Intimní lyrika Petra Veselého

V obou hlavních křídlech Fait Gallery v Brně je od letošního jara instalována výstava Nůž v kredenci malíře Petra Veselého. Autor, jehož žánrem je intimní lyrika, soustavně hledá a nalézá inspiraci v neokázalých, nenápadných motivech předmětů a prostorů starobylého domova. Selské stavení, architektonické detaily interiérů, okna, dveře, průhledy, stejně jako nářadí a náčiní poskytují vděčné náměty pro rozmanité výtvarné zpracování. Některé motivy jsou představeny jak v kresbě, tak i v malbě a objektové variaci a bezpochyby existují též jako miniatura básnická. Při náhledu do návštěvnického katalogu výstavy se divákovi odkrývá nejedna inspirační linka. Nutkavá potřeba opracovávat inspirační zdroj, dokud nebude kreativní cestou odhalena jeho podstata, dokud nebude nahlédnuta jeho nová role – například v proměněné barevnosti nebo v objevené abstraktní formě, určuje Veselého naturel.

Ohmatávání věčnosti

Houževnatost a oddanost procesům hledání jsou charakteristické příznaky autorova přístupu ke světu: nelze přehlédnout urputnou snahu mu porozumět. Výsledkem veškerého snažení člověka na tomto světě jsou předměty a vztahy, které k nim vytváří. Malíř, kreslíř, sochař i básník shromažďují, vrství, přibližují zrcadlení těchto věcí a jejich detailů. Veselého výtvarná technika připomíná rekonstrukční postupy restaurátora. Oprýskaný nátěr, zašlá malba, vybledlá stěna, deštěm a sluncem vyšisovaný povrch či zoxidovaný nátěr neznamenají dekadentní fascinaci zmarem a zánikem. Mnohem víc prozrazují respekt k tradici, pokoru před stářím, úctu k ověřeným hodnotám. Petr Veselý je fascinován tím, co nás přesahuje – trvalostí materiálu, tradicí řemesla, uměním technologie. Použité barevné tóny, kde převládá špinavá bílá, zažloutlá šedá, odstíny hnědé, jsou příznačné pro odcházející rurální svět. Jsou to tóny a hlasy ztišení, rozjímání, zadumání. Jsou to úvahy a reflexe vyslovované hrotem tužky a štětce. Autorovy postupy vnímám jako opatrné dotýkání a ohmatávání věčnosti.

Výstava Nůž v kredenci nabízí ponor do umělcových osobních světů. Je pozvánkou do intimních sfér jeho vidění, prožívání a vnímání světa rodinných vzpomínek a legend, zkazek a příběhů, které autor dokáže vyčíst z každého místa, z každého obyčejného předmětu. S nadsázkou bych mohl napsat, že Petr Veselý se v obrazech nože, vany, dveří, stolu dotýká duše prostých věcí. (V oblasti poezie přesahuje jeho úsporná lyrika do úsporné spirituality.) Tato důvěrně blízká motivika nemusí však vycházet z vlastní rodové archeologie – Petr Veselý svou projekční empatii a pozorovací talent dokáže uplatnit v zobrazení i cizích rodinných archiválií, samozřejmě fikčně dotvořených (nejednou například u Janáčků v Brně). Takovými obrazy pak rozzáří výstavní síň, rozsvítí kout, potěší v pokojovém šeru.

Dílo ztracené v prostoru

V rozlehlé hale Faitovy galerie však sbírka výtvarné intimní a spirituální lyriky mlčí. Díla uvnitř výstavní síně jako by nedokázala navázat dialog mezi sebou. A důraz na neokázalost malířova sémantického gesta ještě nápadněji vyslovuje nespojitost vybraných motivů. Výstava působí jako pohled na nedokončené dílo, dílo, které možná ani nikdy dokončeno být nechtělo. Snad je to další rys, byť i nevědomý – věčná nedotaženost, nedořečenost. Možná je to jen nevědomý účinek takto vystaveného díla. Ovšem pro tak jedinečnou příležitost, jakou nabízí prostor Fait Gallery, je to troufale málo. Je­-li to záměr vědomý, pak prokazuje kurátorka Barbora Kundračíková autorovi a galerii medvědí službu. Poselství výstavy jako celku tady a teď vyzní jako zklamání: autor se tentokrát nevyslovil.

Ne každý dokáže zvládnout rozsáhlý výstavní prostor někdejších Wannieckových sléváren. Podařilo se to Janu Nálevkovi (a i zde byly do obou hal zapuštěny motivicky samonosné záseky); práci s průhledy až k horizontu kurátoři působivě využili v nedávné instalaci Jiřího Kovandy, čímž divákovi nabídli významové propojení jednotlivých okruhů v jediném pohledu, jako byste postupně vrstvili průhledné fólie. Petr Veselý ovšem netvoří monumenty. Zde by se proto nabízela koncepce kunstkammer, jak ji s pozdním dílem vzývá Mark Rothko nebo jak ji ve zdařilých případech naplňuje František Skála. Přitom by nehrozilo nebezpečí záměny nebo imitace – sbírkový inventář z ateliérů Petra Veselého je dosti jiné povahy.

Na výstavě Nůž v kredenci mají použité modely, plastiky, kresby či dopisy kolem sebe tolik místa, že divák nejednou neví, s čím a zda si je má spojit, a vzniká tak intenzivní pocit roztěkanosti. Proč jen sem tam leží jakoby náhodně pohozené kousky trubek nebo klín? Proč například nejsou uspořádány do nějakého znakového systému? Proč nevy­užít hloubku a lesk sálu a místo jednoho chudinkého modelu nenainstalovat van aspoň dvanáct? Mohlo být vystaveno toto či ono, ale jako náhodou je tu něco jiného. Bez autointerpretačního komentáře v kurátorském textu bychom ani mnohé souvislosti s jinými autorovými díly netušili. (A že je máme pochopit, je díky obsahu katalogu nasnadě.) Koncepce umělecké sbírky exkluzivních artefaktů Petra Veselého se bohužel neuskuteční. Něco chybí. Někdo chybí. Anebo kurátorka nenápadně prosadila obsedantní strategii hledání a pravého Petra Veselého si musí divák najít sám?

Autor je literární vědec a spisovatel.