Jestli je ti z toho smutno, tak přijď k nám

Jestli je ti z toho smutno, tak přijď k nám

Hodiny se vlečou a měsíce, roky mezitím ne­úprosně cválají ztichlými městy i odhlučněnou krajinou. Pod oknama Paláce Morava se rozprostírá brownfield s hromadou odpadků. Jsou koncentrovaný hlavně na jednom místě, tam, kde minulý léto někdo bydlel. Možná to tam zůstalo po něm. Možná to nejsou odpadky, ale majetek. Z vlastní zkušenosti vím, že to, co někdo pokládá za hromadu harampádí, může pro druhýho být truhla plná pokladů, ošacení, materiálu. Když člověk žije v bídě, věci nemají dlouhou dobu trvanlivosti, a když už se podaří je přechovávat, začnou vypadat jako smetí. Barvy vyblednou, železo zreziví, dřevo zetleje a všechno nasákne pachem potu, prachu i ulice. Oblečení jako by bylo věčně navlhlý a pod vrstvy svetrů se jenom těžko dostává teplo. To ze slunce i to lidský. Hroší kůže, kterou vytvoří chudoba a nekonečný nedostatky, drží lidi, co jsou blízko u dna, dál od těch ostatních, strach ze všech stran vytváří tlustou clonu před bolestivýma zraněníma i pocitem ponížení.

Těžký udržovat tempo a morálku v tomhle podivně neohraničeným bezčasí. Práce je málo, vjemů je málo. Málo je lásky, zpívají bratři Nedvědové v tý blbý písničce.

Moji cigánský známí z Hvězdový nemají doma pračku. Totiž nejen pračku, nemají hlavně teplou vodu. Zjistila jsem to, když jsem u nich jedno odpoledne vyčesávala jejich dětem vši. Šest dětských hlaviček, každá jedna hlavička plná hustejch černejch vlasů. To nejmenší mělo kůži rozškrábanou do krve a v těch krvavejch ostrůvcích si brouci udělali hnízda a sotva jsem rozhrábla vlasy, začaly se džuvy panicky hemžit a dítě začalo plakat usedavym pláčem. Z kuchyně od mobilního telefonu se ozývalo klení v jejich jazyce.

„Máma nadává,“ koukla na mě jedna z těch starších, oči jako vždycky smrtelně vážný.

„Najdi nůžky.“ Odběhla do kuchyně, a jak otevřela dveře klikou, co z nich neustále vypadávala, vběhlo do koupelny několik dalších.

„Teď já, můžu?“ kluci si svlíkali tričko a strkali se ve dveřích.

„Ne, vypadni.“

Máma vstala od stolu a s telefonem v ruce přišla do koupelny. Lampička, kterou jsme nainstalovali za trubku od netekoucí vody, aby v koupelně bylo aspoň nějaký světlo, se svezla ke stěně.

„Co je?“ potáhla z cigarety, kterou si ode mě vyprosila.

„Já ji ostříhám.“

„Né, nestříhej ji…“

„Má všude strupy, nemůžu to vyčesat.“ Malá si promnula oči, kolem nich červený kruhy a na dlouhejch řasách vajíčka od těch brouků.

Máma znova potáhla z cigarety a odešla zpátky do kuchyně.

„Máme jenom tyhle,“ vrátila se starší z holek a podala mi ztupělý nůžky na nehty. No jo, musíme pracovat s tím, co dostaneme, zazněl mi v hlavě hlas Márinky. Malý tělíčko se otřásalo návalama emocí, zimou, bolestí a nenávistí vůči mně i džuvám. Temný a hluboký oči ostatních dětí mě sledovaly, zatímco poskakovaly kolem a všechny najednou nepřetržitě pořvávaly, kdo může jít další, kdo může jít spát k nám domu, kdy pojedeme na výlet do Prahy a jestli můžou pustit písničku. Po mikině i po rukách mi lezly džuvy a starší děti je chytaly hbitýma prstíčkama a házely do umyvadla plnýho černejch vlasů a dalších polomrtvejch brouků.

Po několika hodinách jsme vyšli z potemnělý koupelny, oblíkla jsem je a odcházeli jsme.

„Ještě nechoď, něco si chci stáhnout ještě.“ Máma ve dveřích nepřítomně koukala do telefonu a džuvy se pomalu přiopile sápaly z umyvadla do hromady triček na podlaze. „V pondělí jdu k doktorce, budu mít dvojčata, víš…“

Nechci to vědět.

„Aha, nojo… Tak my už jdem,“ vycouvám ze dveří.

