Emancipační slovanství?

Slovanská rétorika je u nás spojena s tím šovinističtějším z minulého režimu, dnes ji oprašují lidé pošilhávající po Putinově Rusku. V rámci ruské propagandistické ofenzivy občas můžeme narazit i na videa se sny o „slovanské říši“, včetně přepočtu toho, kolik by měla obyvatel. Jako kdyby nás někdo tahal za límec někam, kam jsme se nerozhodli patřit.

Častěji je ale slovanství v posledních třiceti letech objektem výsměchu. Bere se jako protiváha toho, že jednoznačně vzato „jsme Západ“, a podle toho se s ním zachází. Jestli mají některé panslovanské výlevy blízko k rasismu, některé protislovanské výlevy jim nezůstávají nic dlužné. Tak například před rokem zhodnotil Čechy v novinářském rozhovoru pop umělec David Černý: „Otázka je, kdo to ti Češi vlastně jsou. Jak říká můj kamarád Jan Lopatka, jsou to takzvaní german bastards, lehce naklonovaní slovanskou leností. Ze Slovanů máme nejvíce germánského genotypu a zaplaťpánbůh za to, myslím, že bychom ho měli mít víc. Problém je, že jsme si ho vlastní vinou zastavili.“ „Vlastní vinou?“ „Nejdřív vinou samotných Němců a následně vlivem těch Pseudoslovanů. Druhá světová válka byla podle mě to nejhorší, co se nám Čechům mohlo stát.“ „Proč byste chtěl mít víc germánského genotypu?“ „Myslím si, že slovanská lenost a nedbalost je ve výsledku horší než germánská agresivita a preciznost.“

Rasismus nepřestává být rasismem jen proto, že je spojen s ostentativním sebepohrdáním. A ve světle tak úporné agrese je asi namístě se ptát, na co přesně chceme zapomenout, jaké možnosti hysterickým křičením „jsme Západ!“ vytěsňujeme. Nemůže tak být vzpomínka na slovanství nakonec inspirací pro naše současné přemýšlení o dekolonizaci?

Pilné holubičky

Zakládajícím mýtem slovanství je představa dávné mírumilovné slovanské demokracie. V kontrastu s poněkud dobyvatelskou minulostí byli Slované líčeni až jako jacísi raně středověcí hippies. Ani k založení státu se neměli, museli jim ho v Rusku stvořit Varjagové, které také mírumilovní Slované nechali nad sebou vládnout. U nás prý měli podobnou roli sehrát rovněž vikinští (nebo možná spíš franští) zabijáci Tunna a Gommon, zlotřilí družiníci kněžny Drahomíry, které si historie pamatuje jako vrahy svaté Ludmily.

Nikdo neudělal pro zpopularizování vize mírumilovných Slovanů a pro různé slovanské nacionalismy, které tuto vizi posléze dost krvavě popřely, tolik jako Johann Gottfried Herder na pouhých několika stránkách v šestnácté kapitole svých Idejí k filozofii dějin lidstva (vydané ve čtyřech dílech ­1784–1791, ve zkráceném českém vydání v překladu Jana Patočky pod názvem Vývoj lidskosti z roku 1941), kde líčí dávné Slovany jako lidi „mravů krotkých, pohostinné až k rozhazovačnosti“, kteří „milovali volnost venkova, ale byli poddajní a poslušní, protivilo se jim loupení a plenění“. Právě tyto vlastnosti vystavily Slovany tyranii sousedů, zejména pak Němců, v důsledku čehož se zbytky Slovanů v Německu „podobají tomu, co učinili Španělé z obyvatel Peru“. „Po staletích ujařmení“ u Slovanů prý „klesla jejich měkká povaha až na stupeň lstivé, kruté otrocké lhostejnosti“, ač tam, kde mohou žít svobodně, rozvíjejí své staré ctnosti.

Neštěstí Slovanů podle Herdera spočívalo v postavení mezi válkychtivějšími Němci a Mongoly a v tom, že „při své mírnosti a lásce k domácí pilné práci nedovedli si zavésti trvalé válečné zřízení, ač jim nechybělo statečnosti v rozhořčeném odporu“. Často se připomíná, že Herder věštil Slovanům skvělou budoucnost; méně se mluví o předpokladu, na němž tuto věštbu založil: měla přijít, „jelikož není také jinak možná, než že zákonodárství a politika v Evropě bude muset stále více podporovati tichou píli a pokojný vzájemný styk národů místo bojovnosti“, a právě to přinese osvobození Slovanů… Chtěl bych znát Patočkovy pocity, když tohle na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století překládal.

