V červnu uplynulo třicet let od vyhlášení samostatného Chorvatska, ale také od začátku čtyřleté války, která provázela rozpad Jugoslávie. Stejně jako v jiných postkomunistických státech absentuje i v Chorvatsku důkladná reflexe moderní historie a převažuje značně černobílý obraz jugoslávské minulosti.
Zatímco v českém prostředí se významná historická výročí odehrávají ve znamení „osudových osmiček“, v Chorvatsku se podobná symbolika připisuje jedničce. Roli dějinných křižovatek tam přebírají roky 1941, 1971 a 1991. Ty s sebou přinesly nejen sérii dramatických, nepředvídatelných a nezapomenutelných momentů (jak se od historických milníků očekává), ale také jedno opakující se dilema: jaký postoj mají Chorvaté zaujmout k projektu zvanému Jugoslávie?
Každý ze zmíněných milníků přitom nabízel jiné řešení: roku 1941 to byl ustašovský „nezávislý“ stát, který byl ve skutečnosti německo-italským vazalem a místem teroru; roku 1971 se naopak i přes otřesy „chorvatského jara“ podařilo jednotu Titovy Jugoslávie zachránit, zatímco roku 1991 se prosadil pro mnohé takřka nepředstavitelný scénář definitivního odtržení od jugoslávské federace, a to i za cenu válečného konfliktu. V současnosti, kdy od těchto událostí uplynuly dlouhé dekády, už dávno pominula tíha jejich nejistého konce. Nabízí se však otázka, zda společně s ní zmizelo z chorvatské společnosti i ono původní dilema, co si počít s Jugoslávií. A to nikoli s Jugoslávií jako reálnou veličinou, ale s Jugoslávií, která se – ať už jako děsivá hrozba či stále očekávaná naděje – usídlila v historickém vědomí nemalé části chorvatské populace.
Tisíciletý sen
„Jedničková“ zákonitost chorvatských dějin se během letošního roku samozřejmě odráží v nejrůznějších připomínkách zmíněných jubileí. Z nich se události roku 1991 řadí mezi ty nejživější, a tím pádem i nejcitlivější. I přes mnoho traumatických stop, které s sebou tento rok přinesl v rámci chorvatsko-srbského konfliktu, však obsahuje i momenty, které perfektně zapadají do národoveckého narativu chorvatských dějin. Rok 1991 tak není jen počátkem ozbrojeného střetu, jenž čtyři roky sužoval více než třetinu země, ale také rokem, kdy se konečně splnil „tisíciletý sen“ o samostatném státu. Tím se ovšem zásadně zužuje i prostor k jeho rozsáhlejší kritické bilanci, která by chorvatské společnosti pomohla překonat řadu klamavých stereotypů nejen o druhých, ale i o sobě samých.
Když 25. června 1991 chorvatský parlament odhlasoval deklaraci nezávislosti, byl to pro velkou část tamější společnosti jistě důvod k euforii. Považovala to za další krok vedoucí k vymanění z jugoslávského marasmu, kde se tehdy naplno rozhořelo mezietnické napětí, prohlubovaly se sociální a ekonomické třenice a kde se hrozba občanské války stávala každodenní realitou. Zmiňovaný „tisíciletý sen“ o nezávislém Chorvatsku, jenž nám dnes může připadat jako nenapravitelný anachronismus, byl navíc pro řadu z nich nejen relevantním, ale dokonce zcela prioritním tématem.
Tři dekády, které uběhly od tohoto slavnostního aktu, však vrhají na atmosféru tehdejších dní už poněkud jiné světlo. Jen těžko lze dnešní chorvatskou politickou elitu kritizovat za to, že si výročí roku 1991 volí jako předmět slavnostních, nacionální rétorikou nabitých projevů, ve které se snaží skloubit heroické momenty národních dějin s aktuálními tématy. Tím spíše, že takováto praxe není ani zdaleka vlastní jen balkánskému regionu. S daleko menším pochopením ale lze pohlížet na snahu vypořádat se s jugoslávským dědictvím tím, že takřka všechny atributy tohoto zaniklého státu budou líčeny jako negativní, a dokonce zločinné. Komplikovaná jugoslávská minulost přitom sehrává v chorvatském prostředí v lecčems stejnou roli, jakou ve středoevropském prostoru zaujímá minulost komunistická. A podobné jsou i snahy se s tímto neblahým břemenem vypořádávat – plošným odsouzením celé epochy počínaje a štvavou kampaní vůči někdejším historickým aktérům konče.
Kopání do zaniklého státu
Na chorvatské politické scéně může mít obvinění z (někdejších i současných) projugoslávských postojů obdobně dehonestující účinek jako nařčení ze spolupráce s tajnou policií. Představitelům sociální demokracie, která je nástupkyní někdejší komunistické strany, se například dodnes vyčítá, že její poslanci opustili 25. června 1991 před hlasováním o chorvatské suverenitě jednací sál. Nacionalisté interpretují tento krok jako jeden z posledních zoufalých pokusů o záchranu rozpadajícího se jugoslávského státu a stavějí ho na úroveň vlastizrady. Řada sociálních demokratů přitom tehdy v zásadě nebyla proti chorvatské nezávislosti jako takové. Neúčastí na hlasování ale chtěla nemalá část z nich dát najevo, že pokud dojde k rychlému a jednostrannému odtržení od jugoslávské federace, povede to k eskalaci napětí a otevřené válce, což se nakonec potvrdilo.
Současné vedení chorvatské sociální demokracie se před těmito útoky zprava brání tím, že podbízivě posiluje svou vlasteneckou image. Reflexi jugoslávské minulosti zde ještě navíc komplikuje fakt, že je prakticky neoddělitelná od rozprav nad celkovým soužitím Srbů a Chorvatů v zemi, takže jakékoli pokusy o ni se dodnes stávají předmětem hysterických výpadů. I sebemenší pokus o kritičtější, či dokonce alternativní výklad roku 1991 může mít pro politické vyhlídky jednotlivých stranických předáků fatální následky. Jugoslávské dědictví chorvatských dějin tak zůstává i po třiceti letech tématem, které vyvolává živé reakce. Málokterá z nich však současně přináší tolik potřebný odstup i poznání, že úporné očerňování už dávno zaniklého státu je především destruktivním očerňováním vlastních dějin, a to se vším, co k nim patří.
Autor je historik.