Šli jsme po ulici a děti začaly zpívat.

Šli jsme nahoru od dětský nemocnice a na rohu byl dům s lešením a na něm stáli dělníci. Zastavili se v práci a koukali dolu na ty děcka, opírali se o konstrukci a otáčeli hlavy. A oni to věděli, ty malý, a zpívali z hlubin svýho nitra cigánský písně a tančili s rukama nad hlavou, blejskali po dělnících i kolemjdoucích černýma očima. A já, i když ve vlasech nemam džuvy a v koupelně mi svítí světlo, i když mi doma teče teplá voda a na rozdíl od nich můžu jíst, když chci, nejen oběd, ale i večeři, nezpívala jsem ani netančila, otevřela jsem do široka oči a viděla, že celá ulice od vily až na stadión je zalitá studeným sluncem.

 

Triptych

Na nepoužívaným nákladovým nádraží stojí velká budova, která už dávno neplní svoji původní funkci. Z kanceláří zůstaly jenom nepříjemně ostrý zářivky, starý zažloutlý kachličky na záchodech a koberec, do kterýho byla zašlapaná nejmíň desetiletá špína nádražního ruchu. Venku za oknem projíždějí tramvaje od noci do rána a pak zase od rána do noci, a když jedou obzvlášť rychle, rozcinkají tenký skla okenních tabulí, co tvoří celou jednu stěnu pokoje. Ve vzduchu uvnitř je cítit terpentýn a akrylový barvy a na stole jsou náhodně rozmístěný hromádky vajglů z cigaret. Slunce jako by ten den ani nevstalo, a tak i Násilník ležel zabalenej v růžově potažený duchně a spal neklidným spánkem, občas něco nezřetelnýho zamumlal, čelo měl zkrabacený. Vzbudily ho tupý rány ozývající se z vedlejšího pokoje a řev.

 

„Co děláš, ty vole? Seš úplně šílená?“

„Sem úplně nasraná, kurva.“

„Jestli tady něco zničíš, ty krávo, tak tě vytáhnu ven za vlasy.“

 

Pak začal odněkud vyzvánět telefon nesnesitelnou melodii a bouchání a jekot vystřídaly zvuky tlumenýho hovoru a za chvíli ticho. Násilník se převalil na posteli. Uvnitř bylo všechno úplně stejně neutěšený jako venku. Ocelový nebe skoro těsně nad hlavou, že člověk cítil jeho tíhu, a na studený podlaze, stejně jako na špinavý matraci, se válely rozházený kousky všemožnýho bordelu a neumytý nádobí s nazelenalou plísní.

 

„Násilníku! Pocem, prosim!“ volá jeden z hlasů, ten klučičí. Zněl naléhavě.

 

Násilník trochu nerad vešel do pokoje. V ko­­berci rozšlapaná hlína z velkýho květináče, co dřív pravděpodobně stál na nočním stolku, a na zemi se válí jeho dva kámoši a rvou se.

Matyáš byl zvyklej se prát. Byl drzej a vzrůstem malej kluk a lidi se neostýchali ho praštit, když je provokoval. A on je provokoval často. Jana ležela pod ním, držel ji pod krkem, vlasy měla rozcuchaný a v očích se jí lesklo šílenství. Když Násilník přišel do pokoje, Matyáš ji pustil a ustoupil o několik kroků dál. Požár byl na chvíli uhašenej nějakou tichou mírovou dohodou a přítomností svědka. O pár chvil později už oba zase seděli naproti sobě a snažili se povídat si, i když v každým z nich pořád zuřila bouře.

 

„Já nemam žádný kámoše.“

„Cože? Co to meleš?“

„Hele, já mám rád lidi, jo, myslim, že je důležitý jim pomáhat, ale žádný vazby… Sem sám, chápeš. Nepotřebuju vás.“

 

Jana převalovala v hlavě pochybnosti, nechápala, měla dojem, že se jí Matyáš vzdaluje někam do prázdna. Vedle v pokoji Násilník už po tisící přecházel sem a tam a kouřil jedno cígo za druhým, vysokej a hubenej, s tenkýma pavoučíma končetinama. Pochodoval a každý nadechnutí chutnalo jako popel. Když se zastavil, koukal skrz špinavý okna ven na prosklený domy táhnoucí se podél tramvajových kolejí. Pak se vytrhnul z meditace, jako by najednou někdo zazvonil na zvonek, škubnul sebou a šel vedle pro tu bláznivou holku, vedle který včera usínal.