Mýtus o mírumilovnosti a vrozeném demokratismu Slovanů se ujal. Proč ho kazit zprávami kronikářů a zjištěními historiků? Můžeme začít byzantským Prokopiem, jenž popsal řádění slovanských nájezdníků, kteří „nešetřili žádný věk a od okamžiku, kdy vykročili na římské území, pobíjeli každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá zem byla pokryta mrtvolami“. A skončit třeba Dušanem Třeštíkem, který popsal slovanskou říši Přemyslovců v desátém století jako nájezdnické impérium jímající otroky a prodávající je do celé Evropy na obrovském překladišti – v tehdejší Praze. Ano, roztomilá debata, jestli slovo Slovan pochází spíše od „slávy“ nebo „slova“, má poněkud obscénní komplement ve faktu, který připomněl vedle jiných také historik Jan Tesař: ve většině evropských zemí je výraz pro „Slovana“ a pro „otroka“ jedním a tím samým slovem. Jenže to nebylo jenom tak, že Slované byli oběťmi obchodu s otroky, jak bychom si mohli myslet na základě Herdera. Bylo to také tak, že Slovany mnohdy jímali a prodávali do otroctví jiní Slované. Češi desátého století v tom byli podle všeho mistry.

Spiknutí slovenských luteránů

Češi někdy rádi připomínají, že slovanskou vzájemnost vymysleli oni – a hned dodají, že ji mysleli zcela jinak než ten zatracený ruský panslavismus. Jak už to tak bývá, pravda to je jen zčásti; spíše mají Češi zase jednou sklon přisvojovat si slovenskou minulost. Rané podoby diskursu o slovanské vzájemnosti bychom totiž asi nejvýstižněji mohli popsat jako spiknutí slovenských evangelíků.

Prvním z nich byl pochopitelně Ján Kollár. Jak ve svém mohutném a nedopsaném hejtu Vývoj a zločiny panslavismu (časopisecky 1993–1994, knižně 2011) připomněl Václav Černý, Kollár se láskou ke slovanství nakazil na studiích v Německu. Byl svědkem tamního německého obrození, které bylo dozvukem válek s Francií; měl se roku 1817 zúčastnit i lutherovských slavností u hradu Wartburgu, které skončily nejen odříkáváním modliteb za spásu Německa, ale také pálením konzervativních a „neněmeckých“ knih v ohni.

Kollár v Německu poznal také svou lásku, o níž posléze psal jako o „Míně“, předobrazu slovanské ženy. Friederika Wilhelmina ­Schmidt byla ovšem Němka z rodiny protestantského pastora, který sňatku nepřál. Kollár na ni vydržel čekat sedmnáct let a dokázal sám sobě namluvit, že určitě pochází z rodu poněmčených Slovanů. Těžko říct, zda to namluvil i jí, česky ani slovensky se každopádně nikdy nenaučila a dceru Ludmilu, kterou s pěvcem slovanství měla, vychovávala německy.

Kollár proslul především pokusem vyzpívat slovanskou vzájemnost v elegických distichách a sonetech, tedy formách převzatých z neslovanských jazyků. Zejména v prvním případě to v důsledku toho až legendárně skřípalo. Milosrdné zapomnění překrylo některé jeho „vědecké“ výzkumy, zejména snahu objevit slovanské stopy v severní Itálii a dokázat slovanský původ Etrusků.

Dalším významným (a mnohem serióznějším) slovanským vzdělancem byl Pavel Josef Šafařík. Rovněž slovenský evangelík, protloukající se všelijak, včetně německé Jeny a Nového Sadu ve Vojvodině. Zkraje třicátých let přišel do Prahy, kde se čeští vzdělanci složili na slovanskou posilu, ovšem pod podmínkou, kterou mu řekl dost jasně jeho drahý český kolega František Palacký: „od teď, cokoliv budete psát, budete to psát jen v českém jazyce“. Dnes se nějak podobně nakupují fotbalisté, tehdy se podobnými nákupy utvářel český národ.

