Jestliže češství pro mě vždy znamenalo značně nejasnou a proměnlivou etnicky-kulturní kategorii, příslušnost slovanská mi byla sice jakžtakž jazykově srozumitelná, ale jinak se zde jednotící prvky hledaly ještě hůře. Vždyť i toho Slovenska – kde jsem lidem rozuměl a od útlého věku v jejich jazyce mohl i číst – jsme se nakonec (za jeho přispění) zbavili. Tak jakápak vzájemnost? Přesto se v letním dvojčísle věnujeme právě slovanství a jeho často ambivalentním historickým projevům a podobám. Převažuje kritika přebujelého, až nenávistného identitářství, ale nevyhýbáme se ani inspirativním momentům či emancipačním perspektivám. „Myšlenky utlačovaných se mohou snadno stát myšlenkami utlačovatelskými,“ píše Ondřej Slačálek a dovozuje, že právě tuto dějinnou zkušenost bychom mohli využít v našich úvahách o dekolonizaci v českém prostředí. Zapomenout nemůžeme ani na současný, resuscitovaný panslavismus, jakkoli bizarně se jeví, a jeho nepravděpodobná spojenectví, například s bílým supremacismem v USA, o němž se dočtete v rozhovoru s historikem Stanislavem Tumisem. Hlavní téma doplňuje polsko-bulharská literární příloha, která přináší do češtiny dosud nepřeložené texty, jež se rozličnými způsoby dotýkají společné zkušenosti slovanských, respektive „postkomunistických“ zemí. Rozsáhlým článkem Zory Hesové zahajujeme seriál esejů na téma hodnotových konfliktů označovaných jako „kulturní války“, který vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung. O A2 se často tvrdí, že je těžké přečíst celý obsah – „nejtlustším“ číslem v historii časopisu bychom rádi dokázali, že naši čtenáři ve skutečnosti zvládnou ještě mnohem víc.