 

„Musim jít, poď, ukážu ti, kde schovávám klíč.“

 

Tvářil se nešťastně a Jana s ním skoro ani nesoucítí, jak je šílená. Dovedl ji dolů a ukázal na kámen opracovanej do tvaru krychle.

 

„Tady.“

 

Objali se a bylo to studený. Otočili se k sobě zádama a Násilník na chvíli přitlačil víčka těsně k sobě.

 

Násilník

V krámě byla fronta až k mrazákům. Lidi přešlapovali netrpělivě na místě, zatímco paní vepředu využila sobotní nákupy k navázání hovoru s kýmkoli, kdo není její jezevčík.

„A nemáte tu jinou tatarku? Víte, ne tuhle drahou…“ Holka za kasou, který mohlo být tak patnáct, pro jistotu nezvedla hlavu: „Není, jenom tahle.“ Paní se nevzdávala: „A to mýdlo s jelenem?“ Holka hypnotizovala obrazovku se záznamem kamerovýho systému, jako by sledovala napínavou detektivku: „Taky není.“ „Já ho nemůžu nikde sehnat.“ Násilník koukal tupým pohledem do hromady banánů a tak napůl si uvědomoval, jak se pomalu odpojuje. V hlavě se mu všechno rýmovalo a on se snažil rozplíst ty verše a pověsit je na nějakou plynulejší nit myšlenek, ale nešlo to a on cítil, že se spíš rozsype, než aby se mu to podařilo navlíknout.

„Si na řadě,“ drknul mu kluk z fronty zezadu do ramene. Násilník se na něj podíval, položil svůj nákup na poličku se sušeným ovocem a s nepřítomným výrazem vyšel ven. Přešel ulici, a aniž by tam měl namířeno, za chvíli už zase chodil u sebe v pokoji z rohu do rohu a kouřil cigára. Mysl splejtala myšlenky do rýmů a dlouhý paže lítaly kolem pokroucenýho těla, jako by gestikulovaly v tichý hádce jedna proti druhý. Ostrej zvuk budíku ho za chvíli vytrhnul z jeho koleček a on na sebe hodil bundu a vyrazil směrem na nádraží, do vlaku, do klubu… Cestou kolem něj se míhali lidi a stromy a dopravní prostředky a slova uvnitř se pořád veršovaly. Čím víc se snažil je neposlouchat, tím intenzivněji na něj křičely. Cítil se jako v pasti, kterou nastražil sám na sebe. Když dorazil na místo, někdo mu nabídnul práska ze žárovky a on bezmyšlenkovitě nasál kouř. Obzor se zamlžil a všechno napětí povolilo. Rozhlídnul se a viděl kolem kámoše, pódium, mikrofon a ruku, která mu ho podává a říká: „… jedeš!“ Přebral štafetu a pozornost lidí v sále se obrátila jeho směrem. Hlas, co mu předtim zněl v hlavě, byl najednou i mimo ni, akorát nerýmoval, jenom chrlil slova, který v tu stejnou chvíli mizely ze záznamů jeho paměti někam pryč, jako lavina, co se utrhne a nedá se zastavit. Připadalo mu to jako vteřina, ale když zvednul hlavu, zjistil, že kolem něj už nikdo není. Nikdo kromě kámoše Jimba, kterej se hlasitě směje a doslova se popadá za břicho. Mrknul na zvukaře a ten vypnul beat.

Ještě pár dalších hodin pak seděl se Smradem na baru, a když začalo svítat, sednul na vlak zpátky domů. Když vystoupil na Hlaváku, jako by najednou někdo zhasnul tu žárovku, ze který na začátku večera tahal kouř. Mlha se rozestoupila a pod ní se obnažila stejně šedá obloha, s jakou se včera loučil. Ranní chlad mu zalezl pod košili a pot z chemikálií, co ho předtím hřál, začíná najednou mrazit. Myslí se rozlíhají útržky hovorů předchozí noci, a když se do nich zaposlouchá, jako by chtěl sám sebe zkoušet, zjistí, že se všechny rýmujou.