Produktem slovenské interakce s Prahou byla i nejrozšířenější hymna slovanské vzájemnosti – příznačně se původně jmenovala „Hej Slováci“. Napsal ji slovenský evangelický kněz Samuel Tomášik, znechucený ze své návštěvy Prahy roku 1834, jako výraz smutku z toho, že se v očekávané „perle Slovanstva“ mluvilo víc německy než česky. Píseň se posléze masově rozšířila a stala se postupně hymnou panslavistického hnutí, českého Sokola, Tisovy Slovenské republiky za druhé světové války (pod svým původním názvem), poválečné socialistické Jugoslávie i jejího srbsko­-černohorského zbytku.

Když se bratři setkají

Jak se často připomíná, česká politika se zejména pod vlivem Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého od panslavismu odvrátila. Havlíček odpověděl na heslo „Nejsi­-li Slovan, nejsi Čech“ dost jasnými verši: „Jsem­-li Slovan, jsem­-li Čech,/ co se na to ptáte?/ Jsem­-li s vámi, proti vám,/ což tak o to dbáte?/ Zde můj pevný úmysl je vysloven:/ věčně vám chci býti ve všem neroven,/ a náleží­-li jméno ‚člověk‘ vám,/ člověčenství milerád se odříkám.“

Právě Praha se přitom stala roku 1848 dějištěm prvního slovanského sjezdu. Je ovšem příznačné, že se zde Slované především nemohli shodnout, zda podporovat Rakousko, nebo se přidat k revoluci, ani jak se postavit k ruské monarchii. Rusové byli na sjezdu ostatně jen dva, jeden pravoslavný pop – a radikálně demokratický revolucionář Michail Bakunin. Než stačil sjezd dojít k nějakým závěrům, předčasně ho ukončila revoluce a jeho účastníci se rozešli, kam je srdce táhlo. Někteří, jako Palacký, se jali revolucionáře uklidňovat, jiní, jako Bakunin, si s nimi šli zastřílet na barikády…

Více než půl roku po událostech, v lednu 1849 vyšel v Novinách Lípy slovanské na pokračování Hlas k Slovanům „od ruského vlastimila Michala Bakunina, úda sjezdu Slovanského v Praze“. V textu, který vyšel původně německy, Bakunin nastínil svou představu slovanské politiky: jasně se přidat k evropské revoluci proti kontrarevoluci, s cílem „volnost, rovnost a bratrství všech národů“ a „evropské federace republik“. Slovany Bakunin vyzýval k překonání všech dosavadních rozporů, k pomoci německé a maďarské revoluci i k boji za rozbití ruské a rakouské říše. „Hvězda revoluce nádherně se vznese v Moskvě z moře krve a ohně, a stane se vůdkyní a spásou celého člověčenstva,“ prorokoval Bakunin. I on po­­užíval různé esencialistické představy o slovanské měkkosti, mírnosti a bezstátnosti, nebylo ale jasné, k čemu je vlastně potřeboval, když jeho cílem byla univerzální revoluce.

Bakuninova vize nepřesvědčila, distancoval se od ní i její překladatel. Většina českých a slovenských Slovanů se tehdy dělila na ty, kteří očekávali záchranu od Rakouska, a na ty, kteří ji čekali od Ruska. I ti, kteří byli Bakuninovi ještě o rok dříve blízko, jako třeba Slovák Ľudovít Štúr, vnímali maďarskou revoluci jako bezprostřední hrozbu; byla pro ně nástupem agresivní maďarizace, nikoli bratrskou vzpourou za svobodu. Zatímco Bakunin usiloval neúspěšně rozpoutat revoluci v Praze a skončil po revoluci v Drážďanech jako vězeň ruského cara, Štúr se snažil přispět k porážce maďarské revoluce. Když Bakunin po mnoha letech utekl z vyhnanství, vyvinul se brzy k revolučnímu socialismu a anarchismu. Štúr už byl v té době mrtev a zanechal po sobě pozoruhodný konzervativní spisek Slovanstvo a svět budoucnosti. Tento text, vydaný až posmrtně, poprvé rusky na slovanský sjezd v Moskvě 1867, předjímal mnohem lépe budoucnost všeslovanství: „Rusko má moc, obrovskú moc a kým aj poslanie a právo rozmetať všetky slovanské separatistické tendencie a nárokovať si na hegemóniu v celej rodine slovanských národov.“ Ve Štúrově spisku se projevuje i další zneklidňující element panslavismu, totiž antisemitismus (prost ho nebyl ani Bakunin, ale neprojevoval jej ve svých politických textech). Skutečnými mysliteli panslavismu se tu však pochopitelně už nestávají buditelé malých národů, ale spíš lidé, kteří chtějí být ideology říše, například ruský biolog a historický ideolog Nikolaj Danilevskij.

