavkem „očistit solidaritu od rozkladných představ a fantazmat, jimiž ji umrtvili progresivisté“ a soustředit se na ty, „s nimiž nás spojuje tisíciletý příběh českého národa“. Vyloženě cynicky působí rovněž tvrzení Petra Kužela, že antirasismus či feminismus jsou mainstream, protože je prosazuje EU. Kužel musí dobře vědět, že mluvit o mainstreamizaci feminismu v ČR je možné jen s velkou dávkou fantazie a že důsledně antirasistické postoje zde zastává jen málokdo.

Veronika Sušová­-Salminen se překvapivě odvolává na ostatními proklínané neomarxisty. Příspěvek, v němž zmiňuje Chantal ­Mouffe či Tariqa Aliho, patří k těm nejzdařilejším. Autorka jako jedna z mála mluví o většině tak, že si pod tímto pojmem lze představit spíše hegemonii než implicitní touhu konstruovat „většinu“, která si v první řadě došlápne na ty, co se od ní liší. Nejlepším textem z celého souboru je patrně příspěvek Michala Hausera, který nejenže střízlivě popisuje genezi dnešního posunu levice od sociálního státu k neoliberalismu, ale také se na omezeném prostoru snaží naznačit smysl autochtonní české socialistické tradice.

Editoři v úvodu prohlašují, že levice musí jít cestou „plebejských spojenectví, kde plebejcem je každý, komu současný systém méně dává, než bere“. Takový Jan Keller však zdá se vidí plebejského spojence i v „pravicovém sociologovi“ Petru Hamplovi nebo neoliberálovi Václavu Klausovi. Nemluvě o tom, že editoři svým plebejcům příliš nedůvěřují, když jim vedle silného nepřítele v podobě nadnárodního kapitálu museli nabídnout ještě slabého nepřítele v lidech na sociálním dně. I já považuji socioekonomickou rovinu za zásadní frontu, na které má dnešní levice napnout své síly. Kvůli tomu ale nemusí fetišizovat národní stát (a národní kapitál) a používat jej jako nástroj k útlaku menšin ve jménu většiny. Petr Uhl v osmdesátých letech napsal, že navrhuje­-li někdo „vládu silné ruky, horuje­-li pro ká­zeň a pořádek či dokonce pro čistotu rasy, spatřuje­-li zlo v cizincích a idejích či zvycích, které do země přinášejí, bývá to fašista, i když se stydí takto se označit“. Tato slova platí i dnes.