 

Jana

Jana se dovlíkla k tramvaji následovaná svojí věrnou fenou Světou. Ponořená do šedivýho oparu myšlenek seděla na šedivý sedačce a pak vystoupila z tramvaje a vyškrábala se na kopec. Prošla malým lesíkem po ušlapaný cestě a ocitla se na starým fotbalovým hřišti. Parkovala na něm spousta obytňáků a maringotek a kolem nich se válely hromady nejrůznějšího harampádí. Starý dveře, zrezlý kusy železa, polorozpadlej nábytek. Zpoza zelenýho náklaďáku se ozývalo věčně vzteklý kejhání hus. Jana zhluboka vydechla. Na rozježděný hlíně se lesknou černočerný kaluže s duhovýma okama a všechno to dohromady vytváří atmosféru marasmu, sociální i ekologický katastrofy. Přes hřiště prošla holka v kloboučku a tyrkyso­vejch gumácích, zamávala na Janu a z rukou jí na rozježděnou zem popadaly kusy čerstvě vypranýho oblečení. Černej pes ležící na verandě domku na kraji hřiště začal štěkat, husy se rozkejhaly jako o život a z dílny se ozvalo jiskření svářečky. Jana stála někde uprostřed toho neklidu a sahala si na kůži na obličeji. Přišlo jí, že když přejede prstama kolem očí, její kůže se pod bříškama prstů měkce prohýbá. Život se tady žil rychle. „Ahoj…“ Stará Cikánka, co bydlela hned u vchodu do baráku, se okamžitě po pozdravu rozkašlala astmatickým kašlem a Jana toho využila, aby unikla hovoru a se soucitným výrazem se proplížila do kuchyně. V kuchyni bylo všechno mastný a olepený, nad hnijící zeleninou poletovaly mouchy a kdysi krásnej Syřan s opálenou kůží zrovna vařil večeři. Jana si sedla na gauč ve společence a dírou po dveřích pozorovala jeho plynulý pohyby. Připadalo jí, jako by se vznášel kousek nad zemí, jak kmital od ledničky ke sporáku a komponoval.

Seděla tam dlouho, místností se sem tam proplížily různý přízraky lidí, co obývaly tyhle bažiny beznaděje, ale většinou jen propluly kolem a zase tápaly dál po smyčkách svýho nekonečna. V kuchyni se objevil kluk, co s nim Jana občas spávala, aby jí nebylo tak smutno. Hodil po ní křivým úsměvem: „Ále, návštěva meziměsto. Co studium, princezno?“ Chvíli si těžkopádně vyměňovali slova. Ona mluvila o pocitu frustrace ve městě, kde všichni, co zná, žijou víceméně jen uvnitř institucí, on jí vyprávěl o ložiskách v motoru. Pak spolu ještě chvíli rozpačitě mlčeli, než ji vzal do jednoho z obytňáků a začal ji objímat. „Já nevim, jestli můžu,“ šeptala mu a připadalo jí, že musí i nemůže. Měla strach z blízkosti stejně tak, jako ji potřebovala. Nechala ho, aby se jí dotýkal. Moc dlouho to netrvalo a potom zas oba mlčeli. Leželi vedle sebe a Jana koukala na strop auta. Po chvíli se začla zvedat. „Co máš v plánu? Nechceš zůstat?“ Jeho smutný oči se do ní bezelstně vpíjely a jí z toho naskakovala husí kůže: „Musim ještě něco…“ Ani to nedořekla, asi že věděla, že to je lež a ne moc obstojná. Kouká na něj, mlčela a skrz to ticho prosakovalo studený prázdno. Vystoupilo odněkud zevnitř do prostoru a dalo se skoro nahmatat. „Mam tě moc rád, krásko.“ Cítila, jak se jí ta slova omotávají kolem krku a dusí ji, nevěděla, co na to říct. Nechala si do dlaně vmáčknout nějakou trávu a vypadla ven, kde trochu pršelo. Chvíli stála uprostřed bláta, na zádech batoh s kartáčkem na zuby. Chtěla by jít domu, ale neví, kde to je. Zavolala Matyášovi, byl nevrlej, řekl jí, že asi půjde do baru pro kluky a že tam ona asi chtít jít nebude, vzhledem k tomu, že je holka, a položil telefon. Za chvíli přijela bílá dodávka a z ní vyskočila bujará postava: „Ahoj Jano, co vyvádíš? Nechceš jít radši někam dovnitř?“ Není si vůbec jistá, jestli vůbec něco chce a co by to tak mohlo být, ale její stín ji předběhne a ona ho následuje, jako kdyby taky byla jen přízrak. Lehne si na postel a kouká do stropu, zatímco jí teplý ruce pomalu a něžně sahají na stehna.