Logika panhnutí

Asi nejkrutější a nejvýmluvnější portrét panslavismu zanechala Hannah Arendt v jedné kapitole Původu totalitarismu (1951, česky 1996). Společně s pangermanismem jej označuje za „kontinentální nacionalismus“ a srovnává ho s imperialismy zámořských kolonizátorů, Británie či Francie. Zatímco tato impéria byla založena na oddělení domácího řádu a brutality v koloniích (domů se tato brutalita pochopitelně vracela, ale často až posléze a zprostředkovaně), opoždění reprezentanti evropského imperialismu žádnou jasnou mezeru mezi domovem a objektem expanze neměli. Když začali napodobovat koloniální panství, snažili se především ovládnout širší území na pevnině. Arendt připomíná, že někteří pangermáni navrhovali chovat se k jiným národům, jako třeba k Čechům, Polákům, Italům či Rusům, prostě jako k původním obyvatelům v koloniích (mohla klidně podobně jako Timothy Snyder citovat Hitlerův výrok „Volha je naše Mississippi“). Panslavismus zdánlivě nemá tak jasnou koloniální ambici. Ve skutečnosti je ale možné najít řadu koloniálních rysů nejen v ruském vztahu k upadající Osmanské říši, ale také v ruské expanzi na východ. Stačí vzpomenout na slova Dostojevského, velkého spisovatele, jehož panslavismus proměnil v šovinistického štváče: „V Evropě jsme pochlebovači a otroky, ale do Asie vstoupíme jako páni.“

Podle Hannah Arendt ale nebyly pangermanismus a panslavismus pouhými šovinistickými a imperialistickými nacionalismy. Představovaly něco víc: chybějící vývojový článek na cestě k totalitarismům 20. století. Právě jim podle ní nacismus a stalinismus vděčily vůbec nejvíc. Panhnutí totiž nebyla pouhý nacionalismus, ale „kmenový nacionalismus“. Národ tu byl redukován zpět na „kmen“ (ať už jím byli Germáni či Slované), lokální historie a kultura překryta etnickou „podstatou“ a údajným biologickým substrátem. „Šovinistická mystika“ pěstovaná panhnutími spojovala neurčité vize počátku s vizí velké budoucnosti. Tato budoucnost přitom byla kdo s koho, možnosti kontinentální expanze byly omezené a cesty obou panhnutí na sebe musely nevyhnutelně narazit. Nikoli náhodou hrál v obou panhnutích roli antisemitismus: Židé byli v paranoidních fantaziích zpodobňováni jako nositelé „světovlády“, a přitom právě o tu daná hnutí usilovala.

Zatímco národ mohl, aspoň v určitém svém pojetí, být věcí volby a kulturní tvorby, panhnutí podle Arendt nabízela prostě „plemennou“ biologickou identifikaci. Kdo je „Germánem“ či „Slovanem“, rozhoduje sama příroda – a její pohotoví vykladači rádi přispěchají s vysvětlením, co je „podstata“ slovanství a germánství, a co tedy takové zařazení znamená. Jednu věc znamená jistě: nezbytnost bezohlednosti, protože v takto rozvrženém světě se hraje o vše. Pangermanismus i panslavismus, říká autorka, jsou charakteristické „bezzákonností“, pohrdáním zákony i jakýmikoli jinými limity pro prosazení své „posvátné“ vůle, právě tak jako stranami a politikou. Panslavisté a pangermáni tvořili „hnutí“, s vůlí po neomezené moci.

Popis Hannah Arendt je přesvědčivý; její vůle k symetrizaci už méně. Autorka přehlíží, že Rusko bylo přece jen o poznání opožděnějším členem evropské „civilizace“ než Německo a ruská říše vždy představovala, slovy Vjačeslava Morozova, „subalterní impérium“. Panslovanství po většinu času nevystupovalo se stejným typem kvazivědecké nabubřelosti jako pangermanismus, jako rovnocenný vyzyvatel Francie či Velké Británie. Místo toho se mnohem víc snažilo pózovat v roli mystické duchovní „hloubky“, která odporuje západní „prázdnotě“.