 

Matyáš

Když Jana i Násilník vypadli, Matyáš si zalezl zpátky do postele a přitáhnul si k sobě knihu, co ležela otevřená na stole. Je celá od hlíny. Začal si sám pro sebe nadávat, jak oprašoval jednotlivý stránky. Na uklidnění si ubalil jointa a do sluchátek pustil muziku. Za chvíli usnul, a když se probudil, venku už byla tma. Vyčistil si zuby, oblíknul poslední neroztrhaný triko a oholil si vousy. Do uší znova nasadil sluchátka a vyšel z nehostinnýho pokoje na stejně nehostinnou ulici. Coural se Žižkovem, když mu zavolala Jana. Pořád v něm vřela ranní hádka. Má ji rád, ale má jí taky dost, je nevyzpytatelná a chce všechno a hned. Trochu ji odpálkoval, aby věděla, že ani jeho svět není úplně bez hranic, a zaplul do potemnělýho baru, kde se schází po schodech do podzemí. Pod schodama stál vyhazovač, tvářil se nezaujatě, pokynul na Matyáše buldočí hlavou a sklopil oči zpátky k telefonu, kde hledal nějaký rozptýlení od svojí solidně placený nudy. Matyáš si nechal bundu v šatně a posadil se na bar. O pár hodin, drinků a čar řízlýho speedu později si nechal vykouřit péro v místnůstce s košťatama. Když odešel z podzemí, venku se už rozednívalo a na ulici po sobě štěkaly dvě lidský feny sprostý nadávky. Kdyby mohly, rozcupujou se. Matyáš vytáhnul sprej, co nosí s sebou v hluboký kapse a začal po zešedlejch omítkách psát zprávy o stavu světa i vlastního vědomí. Značkoval si poctivě cestu zpátky domů a ani si neuvědomoval, že už je celkem ráno a všechno je vidět víc než v noci, hlavně to, co se nemá. Zastavilo u něj povědomý auto. Z auta skoro hbitě vyskočil strážce pořádku a zákona a přimáčknul Matyáše na zem. Matyáš hlasitě křičel a týpek, co na něm klečel, mu zacpal pusu rukou v černý tlustý rukavici. Pak ho sebral ze země a usadil přes všechny protesty na zadní sedačku. Matyáš je na podobný zacházení zvyklej a už ani necekne, zato hezky potichu začne chcát na sedačku.

Přijdou na to, až když ho začnou tahat zase pro změnu ven, a očividně je to rozčílí. „Ty malej zmrde!“ poprská ten starší z nich Matyá­šův drzej obličej. Ten mladší neprská: „Tak ty z nás máš srandu, buzíku…“ Narve Matyáše zpátky do auta a vezme ho na malou projížďku. O pár hodin později sedí Matyáš opřenej o zeď před svym barákem a brečí, potichu. Z nedalekýho kostela odbíjí poledne.

 

Miláčku, zdál se mi o tobě sen

Šly jsme černočernou jeskyní, úzkýma po­­dlouhlýma chodbama, myslím, že to byl labyrint. Mluvily jsme, jako vždycky mluvíme, jenom ne tak soustředěně, byla jsi roztěkaná, nejsem si jistá proč. Ta cesta končila v prostorným dómu, bylo v něm několik kamenných schodů a na vyvýšený platformě něco jako rituální lože, obložený květinama.

Přišly jsme k němu a uviděly, že na něm někdo leží, a pak ten sen skončil a skončila i noc a já se vzbudila a vstala a šla ven. Chodila jsem po Cejlu a černý kluci na mě pořvávali, jestli jim nechci za pětistovku pomoct od jejich osamění. Jeden měl zelenohnědý oči, otáčel se za mnou a já se otáčela taky. Šla jsem s ním do podchodu a tam na mě sahal a já ani nevěděla, jestli je mi to příjemný, nebo ne. Ale nechala jsem ho. Asi z nudy, a že byl Cikán. Doufala jsem, že mě trochu umaže a moje kůže nebude tak zářivě bílá. Líbilo se mi, jak si vymejšlí, že seděl, ale moc mu to nešlo a já jsem myslela na tebe. Na tvoje oblý ňadra, na tvoje pevný a stejně tak měkký tělo. Na to, že mě necháváš se ho dotýkat a pro jednou nic neříkáme. Olíznu tě a ty jsi sladká.

Když skončil, zapnul si kalhoty a zmizel směrem na Hvězdovou. Chvíli jsem bloumala po dvorku sem a tam a čekala, až odezní moje vzrušení. Začalo trochu mrholit a naproti přes dvorek se ozýval dětský pláč. Šedivá clona všedního dne brzy zahalila vzpomínky, představy i budoucnost, jenom tvoje sladká chuť zůstala ještě nějakou dobu na jazyku.

 

Řekni mi, miláčku, o čem sníš ty, když nejsi se mnou. O čem sníš ty, když nejsi sama.