Pozoruhodné je také to, že alternativu k tribálně nacionalistickému třeštění Arendt spatřuje v anglosaském politickém systému. Vzhledem k době, kdy svou knihu psala, je to srozumitelné. Ale číst stejný text v posledních letech působilo zvláštně. Neoživila se nakonec právě v Británii a v USA v osobách Donalda Trumpa a Borise Johnsona řada rysů, které autorka odhalila v panslavismu a pangermanismu, především ona vůle stát za svou skupinou bez ohledu na cokoli či skluz k tribalismu (v případě Trumpa už celkem nepokrytě adorace bílé rasy)?

Buď jak buď, odkaz klasického panslavismu může dnešním emancipačním a dekolonizačním hnutím předvést především to, že i myšlenky utlačovaných se mohou snadno stát myšlenkami utlačovatelskými, že stavět na jakékoli podstatě, a zejména té spojené s etnicitou, může být pěkně ošidné. To jistě platí i pro dnešní renesanci panslavismu, stejně jako pro jeho mladšího bratra, eurasia­nismus (který vznikl, když v sobě část meziválečné ruské emigrace doplnila slovanský šovinismus nově objevenou hrdostí také na své údajné mongolské kořeny).

Západ Východu a východ Západu

S takovými dějinami se nejde divit, že mluvit o slovanství není v našich podmínkách příliš cool. Inspirativní je pak přístup polské literární vědkyně Marie Janion (viz A2 č. 20/2020), rozvíjený v knize Niesamowita Słowiańszczyzna (Znepokojivé slovanství, 2006), která se pokouší propojit slovanské kořeny středoevropských zemí s postkolo­niální teorií a zároveň promýšlet otázky identity tak, aby ne­­upadla ani do nacio­nalismu, ani do nekritického prozápadního liberálního prázdna. Janion se nevěnuje módě liberálů po roce 1989, všelijakému „boření mýtů“. Hlásí se místo toho k projektu Thomase Manna: „vyrvat mýtus z rukou fašistů“. V návaznosti na polské romantiky 19. století se vrací k polskému pohanství a ptá se, jaké důsledky měla původní kolonizace raného středověku: christianizace.

Proč vlastně naše společnosti znají mnohem lépe antickou nebo i keltskou či vikinskou mytologii než mýty dávných Slovanů, ptá se Janion. Od těchto jednoduchých otázek se propracovává k hlubším vrstvám našeho odcizení a studu. Distance od slovanství bývá často propojená s protiruskou xenofobií, která ve skutečnosti útočí na některé aspekty nás samotných. Skrývá ale také komplex vůči Západu, ať už se projevuje horečnou imitací, nebo naopak zakomplexovanou agresivní kritikou (zhruba v duchu, jaký dnes slýcháme častěji a častěji od lidí, jako jsou Jiří Peňás či Alexandr Vondra, nebo jiných četných Kaczyński­-versteherů: my jsme víc Západ než vy, my si západní hodnoty vybojovali, vy je pouze zdědili). Obojímu chybí otevřenost k zajímavým možnostem vlastní situace: Polsko v podání Janion je (a dodejme, že Česko, když se bude trochu snažit, také může být) „východ Západu“ a „západ Východu“, meziprostor, který může dokázat být prostorem porozumění.

Nejde o to „objevit svou pravou identitu“ v etnicitě či romantizované minulosti, ale ani to ji odmítat a vidět v ní kořen svých problémů, především nutnosti žít mezi nemilovanými spoluobčany. Do zápasů v bahně mezi Davidem Černým a Vladimirem Putinem se nemá smysl zapojovat. Volit mezi sebenenávistným a do sebe zamilovaným rasistou je jako skočit do zdi. Ke slovanství má smysl vrátit se prostě jako k jedné z mnoha zajímavých pozorovatelen, odkud se lze dívat na svět. Je to pozorovatelna zpustlá, opuštěná a pohled z ní je často doprovázen zcela zavádějícím výkladem. Právě proto však má smysl se k ní vracet.

Autor je politolog a publicista.